| pikolka3 |
 |
(19.9.2013 12:05:41)
Děkuji za názory.
Malé shrnutí k Vašim nápadům:
Jak už jsem psala, tak kamarádky jsem zkoušela, vyšly mi vstříc a snažily se také. Ale máma prostě chce být takto sama. Pěkně si popovídá na telefonu, všem pořád dokola opakuje, že je absolutně spokojená a nemá čas nikam chodit. Totéž s příbuznými.
Psa naštěstí má a i když jsem s tím úplně nesouhlasila, dnes jsem spíš ráda, protože není doma úplně sama. Ale rozhodně to není řešení všeho. Pes ji sice několikrát denně vytáhne na chvilku ven, ale přizpůsobil se jejímu stylu života, takže nějakou výraznou aktivitu nevyžaduje. Navíc je to další argument proč nikam nechodit (a to byl důvod, proč jsem s tím nápadem úplně nesouhlasila, už jsem tušila) – pejsek přece nemůže zůstat doma sám, pejsek není zvyklý chodit na tůry, pejsek nerad jezdí vlakem... Prostě každá výmluva se hodí.
Zkoušela jsem si s ní i sednout a rozumnými argumenty jí vysvětlit, že takhle se nedá žít a jestli má nějaký problém, tak to chce lékařskou pomoct. Ale je to stejná písnička. Pořád dokola až zuřivě opakuje, že je všechno v pořádku a že ona je absolutně spokojená. Problém je, že to nezní moc upřímně – jako by si člověk pustil gramofon. Naučená věta, kterou spíš sebe sama přesvědčuje o něčem, co evidentně není pravda. A navíc, jak už jsem psala, vliv izolace na její psychiku je evidentní. Ovšem násilím nikoho k doktorovi nedostanete.
Co se týká názoru nechat ji chvíli být aby zjistila, že je opravdu sama. To v podstatě dělá každou chvíli sama, protože obvykle když tohle téma řešíme a jí velice rychle dojdou argumenty, tak se urazí a několik týdnů se mnou nekomunikuje. Pak najednou z ničeho nic zavolá a dělá jakoby nic.
Já osobně bydlím daleko od ní a děti nemám, takže jí nemůžu svěřit nějakou péči o svoji domácnost (ani bych to nechtěla). Už dávno počítám s tím, že až jednou bude potřebovat pomoc, tak ji přestěhuji blíž k sobě (obráceně to nejde – u nás bych neměla šanci najít práci). Ale už teď vidím, že to rozhodně nebude jednoduché. Možná to ani nepůjde (opět – toto se nedá dělat násilím).
Krátce řečeno: Není problém v tom, že by neměla co dělat nebo neměla s kým. Ale ona prostě nechce a pořád jen opakuje, že je takto spokojená. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby to byla pravda. Ale evidentně není a navíc jí taková izolace nedělá psychicky dobře (nikomu by asi moc nedělala).
Nečekám, že mi jedna internetová diskuse najde jednoduché řešení, které ráno koupím v obchodě, ale spíš jsem si říkala jestli třeba někdo z Vás něco podobného neřešil a nenapadá Vás cesta kudy dál. Není to snadné, to vím. Psycholog by byl určitě dobrý začátek, ale zkuste si představit jak vlastního rodiče násilím odvlečete k lékaři. To je možné leda v hloupém americkém filmu.
|
| Gretel | 
|
(19.9.2013 12:20:06)
Zkus se zamyslet, zda se jí nesnažíš vnutit tvoji představu o jejím štěstí. Jestliže říká, že je tak spokojená, proč jí to nevěříš? Někdy je problém, že prostě nesouhlasíme s něčím životním stylem, je nám cizí, nedovedeme si představit, že bychom něco takového dopustili ve svém životě, a tak se s tím nesmíříme ani u někoho blízkého. Máme pocit, že "naše maminka" by takhle žít neměla. Ale to je stejná cesta do pekel, jako vnucovat svůj životní styl svému dospělému dítěti.
Nepomohlo by, kdybys ji prostě respektovala, kdyby se každý váš rozhovor netočil kolem toho, že nenaplňuje tvoje očekávání?
