| Roya | 
 |
(11.8.2024 11:27:39)
Protože to sama mám trochu jinak, ráda bych porozuměla ženám, které se celoživotně obětují pro své okolí, starají se, zařizují, nejsou spokojené, pokud jejich okolí není 100% spokojené, cítí se zodpovědné za štěstí druhých. Říkají takové věci, které druhé nepopudí, neříkají, jak by to vyhovovalo jim, protože jim je lépe, když je druhý spokojený, než kdyby si prosadily něco svého.
V tomhle asi nikdo nemůže být spokojený, nebo ano? Jak se cítí v hloubi duše - nepřeje si třeba, aby dokázala ostatní nechat žít bez jejího přičinění? Není z toho unavená? Nenaplněná? Nebo i tak může být šťastná?
|
| Žžena |
|
(11.8.2024 11:48:28)
Ono je to myslím širší téma. Jednak se dost intenzivně prolíná se stereotypy "ženské role", jednak jsou v životě různé způsoby, jakými se žena do takové pozice ve své rodině dostane, aniž by to původně plánovala.
|
|
| petluše | 
|
(11.8.2024 12:01:39)
Mám sklony k závislým vztahům. Uspokojováním ostatních si utvrzuji svou hodnotu. Jde i nastavení z dětstvi, reakce na ne úplně normální výchovu. Bojují s tím se střídavým úspěchem. A ne, není tak nikdo šťastný, vyčerpává to a nic se nevrací.
|
|
| 77kraska |
|
(11.8.2024 12:08:42)
ja teda kazdemu reknu, co si myslim (v rodine... zatimco v praci se radsi krotim)
ale samozrejme neziju podle sebe a delam veci, ktere bych sama od sebe nedelala...napr. jsem vyklidila otci tri jeho zabordelene garaze a jeden jeho pokoj...jeste zbyva vyklidit sklep, ktery je naplneny od podlahy po strop od zdi ke dverim...nebo jsem roky jezdila na partnerovu rozestavenou a nepohodlnou chalupu, abychom byli spolu jako rodina, s partnerem se nedalo hnout, aby chalupu dodelal a zaridil ji pohodlneji
myslim, ze spousta lidi dela ustupky....nekdo se obleka podle prani partnera nebo ma uces, ktery se libi partnerovi, coz ja bych nedelala...a nekdo dela to, co je podstatne pro fungovani rodiny (jako ja to vyklizeni nebo jezdeni na chalupu)
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(11.8.2024 12:18:20)
Ne, jsem spíš sobec.
|
|
| Kaipa |
|
(11.8.2024 12:21:33)
Samozřejmě dělám různé ústupky, věci, které mě nebaví, ale jsou prostě nutné nebo udělají mým blízkým nějakou zásadní radost. Myslím, že tak to má naprostá většina lidí, nejen žen. Vlastně jsem se setkala pouze s jednou osobou, která hlásala, že dělá jen to, co chce, že nemusí nic (a shodou okolností to bylo tady na Rodině  ).
Ale nikdy nejdu nijak zásadně a hlavně dlouhodobě mimo svoji komfortní zónu ve smyslu popírání svého já.
Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti. Ale už jsem se aspoň naučila, že ony mohou spatřovat své štěstí jinde než já.
|
| Čumča. | 
|
(11.8.2024 14:08:37)
"Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti."
já ještě těžce nesu, když není šťastný manžel, a kdysi jsem takhle silně byla napojená na svou mámu, její problémy mě trápily víc než ty moje, MM to má stejně, prostě matkám nesmí nic chybět, to je ale přirozené, ne?
|
| Kaipa |
|
(11.8.2024 14:40:29)
S manželem to je pro mě jednodušší, protože jsme partneři, tudíž máme vzájemně značný vliv na štěstí toho druhého. Děti jsou už dospělé, mají své životy a náš/můj vliv na jejich štěstí není tak zásadní.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 14:51:07)
Samozřejmě chci, aby byl manžel šťastný, ale pokud by to znamenalo popírat sama sebe, asi by to nebyl vhodný manžel. Děláme se šťastný navzájem.
Syn taky chci aby byl šťastný, ale asi by ho to netěšilo, kdybych z toho byla nešťastná já.
Prostě to chce rovnováhu.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 14:53:21)
Obětovala bych se leda pro vnuka, kdyby mu něco hrozilo, je ještě malý nebyl by to od něj záměr.
|
|
| TaJ | 
|
(11.8.2024 15:00:29)
Inko, přesně, rovnováha musí být. V partnerství se to prostě bez kompromisů neobejde, ale mělo by to být vyvážené, ne aby se pořád obětoval jen jeden. A stejně tak s dětmi. Jasně, malým dětem se člověk musí přizpůsobit většinou trochu víc, ale taky zase ne úplně ve všem.
|
|
|
|
|
|
| CisloPi | 
|
(11.8.2024 12:22:31)
Znám takhle jednu paní, která je až extrémně sebeobětující se. Ona od toho odvíjí svou hodnotu.
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(11.8.2024 12:32:55)
do jisté míry to dělám taky, ale právě mám tu míru, mez, za kterou už nejsem ochotná jít. Je mi v tom dobře, protože to není sebeobětování. Mám dost vysoký nároky na sebe i na okolí a vyžaduju něco za něco, nedělám nikomu vola jen proto, aby byli všichni spokojeni.
mám kolegyni, která nechce udělat nic, co by někoho mohlo mrzet, pak to ale většinou mrzí ji, není to dobrý způsob
|
|
| Hadice a hadi |
|
(11.8.2024 12:38:18)
Já strašně nemám ráda konflikty a zároveň mám poměrně širokej koridor toho, co mi nevadí. Takže v očích někoho se možná upozaduju, ale určitě jsou i tací, kteří si to rozhodně nemyslí. Dost záleží na povaze hodnotitele.
Každopádně se snažím žít nějak v míru s ostatními a do boje jdu málokdy.
|
| Simeona a 3 | 
|
(13.8.2024 12:30:05)
Mám to podobné jako Hadice, mám dost mateřské nastavení ve smyslu upozadění se kvůli potřebám dětí když byly malé. Bohužel ex je zase sobec a tahle kombinace byla smrtící. Rozvedla jsem se a děti jsou už větší, takže není třeba se nějak upozaďovat, je mi mnohem líp. Ale jo, dlouho jsem držela vztah, ve kterém jsem dávala jen já, protože děti, rodina...
|
| Čumča. |
|
(13.8.2024 12:39:25)
"Rozvedla jsem se a děti jsou už větší, takže není třeba se nějak upozaďovat, je mi mnohem líp"
prý když děti vylétnou z hnízda, fakt začíná zajímavá životní etapa, jsem hlavně JÁ, moje záliby, můj pořádek doma, kdoví, jak to bude...
|
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(11.8.2024 12:52:58)
Tebou popisované nastavení je mi bytostně cizí.
Bojuji u sebe spíše s egoistickým a sobeckým nastavením.
Ale pozitivní stránkou je, že jsem zároveň respektující, přející a nekonfliktní. Nemám potřebu nikoho potápět pro svou spokojenost, ale ani pro druhé trpět a obětovat se. Výjimkou byly mé děti, když byly malé, a do nějaké míry stále jsou.
A pes 
|
| 77kraska |
|
(11.8.2024 13:00:04)
Ropucho, ja to mam tak, ze musim presvedcovat sama sebe, ze na mne taky zalezi a ze bych mela udelat neco, co je prinosne jen pro mne...protoze muj cas a energii si porad narokuje nekdo jiny
ale uz se to pomalu ucim
|
|
|
| byvala radka |
|
(11.8.2024 13:35:10)
Mam k tomu sklony, takze se ucim rikat ne. A mam taky miru, kdy to vybuchne. Anebo kdyz citim, ze uz se to sbira, udelam neco pro sebe, vetsinou "utecu" na hory. Mela bych se naucit postavit primo v kazde situaci, zatim mi to jde jen obcas.
|
|
| Federika | 
|
(11.8.2024 13:44:59)
Nepopírám, neobětuju se, necítím se zodpovědná za štěstí druhých.
Pro svou rodinu toho dělám dost,ale jen tolik, kolik chci.
V okolí mám pár žen, které si jejich život samy takhle nestavily a jejich rodina to bere jako samozřejmost.
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 13:51:13)
Moc hezké téma!
Tohle se stává ženám, které se v dětství staly chůvičkami pro své mladší sourozence Byly od dětství vedeny k tomu, že mají zodpovědnost, musí pomáhat a obětovat kus svého dětství ve prospěch svých rodičů a malých sourozenců... Moje skorotchýně byla nejstarší sestra se 4 mladšími bratry a vyprávěla mi o tom. Je to parádně smutné... Kluci letěli ven si hrát, ona od deseti let zvládala (musela zvládat) jednoduchý oběd pro 7člennou rodinu. Tatínek (ačkoli milovaný) jí v tom nechal, mamince to takto vyhovovalo.
|
| Federika |
|
(11.8.2024 14:11:44)
To nevím, Čumčo.
Já se v dětství starala o dvě mladší sestry, vypravovala jsem je a vodila ráno do školky,do školy, vařila čaj, dělala snídani, od svých 6 let.
A nic takovýho to ve mně nezanechalo.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 15:17:10)
Fed, to je ale normální, někdo prostě je nejstarší - ale já mluvím o značně větším popření vlastních potřeb; z módu "chůvička/ošetřovatelka" se ta paní nedostala ani v předdůchodovém věku, ale ona si to zvědomila, věděla o sobě, že je to její slabina...a občas prostě řekla STOP
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(11.8.2024 16:05:04)
No já tvrdím, že naopak potřeba pečovat o mladší sestru, mi dala v životě správný impuls a pomohla mi dospět... Nést za někoho odpovědnost, muset za něj myslet, to mě připravilo na život skvěle a považuju za velkou škodu, že to nejmladší dítě o tohle vždycky přijde a poznamená ho to většinou hodně... Myslím, že i jedináček má v tomhle směru lepší startovní pozici než nejmladší dítě (nese zodpovědnost alespoň sám za sebe, na nikoho nespoléhá)
|
|
|
|
| Lída+2 | 
|
(11.8.2024 19:28:54)
Takto to na vesnici fungovalo. Od cca 7 let dovařit oběd a postarat se ovsechny mladší. A to i sestřenice. A když dospělý dorazili domů a ty mrňata nespala, byl sekec mazec a to doslova. Já se starala půl prázdnin o sestru 5, sestřenice později dvě.
V 9 letech dopoledne, oběd, dát je spát, sestra 7, sestřenice 4 a 1 rok.
A když odpoledne přišla babička v 13h zjistila, že nespí, tak mi nařezala varečkou. No druhý den spali, celý dopoledne jsem je honila kolem zahomenky. Ani jedna si to nepamatuje. ( oni tři jsou dost sobecké, takto je to asi správně) hlavně, že vůbec neví co jsem jim dělala.
Dospělí řešili hospodaření.
A teta se strejdou v té době byli v Chorvatsku na dovolené. Já je tak nenáviděla.
A když později ta nejmenší sestřenice okolo4-5 roku ječela u každé bouřky, tak to jsem se na ty dva zlobila ještě víc. Nacpali je k nám na dva měsíce.
Pak jsme se odstěhovali, když mi bylo 13 a mohla jsem mít normální léto. Jako všichni okolo.
Dá mi hodně práce být sobec, naštěstí manžel to hlídá, když má pocit, že stačilo tak něco utne. A rozhodne on. Za což jsem mu vděčná. ( mám pocit, že občas najedu na mód: zase jsi se málo snažila . Jsi úplně k ničemu. )holt 13 let práce ve vás zanechává tohle. Jinak to asi nejde, aby ta dětská práce nenechala nasledky. Kor když probíhá 13 let kritiky.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 19:53:38)
Lído, je dobré mít dohled. Manžel jednou řekl mé rodině: "Takže se zvedáme, takhle s ní mluvit nebudete, branka je tamhle, odchod." V klidu, bez křiku (to by měla Ropucha radost, posledně tu psala, že je nedůstojné křičet)
Strejda byl dotčen maximálně, skoro ho kleplo, jak jím lomcoval vztek, bylo vidět, že s ním takto nikdo nikdy nemluvil.
Manžel se pro svou rodinu taky vždycky mohl přetrhnout, byl vychován v módu že muž ženám slouží, odnaučil se to až ke třicítce Dost se mi ulevilo. Nesnášela jsem, jak se s nimi přepne do servilního módu.
Ale to, když se vůči někomu vymezíte, je strašlivě zásadní, kruciální moment. Když muž mému strejdovi zavelel, za chvíli seděl a pochyboval, prý: "Udělal jsem dobře? Tys to takhle nechtěla, viď? Neměl jsem se do toho plést. Všechno jsem zhoršil. "
Umět se rázně vymezit, když to vůbec neumíte, vůbec vám to není vlastní, a nikdy jste nesměl, je jako překročit vlastní stín, neskutečná dřina.
Já na to: "Zhoršil, ale bylo to moc hezký, blbá je ta situace tak moc, že už je jedno, když to bude od teď ještě o něco blbější, jsem ráda, že ses mu postavil."
|
|
| apo-lena |
|
(25.8.2024 0:46:04)
Lído, podobně hrozné zážitky mám z dětství taky. Já měla na starosti vaření, praní, zahradu a učení i zdraví sourozenců. Výprask jsem dostala každou chvíli, i když jsem se snažila, co to šlo. Bráchové byli biti ještě víc.
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 13:59:11)
"Jak se cítí v hloubi duše - nepřeje si třeba, aby dokázala ostatní nechat žít bez jejího přičinění? Není z toho unavená? Nenaplněná? Nebo i tak může být šťastná?"
tohle už je na trochu intimnější notu, to byla značná část mé terapie
Zabránila jsem tomu, aby se příbuzenstvo pozabíjelo, násilnému vystěhování, aby se nestala tragédie s nesvéprávným příbuzným, hasila konflikty v rodině už od dětství a léta se mi to dařilo - šťastná jsem z toho nikdy nebyla, jak jsme se s odborníkem dobrali Což je právě problém, že jsem se ani sama neuměla pochválit, říct sama sobě "dobrá práce, nestala se katastrofa, nikdo není v kriminále, zvládlas to velmi dobře."
|
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 14:28:06)
Nepopírám, od začátku to máme doma nastavené tak, že se všichni chceme cítit dobře a je potřeba hledat nějaký kompromis, abychom všichni měli svůj prostor. Samozřejmě, syn je trochu kapitola sama pro sebe, tam to možná může vypadat, že se přizpůsobuju a obětuju těm jeho vlakům až neúměrně, ale není to pravda, i tam to má svoje hranice. A taky je to o tom, že syn nás do toho svého koníčka zatáhl vlastně taky, takže i my kolikrát dáváme sami jako první podnět na nějakou takovou akci. Ale nepojedu někam přes celou republiku, když mám před sebou tři dvanáctky v práci, nebo když jsem si domluvila kafe, nebo koncert s kamarádkou, stejně jako manžel nepojede kvůli jednomu vlaku několik hodin autem apod. Takže někdy syn něco oželí, jede tam sám, nebo s kamarádem, nebo to nějak zkrátí, přizpůsobí, aby to bylo schůdné pro všechny. A stejně tak my se snažíme třeba na dovolené plánovat aktivity tak, abychom my si přišli na to své a bylo to zároveň přijatelné i pro něj. Jinak v některých věcech vyloženě myslím na sebe, třeba práci chci mít vždycky na dlouhý/krátký týden, abych měla aspoň nějaké dopoledne volné jen sama pro sebe, když jsou manžel a syn v práci. Mám dost velkou potřebu být sama a tohle bych si fakt nerada nechala vzít. Byť to přináší i to, že některé víkendy s nimi prostě na nějaké akce nemůžu, nebo to musím řešit nějakou výměnou apod. Ale ty moje volné dny mi za to stojí.
|
| susu. |
|
(12.8.2024 11:36:07)
"že se všichni chceme cítit dobře a je potřeba hledat nějaký kompromis, abychom všichni měli svůj prostor"
Asi nejvíc souhlasím s TaJ.
Je přehnané se za každou cenu popírat i za každou cenu prosazovat jen sebe.