Nelze samozřejmě vyloučit, že jde například o začínajícího alzheimera, který by šel kupříkladu zmírnit a zpomalit léky, ale je pravděpodobné, že se jedná o změnu, která souvisí s nastupujícím stářím a které se nelze zcela vyhnout. Myslím, že smířit se s tím, je dobrý krok k zachování slušných vztahů; je také možné, že když přestaneš tlačit na pilu, přestane se maminka tak vehementně obhajovat a časem se otevře nějaké pomoci, která by jí prospěla (a která se může velmi lišit od toho, jak si ji představuješ ty).
|
| pikolka3 |
|
(19.9.2013 13:06:58)
Kdyby byla maminka šťastná, tak jsem naprosto nejšťastnější a vůbec nic neřeším. Pořád sice opakuje, že je takto spokojená, ale je to umělá věta, kterou klidně řekne automaticky 5x za sebou aniž by o ní vůbec přemýšlela. Zní to jako zaříkadlo, ne jako upřímné vyjádření pocitů. Neříkám, že je nezbytně nutné, aby někam chodila a něco dělala mimo domov, ale nenapadá mě lepší způsob jak zabránit tomu, aby se z té dobrovolné samotky definitivně nezbláznila. Samozřejmě jsem se snažila vymyslet aktivity i na doma, jako např. internet, předplatné různých časopisů apod., ale takové podněty zdá se nestačí.
A k finanční stránce, kterou někdo zmiňoval. To je další problém. Samozřejmě, že nemá kdoví jak závratný důchod (kdo má?), ale myslím, že se z toho žít dá (byt má tak akorát velký a vybavený, žádné půjčky nesplácí). Na druhou stranu do práce nechce a když ji nabídnu jakoukoli finanční pomoc nebo třeba dárek typu dovolená, tak je to něco jako červený hadr. To je další věc, kterou naprosto nechápu – X let živila ona mě, ale já jí to teď vrátit prostě nesmím.
|
| Gretel |
|
(19.9.2013 13:33:40)
To je těžko soudit, možná, že kdybych to "jsem takhle spokojená" slyšela, souhlasila bych s tebou, že jsou to prázdná depresivní slova a volání o pomoc.
Ale z jejích reakcí se zdá, že ona žádnou pomoc nechce a že tvé naléhání ji činí nešťastnou a podrážděnou, takže to asi není ta nejlepší cesta. Nikdo se podle mě ještě "nezbláznil" jen z toho, že byl doma sám. Změněné chování bývá spíše důsledkem než příčinou nějaké nemoci nebo ubývání sil.
A co se týče dárků a peněžité pomoci - dost záleží na tom, jak to měla předtím. Někoho dárky nebo peníze od druhých prostě netěší, je zvyklý být soběstačný, vystačit si sám a nedoprošovat se žádných milostí. Jestli tě tvoje maminka vychovala sama, je možné, že je hrdá na to, jak se s životem dokázala poprat a od nikoho nic potřebovala. Na stará kolena ji to těšit nezačne.
Jestliže se o tebe celý život starala a měla tě ráda, oplať jí to tak, jak to pro ni bude příjemné a přijatelné. Myslím, že respektem k jejímu životu a postojům se nemůže nic zkazit.
|
| Gerberka1 | 
|
(19.9.2013 13:42:45)
Pikolko,
díky za tvoje další upřesnění a jak to s tvou maminkou je. Líbí se mi tvůj styl příspěvků, je z nich cítit tvoje empatie a vnímavost vůči mamince.
Myslím si však, že v současné době s maminkou moc nenaděláš….
Podle mě však bude takovým „prubířským kamenem“ vašeho vztahu to, až se ti narodí děti (jestli tedy je plánuješ…) – to se svět obrátí vzhůru nohama , věř tomu a zejména tvůj dosavadní styl života budeš muset přizpůsobit dítěti (dětem)….osobně já předtím, než sama jsem měla děti, tak jsem si tak velkou změnu nepředstavovala – ale i tohle je dost individuální.
Zaprvé – ty sama nebudeš mít aspoň ze začátku na maminku tolik času jako doposud a hlavně – nebudeš mít čas se tím jejím stylem života pořád zabývat (sama v sobě to řešit)….péče o mimčo je náročná, i když je hodné a spavé – můžu potvrdit.
Máš nějaké sourozence??
Máš se s kým podělit o tvou starost o maminku??
Ona je rozvedená nebo je vdova??
Kolik je mamince let?? To taky hraje dost roli…
Píšeš, že už dávno počítáš s tím, že někdy v budoucnu bys přestěhovala maminku blíž sobě….jestli ti mohu radit, s tímto moc nepočítej, starší lidé nejraději zůstávají tam, kde jsou zvyklí a málokdo je ochotný ke změně bydliště ve vyšším (neřku-li úplně vysokém) věku….