Je to o kompromisu.
|
|
|
| Abigail* | 
|
(11.8.2024 14:30:03)
Nejsem taková, ve většině případů hledím na sebe. Drobné ústupky teda někdy dělám, abych měla klid, ale jsou to prkotiny.
Když jsme ale před 2 roky byli na vícedenní akci s přáteli, úplně mě vyděsila kamarádka, kterou jsem nějakou dobu neviděla. Objednali si na půl s manželem nějaké jídlo, které ale obsahovalo kukuřici, kterou její muž není. Jeho reakce řečena opravdu škaredým tónem byla: "Cos mi to donesla?" A ona bez řečí vyjedla všechnu kukuřici. Já jsem nevěřícně mlčela, protože reagovat takto můj muž, tak už má jídlo na hlavě nebo bych mu to podala a odešla. Jídlo vybrali spolu, byla to nějaká jídelna, kde nebylo napsáno, co všechno to jídlo obsahuje.
|
|
| Půlka psa | 
|
(11.8.2024 15:01:32)
Popírám sama sebe, protože být to po mém, tak nic nedělám a ječím na všechny kolem, že jsou idioti a se.ou mě. V realitě jim v klidu řeknu, že s nimi nesouhlasím a hledáme win win řešení. Obávám se, že bez popírání sebe sama to nepůjde.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 15:11:39)
Půlko, něco trochu podobného má můj manžel. Když v práci v rámci týmu řeší nějaké opatření, už si zvykli si z něj utahovat: "co kdybys místo výzev, co my si myslíme a navrhujeme, řekl, jak to konkrétně uděláme, stejně to už máš rozmyšlený a v zásadě navržený - že bychom si ušetřili spoustu času a ty nám nebudeš nadávat."
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(11.8.2024 16:00:10)
Mám pocit, že většina mého života je o popírání sebe sama
Jsem v jádru asi dost zlá, nevybíravá a zlomyslná a vím to a bojuju s tím neustále... Asi jako s tím, že každý má v sobě černého a bílého vlka a záleží jen na něm, kterého bude krmit a nechá ho sílit - jen já teda říkám, že svého temného vlka naopak krmím a překrmuji, aby byl nacpaný a líný a neútočil (a své zlé já uspokojím temným humorem )
Takže svému okolí neříkám natvrdo co si myslím, pokud se mě nezeptá, a i pak vše zmírňuji a snažím se o empatii... Hodně věcí dělám pro radost a štěstí druhých, ale umím (většinou) udržet hranici přijatelnou pro mne... Někdy mě to ale stejně pohltí a pak se v tom plácám...
A když už je toho příliš, potřebuju utéct a chvíli si být sama a někdy si vykřičet všechny zlé věci, co se mi honí hlavou...
Nejvíc se děsím toho, že jednou přijde chvíle, kdy věkem nebo duševní nedostatečností nedokážu ovládnout sebe sama a začnu nahlas říkat všechno, co mě napadá...
|
| Beat | 
|
(11.8.2024 16:07:21)
Dokud mi to, že dělám něco pro druhé přináší radost, je to ok. Když citim, ze radost ztrácím, uberu.
A to, ze někdy chuť někoho poslat někam a zarvat na nej, a já to neudělám, neberu jako popírání sama sebe, ale jako určitou morální vyspělost a schopnost se obvladat.
Jinak jsem asi zdravě sobecka, mám se rada a poznam, kdy mi v něčem není dobře. A tak to změním.
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 16:18:02)
Beat - "Dokud mi to, že dělám něco pro druhé přináší radost, je to ok. Když citim, ze radost ztrácím, uberu."
Jo, to je asi přesně ta míra, přes kterou by člověk neměl moc často jít. Taky se toho snažím držet...
|
|
|
|
| Vítr z hor | 
|
(11.8.2024 16:58:48)
Tohle téma je spíš o rolích, hranicích a bublinách či společenských třídách.
Třeba v mé roli (rodič), v souladu s mým přesvědčením a v rámci mé bubliny je normální vozit děti na kroužky, platit jim kurzy nebo doučování (když je něco baví, nebo jim něco nejde), posílat je na tábory a snažit se, aby žily na přiměřené úrovni (škola, oblečení, jídlo, kulturní rozhled atd.).
I když mě bolí hlava, mám hlad nebo žízeň, odvezu je, kdy/kam je potřeba, udělám, co musím, zaplatím. Mohla bych se na to vykašlat, dělat kariéru, nebo je tu nechat otci a odstěhovat se na Bali.
Naopak jsem se ale vykašlala na kariéru a peníze, zvolila jsem takovou práci, abych se mohla odpoledne věnovat dětem (vozit, psát s nimi úkoly, hrát s nimi na piano, učit se s nimi - ať už kvůli ADD nebo kvůli bývalé mizerné škole, kde se nic moc neučily, povídat si s nimi...).
Nemusela jsem to dělat, ale nebyly by na tom dnes tak dobře - už jsou dost staré na to, aby bylo jasné, že jim to prospělo. Existuje dokonce jisté sociologické hnutí, které zaměstnané matky ujišťuje, že fakt nemusí vozit děti na kroužky, chodit domů před čtvrtou a dělat dětem svačiny. A když to nedělají, že to je normální, a že se kvůli tomu nemusí cítit špatně. Ne, nemusí. Ale já vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl (což už ono sociologické hnutí nezajímá, neboť jeho cílem je matka) a holt jsem to těm svým udělat nechtěla.
Nepřipadá mi, že jsem se obětovala, spíš mi vadí, že jsou mezi rodinami a dětmi čím dál větší rozdíly, a že stát ani slovem (natož skutkem) neocení (čili nepodpoří) péči rodin, nepodpoří dobrou rodinnou a školní praxi (například účinným řešením problému agresivních dětí ve školách - samozřejmě ne podle Graubnera). Ani ne tak kvůli mě, ale spíš kvůli těm ostatním, a taky kvůli mým dětem. Aby kolem sebe měly víc takových, jako jsou ony.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 17:06:28)
"vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl"
Nemyslím, že je to tak jednoduché.
Ono záleží i na dětech samotných.
Extrémní nezájem, zcela nepodnětné a nepodporující prostředí určitě vytvoří dětem hendikep. To je jasné.
Ale na druhé straně bych řekla, že extrémní angažovanost nemusí přinést více než angažovanost vlažná. On je pro děti někdy větším motorem lehký hendikep, vlastní vnitřní motivace, než angažované tlačení rodičů.
|
| Vítr z hor |
|
(11.8.2024 17:25:44)
"Ono záleží i na dětech samotných."
Přesně tak. Samozřejmě jsou i naprosto bezproblémové, zdravé, odolné děti, které i v případě, že narazí na průměrnou školu a neangažované rodiče, dosahují skvělých výsledků. V mém okolí je několik takových. Jedno dítě má velmi zaměstnanou maminku a naprosto mimoňského tatínka, ale maminka jednou za pár let procitne, bleskově se zorientuje (například co musí dítě umět k přijímačkám), zaklekne na dítě, dotyčné dítě (velmi odolné, zároveň dostatečně povolné a inteligentní) to vydrží a podá výkon. Pak se zase maminka stane na dalších hodně let prakticky nepřítomnou.
Jiná maminka svě děti šťastně ignorovala a věnovala se práci a sama sobě. O první dítě se jí postaraly jiné maminky (kroužky, doučování), ale zjistila, že dítě nepodává výkony, jaké ona požaduje. Na druhé dítě tedy dočasně zaklekla - a pak teprve byla spokojená. Je to tedy takové jednostranné a krátkodobé, řekněme spíš schopnost vyřešit problém, když se vyskytne a je rozpoznán.
Ale hodně dětí má právě ty handicapy. No a bez angažovanosti ve výsledku dost utrpí. Co je extrémní angažovanost?
Může být samozřejmě negativní. Ale co když třeba rodič zjistí, že dotyčné dítě funguje pouze v systému "indiánský běh", tedy třeba 15 minut práce, půl hodiny odpočinek, 15 minut práce, půl hodiny odpočinek... což rodiči zabije den, já osobně to pokládám za extrémní, ale bez toho by dítě třeba taky nebylo schopno absolvovat základku. Po pár letech podobného "výcviku" ale handicap dožene, vystuduje, je schopno se slušně uživit. No a teď co - vyplatilo se to? Otázka taky je, co to stálo toho rodiče, že.
|
| 77kraska |
|
(12.8.2024 5:59:17)
Vítr, výborný příspěvek, to by stalo za samostatne tema
U nás v původní rodině byli všichni pilni nějak od přírody, já vlastně neznala lemplovstvi, kdo chtěl vystudovat vysokou, tak ji v termínu vystudoval, kdo byl v domácnosti, tak měl dokonale navareno, napeceno, naklizeno a o děti postaráno včetně mnoha kroužku…..kdo chodil do práce, tak skončil jako ředitel něčeho nebo soudce vrchního soudu
Až v partnerově rodině jsem poznala lidi, co opakovane začínali a nedokončili vysokou, nechodili v dospělosti do práce a nechali se bez skrupuli živit rodiči důchodci, nedodržovali jakékoliv sliby, studovali jednu vysokou 10+ let, taky tragicky zabordelene a neudrzovane byty ( u nás naopak až chorobně naklizeno a vše momentálně nepotřebné nesmyslně vyhazováno, s výjimkou mého otce ve stari), přitom žádná “spodina”, taky pocházeli z původně slušných vzdělaných rodin, ale bud byly v rodině blbe geny nebo nesprávný výchovný styl děděny po generace ….bohužel jsem nad tím nějak mávla rukou a nesu si následky
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(12.8.2024 8:21:11)
sedmi a dcera pokračuje ve vaší tradici nebo má pokřivené geny po partnerovi?
promiň, ale tohle je děsivé a musí (muselo) být strašně těžké vyrůstat v tom, že pokud ve své kariéře nedosáhneš na strop, tak jsi vlastně prohrála a nejsi dost pilná a dost dobrá fakt nikdo ve vaší rodině nebyl v průměru? třeba jen náměstek nebo jen podnikový právník, jen lékař, ale ne primář?
žádný prach na vršku linky, žádná nenaklizená komora?
|
| Blanče | 
|
(12.8.2024 9:22:50)
Rose děsivé to podle mne je jen v okamžiku, kdy by dotyčného společenství rodiny nějak šikanovalo za "selhání" ve formě výšky na druhý pokus nebo postu náměstka. ale pokud je v genetické výbavě a výchově člověka, že je ambiciozní a dělá vše naplno a okolí ho bere jako automatického leadra, nemá to podle mne na dotyčného negativní vliv. Ale to jen reaguju na poslední posty, nečetla jsem celou diskusi.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(12.8.2024 9:39:26)
blanče, mně přišlo děsivé jak to sedmi podala, jako že prostě neskončit jako ředitel znamená, že nebyl dost pilný
ale možná je to jen můj náhled flákače, co se tak děsí toho, že by na něj někdo měl nesplnitelné nároky, že raději nemá na sebe nároky žádné  a možná je to i tím, že jsem od malinka braná jako nepovedený kousek, jako nedostatečná oproti dokonalé starší sestře, že vlastně každý sebemenší úspěch byl překvapením (i pro mne)... takže se buď bagatelizoval (no jestli jsi byla nejlepší, tak to asi nebyla ta kritéria moc náročná) nebo se spekulovalo, jakým zázrakem se mohlo stát, že i já dosáhla nějakého úspěchu
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 11:28:47)
Blanče, nepříjemné může být, když je takový rodič a automaticky očekává, že stejné budou jeho děti. A ony nejsou a cítí, že rodič je zklamán.
Já měla takového tatínka, narodil se za války, vyrůstal jako polosirotek, že by se s ním někdo učil nebo ho postrkoval k přijímačkám, je úplně legrační představa. Navíc měla rodina kádrový škraloup. Jako premiant profrčel gymnázium i VŠ, sice nesměl studovat obor, jaký chtěl, ale přece jen i soudruzi potřebovali, aby někdo vystudoval ty nejtěžší školy, které nemůže studovat každý.
Já tedy vyrůstala v přístupu, že samé jedničky a červený diplom jsou takový bazální základ, který pak automaticky následují úspěchy v práci i ve všech ostatních sférách života. Že vynikat ve všem, co člověk dělá ,je v podstatě povinnost. Ovšem nejspíš jsem též pochytala odněkud "špatné geny" a zklamala jsem. Ne že by mě kvůli tomu rodina vyložen šikanovala, ale rozladění a zklamání mé "neúspěchy" provázelo od prvních dvojek na ZŠ.
|
| Čumča. |
|
(12.8.2024 11:53:51)
"...v přístupu, že samé jedničky a červený diplom jsou takový bazální základ, který pak automaticky následují úspěchy v práci i ve všech ostatních sférách života. Že vynikat ve všem, co člověk dělá ,je v podstatě povinnost. Ovšem nejspíš jsem též pochytala odněkud "špatné geny" a zklamala jsem. Ne že by mě kvůli tomu rodina vyložen šikanovala, ale rozladění a zklamání mé "neúspěchy" provázelo od prvních dvojek na ZŠ."
Ropucho, to mi přijde fakt smutný... Jinak tedy jako zklamání jsem své první dvojky na zš chápala taky, máma mi tehdy řekla: "Tak vida, už se ti to horší, viď." Cítila jsem to jako katastrofu , a hned příští rok zabrala jako blázen, spočítala celého Bělouna, vytáhla to na samé jedničky, udělala přijímačky v první desítce zájemců
Další katastrofa nastala, když jsem na sš zjistila, že tam už samé jedničky nejsem schopná mít. Na tebe tlačili rodiče, já jsem si svoje "vězení z ambic" vytvořila zcela sama. Nikdy nepochopím, proč jsem na sebe kladla tyhle požadavky, možná jsem nějak vzdáleně příbuzná se Sedmi.
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 12:14:22)
"možná jsem nějak vzdáleně příbuzná se Sedmi"
Já nemohu mluvit vyloženě o tlaku ve smyslu nějakého vyhrožování, moje rodina jednala s dětmi hezky, ale rétorika se nesla cca v duchu "jak to, že nejsi nejlepší" a "strejda XY ti schovává ty lékařské knihy" apod..
Trochu jsem si pak vylepšila reputaci výběrem manžela, který lépe zapadá do vzorce, a povitím vnoučat, která naštěstí vykazují ty lepší geny
|
| Čumča. |
|
(12.8.2024 12:21:34)
Ropuš, úplně vidím, kam by mě poslaly moje děti, kdybych jim řekla "jak to, že nejste nejlepší"
Jejich odpovědi by byly drzé, vysloveně osobní a děti by neváhaly vyzdvihnout každou mou nedokonalost a neúspěch, aby demonstrovaly, že se naopak tak špatné matce děti povedly velice.
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 12:55:38)
Čumčo, já jsem ze svého komplexu nedostatečnosti samozřejmě na své děti vyvíjela tlak podobně "blbě", jako moji rodiče na mě . Vlastní příklad jsem používala jako odstrašující.
Což je důkaz, jak jsou vzorce z rodiny pevně zakořeněné, i když si to člověk následně dokáže uvědomit a analyzovat.
Mé zlaté děti to snad přežily, naštěstí jsou celkem motivované
samy od sebe a chytřejší než já.
|
|
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(12.8.2024 14:31:02)
moje mamka se mě ptá i 8 let před mým důchodem, kdy si udělám konečně tu vejšku
Doteď nepobírá, že zbytečně doma denně vařím, místo abych jezdila někam studovat.
A že přece nepůjdu hned do důchodu, když emancipovaná žena se musí realizovat v práci, co budu dělat doma, nebyla pořádně ani na mateřský, ale já jsem odolný flákač
|
|
| Federika |
|
(12.8.2024 14:37:20)
Na mě rodiče žádné nároky neměli, tedy co se školy týče Nikdy se mě na nic neptali, nikdy nechtěli vědět, jestli mám nějaké úkoly nebo co mám za známky.
Školu jsem si vybrala sama. Stejně tak moje sestry.
Já se dětí na prvním stupni ptala, i jsem měla snahu jim pomáhat. Postupně to odbouraly,oni
Snažím se je neovlivňovat, tedy ne cíleně. Chci, aby si fakt vybraly to, co chtějí.
Syn se teď dostal na medicínu, i se zapsal, teď přiletěl nečekaně se siným zápalem plic z Ameriky (bez jedů, pro zasvěcené ) a oznámil mi, že malá změna, nastoupí na jadernou fyziku, kam se taky zapsal. Nemám důvod mu nevěřit, že se rozhodl dobře. Dokonce i kdyby mi oznámil, že si dá rok pauzu, protože chce třeba cestovat, nerozmloouvala bych mu to.
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 17:49:14)
Výběr škol jsem také nechala na dětech, to by mě ani nenapadlo jim do toho mluvit.
Beztak by si do toho ani mluvit nenechaly, to už si nenechaly mluvit do života mnohem dříve.
Poslední směrování z mé strany proběhlo, když jsem je nasměrovala na konkrétní gymnázium a tam na konkrétní obory, dále už bylo vše v jejich samostatné režii.
Stejně tak zájmová činnost.
Z naší strany pouze padlo, že financujeme pouze pět, resp. šest let řádného VŠ studia bez prodlev, případné prodlužování už nepodpoříme.
|
| Federika |
|
(12.8.2024 18:34:56)
A to já zase říkám,že nejdůležitější je dobře se rozhodnout. Pokud zjistí, že by se jim víc hodilo studium jiné školy, ať klidně přejdou, začnou znovu,hlavně ať jim klapne to, co chtějí. Nehodlám jim pomáhat ještě v padesáti,ale nějaký rok sem tam je už fuk.
|
|
|
|
|
| Monika |
|
(12.8.2024 12:06:16)
Ropucho, já myslím, že je rozdíl, jestli rodiče očekávají nějaké výsledky nebo spíš nějaký přístup. Já tedy měla výhodu, že pocházím z takové úplně obyčejné rodiny, takže našim by asi stačilo, i kdybych měla SŠ nebo prostě co bych byla schopná zvládnout, ale asi by jim vadilo, kdybych se nějak flákala, vyhýbala povinnostem a tak. A já to mám u dětí stejně - pokud vidím nějaké limity, určitě netrvám na nějakých top výsledcích, ale kdyby kašlaly na školní povinnosti nebo se třeba vymlouvaly z tréninků apod., tak bych zklamaná určitě byla. Samozřejmě v případě zájmů bych musela respektovat, kdyby něco dělat nechtěly, ale kdyby nechtěly dělat nic, rozhodně bych taky nadšená nebyla. Ale to neznamená, že bych děti neměla ráda ...
Mimochodem v poslední době jsem zjistila, že řada mých cca vrstevníků (je mi 50) stále řeší, "co by na to řekli naši" (jakože jejich rodiče), např. jeden tatínek (resp. děda) silně ovlivňuje výběr VŠ vnuka (a to podle mého ze zcela snobských pohnutek ve smyslu "prestiže" školy), další "zakazuje" pořízení elektrokola, protože "ještě nemáš nárok" atd. To mě strašně překvapuje, naši nikdy nic takového nezkoušejí minimálně od mých 18 let ...
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 12:19:13)
Moniko, rozumím, že laxní přístup může rodiče mrzet, obzvlášť, když vidí, že předpoklady by dítě mělo.
Jenže holt polovinu úspěchu dělá ten přístup a když člověk v sobě ambice nemá, tak je nemá.
Asi je možné dotlačit dítě k nějakým výsledkům násilím, ale je otázka, jestli v tom bude šťastné.
|
| Čumča. |
|
(12.8.2024 12:24:30)
"dotlačit dítě k nějakým výsledkům násilím, ale je otázka, jestli v tom bude šťastné"
šťastné nebude a ještě si vztah s dítětem nenávratně poškodíš
|
|
| Monika |
|
(12.8.2024 12:28:32)
Ropucho, já vůbec nemyslela na "násilí" směrem k výsledkům, ale spíš směrem k plnění povinností. Takže pokud jde třeba o školu, tak když má dítě třeba problémy s logickým myšlení, dobrou pamětí nebo nevydrží u knihy, tak nebudu trvat na jedničkách a třeba ani na dvojkách, možná se smířím i se čtyřkou. Ale pokud systematicky nebude dělat domácí úkoly, odmítat nějakou pomoc nebo ji sabotovat, tak to prostě by pro mě bylo "zklamání z dítěte" - samozřejmě já jsem ten typ, že bych hledala chyby primárně ve výchově, případně vliv nějakých vnějších okolností, nebrala bych to tak, že dítě je primárně špatné. Ale zklamaná bych byla, to je asi ten správný výraz.
|
| Ropucha + 2 |
|
(12.8.2024 12:57:17)
Moniko, rozumím, to je spíš věc charakteru a to bych též zpytovala svědomí, kde se stala chyba.
|
|
| Stará husa |
|
(12.8.2024 13:07:48)
Teda, co se týče výsledků dětí ve škole, to jsem byla vysloveně laxní matka. Naše děti byly pořád nemocné a to bylo to primární, co jsem řešila - kdo je bude hlídat a jak doženou zameškanou látku. Známky byly to poslední. Jasně, že jsem je chválila za jedničky nebo když se jim něco povedlo, ale netlačila jsem na ně. Syn byl na ZŠ totální lempl, nedělal úkoly, nenosil pomůcky, sešity měl neobalené, špinavé, pomačkané, na každé stránce z zápisky z jiného předmětu, neustále jsme byli voláni do školy kvůli jeho přístupu. Že by šli na osmiletý gympl, to ani náhodou. Ani po devítce nešli na gympl. Já jsem si vždycky říkala, že je mi úplně jedno, čím se budou živit, hlavně aby byli šťastní a spokojení. Ambice, že musí na VŠ, protože rodiče i prarodiče VŠ mají, jsem vůbec neměla. Na VŠ šli, protože sami chtěli, šlo jim to, nemuseli se nijak moc snažit, bylo to daleko lepší než na ZŠ. Co se týče sportu, to jsem je už vůbec do ničeho nenutila, já i BM jsme měli ke sportu vysloveně negativní vztah. Chodili do keramiky, do turistaku, syn do plavání a karate, dcera jezdila na koni, chodila do sboru. Když je to přestalo bavit, nenutila jsem je. Syn pak v dospělosti chodil plavat, měl i osobni trenérku, hodně jezdil na kole a chodí doteď do posilovny, dcera pořád jezdí na koni, to ji neopustilo a mám psa. Myslím, že u nich vyrostli kvalitní lidé a že jsou spokojeni. A to byl cíl mě vychovy-nevychovy.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(12.8.2024 14:20:30)
Na studující děti jsem působila jen ve smyslu, že čím budou vzdělanější, tím si budou moct líp vybírat práci, a hlavně ať vyberou to, co je uživí a bude bavit. Asi tak od prváku na 8g jsem to brala jako jejich boj. Jestli měly jedničky nebo trojky, jsem nějak neřešila, hlavně že mákly a dostaly se na VŠ, kam chtěly. Ale já mám zodpovědný děti.
|
|
|
|
|
|
|
|
| 77kraska |
|
(13.8.2024 3:18:12)
Rose, u nás v rodině byla problémem obezita, přejidani se a nedostatek pohybu….tam žádná disciplína neexistovala, což mělo podle mne dávné kořeny, ze můj děda jako dite zažil hlad a pak si to zbytek života kompenzoval a ostatni členové rodiny s nim, navíc tam byly tradiční hospodynky vyžívajici se ve vaření a krom toho jeden předválečný zaměstnanec luxusní restaurace, který taky nastavil laťku vysoko, což se podle mne všechno zkombinovalo v posedlost jídlem, vařením, jedenim
Jinak moje dcera spis chytla geny z partnerovy rodiny
|
| Drypetis | 
|
(13.8.2024 7:42:38)
7krasko,
tak všechno holt úplně dokonalé být nemůže
Tahle diskuse je celá dost zvláštní, ale zajímavá a tedy i trochu děsivá
Já to mám tak, že když popírám sama sebe, nemůžu být šťastná a ani spokojená, ale výchova k tomu popírání hodně směřovala a asi i nadále směřuje. A pokud se člověk začne v průběhu života víc ohlížet sám na sebe a své zájmy a pocity, může se dočkat toho, že nejbližší to budou brát jako zradu. Hlavně když se to týká ženy a matky. Pak jde jen o to, jak to zpracovat.
|
| Vítr z hor |
|
(13.8.2024 8:53:26)
"ale výchova k tomu popírání hodně směřovala a asi i nadále směřuje"
No to vlastně jo a je to do jisté míry v pořádku. V podstatě je to princip odložené slasti. Teď makej a šetři, později budeš mít víc. Vlastně naplnění pokynu i "nepočůrej se a vydrž to na záchod" je svým způsobem popírání sebe sama.
K sebepopírání nás ale vede nejen výchova a nějaké mravní uvědomění + sociální nutnost, ale i příroda. V případě žen rozmnožování - i když je individuálně celkem nelogické vzdát se svobody, kariéry, připravit si dlouhodobé nepohodlí, statisticky zchudnout, leckdy si způsobit zdravotní komplikace, bolesti atd., tak to prostě děláme.
A děláme to přes to, že nás společnost neustále víc a víc odrazuje a někdy i rovnou uráží prostřednictvím svých přiblblejších členů nebo rovnou předpisů znevýhodňujících ty trubky, co si dělají násilí a společnosti přispějí nějakým tím potomkem. A když nepřispějí, tak taky. Sakra, ženy mají v rukou budoucnost společnosti, tak je k tomu výkonu společnost nutí tak nebo tak. Ono se lidstvu hodí, když ženy popírají samy sebe a své vlastní zájmy, obětují se jiným, rodí a zároveň dělají kariéru (jedno nebo druhé je naprosto nedostačující), do toho se starají o děti ve dne i v noci, vlastně ani nespí, aby to obojí stihly - a když ne, nebo dokonce čekají, že se budou muži taky podílet, sesypou se na ně urážky (už třeba jen za to, že by chtěly svatbu...no přečtěte si diskuze na Novinkách).
Prostě ideální by bylo, kdyby se ženy rozmnožovaly tak nějak samy, zvládly to bez pomoci a jen v předvidatelných intervalech a množstvích dodávaly potomky, štrůdly, sekanou, čisté a vyžehlené prádlo...
To jsem se rozvášnila...jdu radši vařit divočáka na brusinkách
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(13.8.2024 9:25:26)
vítr, ale já myslím, že určité upozaďování a sebepopírání je požadováno po každém jedinci, chtějícím žít ve společenství a že po mužích to chce společnost úplně stejně jako po ženách... ano, chápu problém nerovnoprávnosti, ale zase nechápu, proč se máme tvářit, že jsme ty jediné, kdo se musí podrobovat... je docela dost chvil, kdy chlap tahá za kratší konec a nemá cenu to bagatelizovat... upřímně zrovna otázka dětí je vyloženě v rukou žen, když chce ženská dítě, obvykle je pro ni snazší ho mít, ovšem pro chlapa je to mnohem těžší... stejně tak naopak... myslím, že dost chlapů dělá pro rodinu mnohem mnohem víc, než by dělali, pokud by rodinu neměli, víc pracují, aby víc vydělali, odepřou si vetší kus zábavy, požitků... když si představím, jak těžké musí být pro mého muže, když se mu každý měsíc na pár dní změním v hexenbiest, říkám si, že ten mužský úděl fakt není snadný (a to nemluvím o 3*9 měsících těhotenství, to byla teprve jízda )
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(13.8.2024 12:36:39)
"Jinak moje dcera spis chytla geny z partnerovy rodiny"
potom se svých genů dočkáš na vnoučeti...
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(12.8.2024 8:56:33)
Sedmi, co z toho je dobře? Mně přijde že obojí je trochu diskutabilní..... která z obou rodin je šťastná?
|
|
| Stará husa |
|
(12.8.2024 9:07:31)
Sedmi, tak já z rodiny neznám ani přehnanou pilnost a ctižádostivost, ani přehnané lemplovstvi. U nás bylo víceméně uklizeno, ale že by se zrovna dalo z podlahy jíst, to taky ne, studovali jsme střední i vysokou v termínu, ale zároveň jsme to i trochu flákali. Já jsem třeba měla metodu, že jsem se na začátku školního roku nechala vyzkoušet že všech předmětů a pak jsem dlouho měla klid, než vyzkoušeli zbytek z 40 spolužáků. Na písemky jsem se učila, ale tehdy byly všechny dopředu ohlášené, žádné průběžné testy. Problém byla jedině chemie, tam nás baba zkoušela i v lavici a furt. Stejně si z ní vůbec nic nepamatuju. Na VŠ jsme měli povinné přednášky a cvika, tam jsem teda poctivě chodila, ale učila jsem se jen ve zkouškovém a pak na státnice. Naši ještě chtěli, ať si udělám doktorát, dokud byl můj BM na vojně, že na to budu mít čas, to jsem si vzala na učení 14 dní dovolené v práci a šprtala jsem se 14 hodin denně. Jsem absolutně bez ctižádosti, takže v práci jsem nikdy nedělala žádnou vedoucí, žádnou kariéru, bylo mi to zcela cizí. Chtěla jsem pracovat maximálně 8 hodin denně, i to mi přišlo až nad hlavu. Naši tedy vedoucí místa zastávali, ve středním managmentu. Jediný, kdo se v práci celkem vyšvihl, byl BM, ale ani ten nedosáhl nějakých vyslovených špiček. Moje děti se na ZŠ celkem flákaly, měly i trojky, dcera měla milion zájmů mimo školu, ta jí v tom překážela. Ale vystudovala bez potíží SŠ i VŠ, vůbec jsem jim nemusela s ničím pomáhat, v podstatě jsem se o jejich studium vůbec nezajímala. Práci mají oba dva dobrou, syn postupuje i v kariéře, ale taky nic zasadnez špičkového.
|
|
|
|
| Vítr z hor |
|
(11.8.2024 17:32:38)
Ještě mě zaujal ten vnitřní motor... na jednu stranu jsem skoro přesvědčená, že je vrozený (protože jsem viděla naprosto neuvěřitelně motivované děti v celkem chudé části světa - naše děti by to nevydržely a tamním dětem to zas tak moc nepřineslo, ale aspoň to zkusily).
Ale podle mě se dá i jinak apatické dítě nastartovat, byť to teda stojí úsilí (respektive myslím že by to rodič prostě neměl vzdávat).
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 17:43:39)
Vítr z hor, také si myslím, že vnitřní motor je vrozený.
A myslím si, že je pro úspěch zásadní a zabít ho mohou pouze výrazně nepříznivé okolnosti. Spíš ale bude mít tendenci projevit se někudy, kudykoliv, za všech okolností. Takový člověk se tzv. neztratí, i když třeba neuspěje úplně tak, jak by mohl za ideálních podmínek.
U průměrných dětí určitě na angažovanosti rodičů záleží, jestli je postrkují kupředu nebo
nechají zapadnout v průměru.
|
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 18:24:21)
Vozit dítě na kroužky a podporovat v zájmech a studiu považuju za normální a ne sebepopírání.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 18:47:25)
Inko, tak třeba transport dětí tím způsobem, že rodiče každý nebo téměř každý víkend křižují republiku a tráví dny na nějakých stadionech, je v mých očích sebeobětování a nedělala bych to.
Děti jsme v zájmech podporovali, transport občas v nějaké míře zajišťovali, ale podřizovat drtivou většinu vlastního volného času zájmové činnosti dětí, k tomu ochotná nejsem.
Podobně s podporou ve studiu, asi bych nedokázala studovat krok před dítětem a pak to do něj hustit, jak někteří rodiče dokáží.
Naše děti asi vyrostly a vystudovaly na ten vnitřní motor a vlastní schopnosti. Méně schopné děti by se mnou měly smůlu, nejsem sebeobětující matka tlačitelka.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 19:15:07)
Tak zlý to naštěstí u nás nebylo.
|
|
| Monika |
|
(11.8.2024 21:39:46)
Ropucho,tohle je ale strašně individuální - někdo ježdění po republice kvuli zajmu dítěte považuje za oběť, kterou více či méně rád přinese, někdo ne, ale někdo to vůbec za oběť nepovažuje - udělá to velmi rád pro dítě a těší ho to.A pak jsou taci, co tlačí dítě do zájmu vlastně hlavně kvůli sobě a naplnění svých potřeb a obětí je vlastně to dítě. Okolo sportu se pohybují celý život a viděla jsem kdejake případy.
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 22:27:31)
Moniko, jo, my třeba odmalička jezdíme se synem za vlaky po celé republice, často jsme čekali někde u kolejí i několik hodin, než pojede to, na co čekal, částečně tomu přizpůsobujeme i dovolené apod., ale nikdy jsme to nepovažovali za oběť, ani já, ani manžel. Zčásti proto, že nás to vlastně začalo taky bavit a zčásti proto, že jsme to pro něj rádi dělali, když jsme viděli, jak je při tom šťastný a spokojený, že si díky tomu našel kamarády apod. Ovšem kdybychom měli takhle jezdit kvůli nějakému sportu, tak bychom to oba vnímali spíš jako oběť, byť bychom to pro něj samozřejmě udělali, pokud by tím žil a byl v tom dobrý. Sport nám není blízký ani jednomu. Vlaky nás baví a navíc se to dá krásně propojit s cestováním a poznáváním, takže ve finále si každý najdeme to svoje.
|
| Monika |
|
(11.8.2024 23:09:19)
TaJ,jsem přesvědčená,že kdyby syna bavil třeba basketbal, šachy nebo sborový zpev,podporovali byste ho taky a nevadilo by Vám s ním jezdit,taky byste to mohli spojit se svými zájmy ...
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 23:57:25)
Moniko, však to píšu, jasně, že bychom ho podporovali taky, ale asi by nám to nebylo zdaleka tak blízké, jako tohle. Teď vlastně i my sami často vymýšlíme nějaké výlety kolem vlaků a sledujeme, co se kde na železnici děje. Kdyby ho bavil třeba fotbal, tak by tam to sdílení asi nebylo takové, jsme absolutně nesportovní typy. Nebaví nás žádný sport provozovat, ani na žádný koukat...
|
|
|
|
|
|
| Blanče |
|
(11.8.2024 23:33:26)
Inko dobu kroužků a sportovních aktivit dětí jsem vnímala úkorně - kdyby záleželo na mě, courala bych o víkendu lesem nebo seděla s knížkou u krbu, takhle jsem taxikařila na letiště (dítě mělo piloťák v 16 a řidičák až v 18), u dalšího obrážela (nejlépe s přívěsem s loděmi) republiku a v pátek předtím vařila tak, aby jídlo přežilo bez lednic a mrazáků, dalo se snadno ohřát a nebyly v něm žádné konzervanty a dítě díky němu přežilo tréninky či závody bez výraznější ztráty váhy, u třetího se naučila používat vlasovou kosmetiku (vlasy kategorie "brokolice" a standardní tance se neslučovaly plus trávila dny v tělocvičnách a sálech. Tam jsem to opravdu dělala kvůli dětem, byla jsem ráda, že sportují a neflákají se, byla jsem pyšná na jejich úspěchy ale moje volba víkendu to nebyla. Dnes už dělám naprosto většinově jen to, co chci.
|
|
|
| CisloPi |
|
(11.8.2024 18:45:46)
Vítr, hodně je to dané tou "bublinou". Dělníci makající v Kolbence asi nemají moc volbu, jak se dětem věnovat a co jim platit.
|
|
| sextánka | 
|
(12.8.2024 9:57:41)
Kdyby to šlo, dám ti na tvůj příspěvek .
Souhlasím s každým slovem.
|
|
| Rodinová | 
|
(12.8.2024 10:02:11)
Souhlas Vetre, v mem pripade jsem nad tim ani nejak nepremyslela, poskytovala jsem svym detem to, co poskytovali rodice mne (pozornost, vzdelani ...), prijde mi to normalni chovani.
A ano vim, ze jsem mela kliku a obdivuju rodice, co nasli cestu k podporujicimu rodicovstvi, i kdyz to samy jako deti neznaly.
|
|
|
| Lexi. |
|
(11.8.2024 18:29:06)
To co popisuješ je myslím přesně to, k čemu byli evropské ženy po generace vedeny a vychovávány. Šťastné v tom nejsou, ale neumí z toho vystoupit. Ve svém okolí jsem to v dětství a v mládí viděla hodně, obzvlášť v generaci svých rodičů a starších.
Souvisí to i se sebevědomím. Ženy které nejsou sebevědomé si tím podvědomě snaží získat lásku a uznání svého okolí.
|
|
| Lexi. |
|
(11.8.2024 18:40:32)
V souvislosti s tímto tématem mě napadla i jiná otázka. Když jsem dospívala (90tá léta), byly holky nabádány k tomu, aby občas předstíraly orgasmus, aby klukovi zvedly sebevědomí. Doporučovalo se to hlavně holkám, které orgasmu při sexu nedosahovaly vůbec.
Z dnešního pohledu si říkám, proč klukovi zvyšovat sebevědomí, když není za co, ale tehdy jsem to prostě brala jako fakt. Také jste jako dospívající byly zásobované takovými moudry?
Mně se to bohužel drží doteď a partnerský sexuální život podle toho bohužel vypadá...
Předstírám že se mi to líbí, i když to v naprosté většině případů nestojí za nic a nějaké pokusy o zněny v partnerském sexu ve vyšším středním věku skončili neúspěchem...
Proč předstírám že se mi to líbí, když se mi to nelíbí? Bojím se že ode mně odejde a zůstanu sama? A nebylo by mi samotné lépe? To je o tom sebevědomí.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(11.8.2024 18:56:38)
To je zvláštní, ale já v 90. létech naopak dospívala v tom, že předstírání orgasmu u ženy je hloupost a vlastně to bylo spíš ironizováno
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 19:00:46)
nepředstírám
příroda ženské orgasmy nepotřebuje, mužská vyvrcholení ano (kvůli reprodukci), proto s tím pánové nemají problém - a četla jsem, že to pánové skutečně nikdy, nikdy nepochopí, že to ženy mají jinak, víc provázané s psychikou
jestli to opravdu, opravdu nechápou, tak to asi nějaké to vystoupení hodné Thalie chce
|
|
| Roya |
|
(11.8.2024 19:07:59)
Lexi, to není jiné téma, to je jeho součást. Opravdu je to popírání sebe sama. Předstíráním si podle mě člověk jen zavaří do budoucna, když ten druhý má pocit, že je to tak, jak to dělá, dobré.
Připomnělo mi to mě a boty - jako dítě jsem boty dostávala k narozeninám nebo vánocům, aniž bych si je předem mohla zkusit (protože dárky musely být překvapení). A protože jsem věděla, že máme málo peněz, tak jsem rodičům neřekla, že mě ty boty tlačí, a celou sezónu jsem v nich trpěla. V dospělosti už jsem dotyčného dárce laskavě, ale upřímně informovala o tom, že mi něco nepadne, nebo se mi nelíbí, nepoužívám to - aby už mi to příště nedával. Kdybych předstírala radost, tak bych mohla té samé nechtěné věci čelit opakovaně :).
|
|
|
| Roya |
|
(11.8.2024 19:13:00)
Děkuju všem za reakce, já také věřím, že nepopírat sebe znamená dělat věci takové a tak dlouho, dokud jsem s tím sama v pohodě nebo mi to přímo dělá radost, jinak je to cesta do pekel. Ale je jasné, že někdy je to spíš rozhodování "co bych si vyčítala víc" - když se třeba člověk stará o miminko, které vůbec nespí a člověk je vyčerpaný - pak volí mezi tím spát a nechat miminko neuspokojené, nebo popřít sama sebe a uspokojit miminko.
|
|
| Rodinová |
|
(12.8.2024 9:43:50)
Cetla jsem Propirate
Asi driv ano, ted uz to prilis neresim, mam dojem, ze aby se citilo okoli dobre, je primarne jeho starost a ne moje.
Ja k tomu mohu vytvorit podminky, ale pocity okoli uz neovlivnim.
Ale dospela jsem k tomu az casem/vekem.
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(12.8.2024 14:16:03)
V určitě fázi života se člověk musí upozadit, aby děti měly všechno co potřebují a byly spokojené, nebudu chrupat 10 hodin, když mimino řve, nepošlu devítiletou dceru samotnou potmě na kroužek do zapadlé ulice a zpět, ale sedím tam s ní, místo abych cvičila jinde sama.
Taky dělat trochu dětem vlastní příklad.
To je normální, s tím jsem počítala, ale mimo péči o malé děti nemám potřebu se někomu přizpůsobovat nebo posluhovat, spíš mám tendence žít si po svém. MM je mnohem víc pečující, než já, má to z domova, já jsem to nezažila.
Co píše sedmi je pro mě hrozný, já se chci v životě hlavně bavit a bejt v pohodě, vydělat si na pohodový život v práci, která mi sedí a ne být někde ten nejhlavnější vedoucí s několika VŠ
|
|
| Koníček mořský | 
|
(12.8.2024 22:12:51)
Myslím, že přesně tohle jsem dělala celý svůj dosavadní život. Ale poslední dobou moje životní zkušenosti dostaly nějaký spád a definitivně jsem s tím skončila. Vědomě jsem si svůj přístup k životu a lidem totálně otočila, takže můžu odpovědět NE.
Je mi úplně putna, jestli se moje okolí cítí dobře a odmítám za to přebírat odpovědnost. Hlavní pro mě je, abych se dobře cítila já. To je moje hlavní starost a bude to tak už do smrti.
Jediný, kvůli komu popřu smama sebe, aby se cítil dobře jsou moje zvířata, protože za jejich život jsem zodpovědná. Za nikoho jinýho už ne.
|
| Čumča. |
|
(12.8.2024 22:39:42)
"Je mi úplně putna, jestli se moje okolí cítí dobře a odmítám za to přebírat odpovědnost. Hlavní pro mě je, abych se dobře cítila já."
Kolegyně mi před časem při svém odchodu z práce napsala vzkaz na stole "Nezapomínej, že nejdůležitější jsi ty!". Obdobná filozofie.
No, mně záleží na tom, aby se mí rodinní příslušníci cítili dobře, a například u dětí to ale potom vyžaduju zpátky, aby se naučily, že nejde jenom brát, ale taky dávat. Dětem vůbec není vlastní, aby mysleli na někoho jiného, než na sebe, ale to je určitě normální. Takže poskytuju, ale taky něco požaduju zpátky, frflali, už si zvykli...
Načetla jsem si od dr.Pekařové, kde mít vzhledem k dítěti svoje limity
|
| TaJ |
|
(12.8.2024 22:55:57)
Čumčo, ano, takhle vedeme i syna - my uděláme něco pro tebe, ty příště zase něco pro nás, prostě si musíme pomáhat a nikdo nemůže jen brát a být jen po jeho. Takže když chce, abych s ním jela někam za vlaky, tak řeknu, dobrá, v pohodě, ráda s tebou pojedu, ale vymysli tam nějakou zastávku, nebo zajímavost, která bude pro mě - takže on do toho zakomponuje kostelík, hřbitov, hrad, nebo prostě něco, co si užiju zase jen já. Protože já s ním zase budu třeba několik hodin někde stát a čekat, až mu to pojede.
Nebo chce od manžela, aby je s kamarádem někam přiblížil autem - tak manžel řekne, jo, v pohodě, rád vás tam odvezu, ale zaliješ večer zahradu, nebo uděláš něco, protože já pak budu večer už unavený a neměl bych na to čas, když pojedu s tebou. Na to, že je synek v pubertě, to funguje až obdivuhodně. Teď už mu to ani nemusíme říkat a sám přijde, že na výletě vymyslel něco pro mě a sám manželovi řekne, že potom udělá tohle nebo tamto.... My pro něj jsme fakt ochotní udělat hodně moc, třeba ve srovnání s tím, jakou podporu mají někteří jeho kamarádi, ale nemůže to prostě být jen jednostranné. Musí v tom být ta rovnováha, abychom se všichni cítili dobře a aby nikdo neměl pocit, že se musí pořád obětovat a přizpůsobovat jen on.
|
|
|
| Monika |
|
(13.8.2024 0:24:27)
Tak není třeba přebírat odpovědnost za to, když se někdo blízký necítí dobře, pokud za to odpovědná nejsem.Ale říct,že je mi to putna,to teda mi přijde docela drsné - a nebo póza
|
| TaJ |
|
(13.8.2024 1:03:00)
Moniko, taky mi to přijde drsné...ale píše to Koníček, takže...
|
|
| Čumča. |
|
(13.8.2024 12:33:37)
nebo Koníčka okolí nějak zklamalo, takže v reakci na to jsou jí dočasně jejich problémy fakt putna
|
|
|
|
| angrešt |
|
(24.8.2024 14:39:59)
Jo, Royo, dělám to. Ne pořád, resp. postupně se mi daří dělat to míň a míň. Ale přesto do toho občas spadnu, když mi není dobře.
Uvědomuju si samozřejmě, že je to blbě, protože tím de facto zneužívám lidi kolem sebe k tomu, aby se já cítila líp (resp. spíš cítila se míň mizerně). Abych sama sobě dodala aspoň trochu pocit, že na světě k něčemu jsem, tak na to vlastně "použiju" jiný lidi, aby mi ten pocit hodnoty dodali tím, že ocení, co pro ně udělám.
Jo, není to správný, a protože to vím, tak se cítím provinile, že už zas někoho "používám", z čehož je mi víc mizerně...a je to dokola. Ale zároveň - moji blízcí to o mně samozřejmě vědí, a protože mě mají rádi, tak jsou ochotni se se mnou domluvit, laskavě, řeknou i míru, po kterou jim to vůbec nevadí to ode mě dočasně absorbovat, nechají se chvíli zahrnout nadměrnou péčí, a zároveň řeknou, kde už je to moc. A mně tohle strašně pomůže, když se nemusím cítit provinile, že už zase přepečovávám až do sebeobětovacího módu a že jsem tím dotyčnému neuškodila. A díky tomu mě to přejde opravdu rychle. A pak je to zas normální :)
No a samozřejmě rozumově vím, proč tohle dělám, spíš bych se asi divila, kdybych nedělala :) Přes veškerý úsilí a podporu na mě samozřejmě ohavná životní etapa zvaná dětství nechala stopy dodneška. A tahle je každopádně z těch výraznějších. Zlepšuje se to, pomalu, ale citelně, naštěstí :)
Zodpovědnost za štěstí druhých s tím samozřejmě souvisí taky - je těžké vystoupit z módu "jsi zodpovědná za to, že jsi tak nepovedená, žes mi zkazila a požád tak strašně kazíš život, za to jsi mi teď i do budoucna povinovaná xxxxx....". Když je tenhle typ zodpovědnosti na člověka násilně vtlačenej, tak se zpod něj prostě blbě vylejzá. Jde to, samozřejmě, ale blbě, no. Takže jo, i ten pocit zodpovědnosti za štěstí jiných znám. Ale nemám ho teda trvalej a taky se postupně s věkem rozpouští.
|
| K_at |
|
(24.8.2024 15:09:23)
Angrešte, a nejsi na sebe i tuze moc přísná? Nezpochybňuji vůbec to, co píšeš. Částečně to i znám z celoživotního nastavení mojí mamky. Tyhle důsledky. Ale trochu tuším, že jsi na sebe někdy i hustokrutě náročná. 
|
| angrešt |
|
(6.9.2024 16:19:44)
Kat, děkuju, nevím, to člověk sám na sobě obtížně pozná, ale i kdyby jo, tak mi to ode mně samotné není nepříjemné.
Rozhodně by mi ode mě bylo mnohem víc nepříjemné, kdybych zjistila, že lidi "používám" k tomu, abych si pomohla od nepříjemnejch pocitů tohle cestou nadměrnýho pomahačství.
|
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(24.8.2024 22:54:32)
podstatný je angrešte, že máš náhled a pracuješ s tím
|
| angrešt |
|
(6.9.2024 16:20:03)
Ráchel, děkuju, snad jo :)
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(24.8.2024 22:53:18)
Tohle mi je cizí.
Nicméně zároveň jasně, že někdy ustoupím, dám přednost manželovi nebo dětem. Ale není to tak, že já jediná se obětuju, je to u nás vyvážené. Ve chvíli, kdy se furt obětuje jen jeden, není to zdravé.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)