Psala jsem, že před 2 lety mi zemřela maminka (měla 73). Zůstal otec, který bude mít 86 let a bydlí naprosto sám v obrovské vile s ještě větší zahradou, kde jsme s bráchou vyrůstali. Jenomže já i brácha (ten bydlí 200 km pryč) jsme si už dávno dávno vybudovali svoje vlastní životy, máme své vlastní rodiny a co teď s tatínkem?? Ani zmínka o tom, že by šel do menšího, varianta „přestěhovat si ho k sobě“ nebo aspoň blíž je naprosto bez šance. On zůstane bydlet až do konce života v té velké vile, kterou postavil, nikam nepůjde. Já za ním jezdím, vozím mu zamražené jídlo, vyperu, vyžehlím, tímto způsobem se o něj starám, ale jezdím k němu, on k nám niky.
Takže ohledně toho stěhování rodičů to taky není tak jednoduché a možná tvoje maminka bude chtít stále zůstat tam, kde je zvyklá….
Z toho celého mám stejně pocit, že nejlepší varianta je, smířit se s maminkou, jak to je a co říká a nepřemýšlet nad nějakými alzheimery, depresemi a psychiatry…..Třeba je OPRAVDU šťastná a spokojená tak, jak je. A výborné, že má pejska. Moje maminka k domácím zvířatům neměla absolutně žádný vztah, nesměla jsem mít doma ani kotě jako malá holka, takže buď ráda, že tvoje maminka má společníka, opravdu.
|
|
|
| Grainne | 
|
(19.9.2013 14:24:17)
Tak ono jde tak trochu o to, co si kdo představuje pod pojmem "šťastný", případně "spokojený".
Pro někoho, kdo žije v představě, že být šťastný, nutně znamená alespoň čas od času si přivodit stav rozjásanosti, může být nepochopitelné, že pro někoho jiného je to nepřirozený stav duše.
Být spokojený taky nutně nemusí znamenat potřebu společnosti v tom smyslu sdílení, počínaje "kafíčkováním" a lozením spolku bab po hradech konče.
Poměrně dost lidí se sami se sebou buď nudí, to v lepším případě, v tom horším sami sebe dokonce nemůžou ani vystát, takže mají potřebu neustále vyhledávat někoho, s kým se o tu svou otravnost podělí, nebo ji alespoň společně rozptýlí.
Takoví lidé existují a jsou všeobecně považováni za divné a někdy i podezřelé. Neznamená to, že jsou nešťastní, jen mají jiné potřeby a jinak se vymezují vůči okolí.
Pokud není důvod k vážným obavám o zdraví, bylo by dobré se zamyslet i nad tím, že někdo to jen "má jinak" a nepřeje si být obtěžován všeobecným pojetím štěstí a spokojenosti.
|
| Tylity | 
|
(19.9.2013 14:29:48)
Graine, jenže jak zjistíš, jestli paní je spokojená a jen "to má jinak", nebo jestli je to počátek něčeho, co může skončit změnou osobnosti v negativním slova smyslu a s nejrůznějšími negativními dopady?
|
| Grainne |
|
(19.9.2013 14:36:35)
Tylity, ta paní je pořád svéprávná a plnoletá a zatím tu nepadlo nic konkrétního, co by nasvědčovalo tomu, že paní je opravdu mimo realitu.
Jestliže je schopná si obstarat běžné potřeby, dbá na hygienu a základní životosprávu, je schopná zajistit potřeby zvířete, není důvod k přehnaným obavám.
Pokud je nějaký zádrhel tady, je samozřejmě na místě zpozornět, ale pro začátek by postačila běžná preventivní prohlídka u praktika a dál postupovat opatrně, podle výsledků.
Neodvedu si představit, že mě někdo vláčí po psychiatrech jen proto, že nejásám nad každým obláčkem na modré obloze.
Já si ten obláček taky užívám, ale potichu a nemám potřebu se o něj nějak moc dělit.
|
|
|
| Kudla2 | 
|
(19.9.2013 22:26:24)
Grainne,
ale to s tím "povinným štěstím a spokojeností" je Tvoje soukromá obsese, zmiňuješ se o tom dost často.
Jistě není žádná povinnost být optimistou, ale dcera matku asi zná nejlíp a pokud se matka v tomhle směru nějak MĚNÍ, tak je asi na místě spíš zbystřit, než nad tím mávnout rukou s tím, že spokojenost přece není povinná.
Pochopila jsem to tak, že ta matka taková nebyla vždycky, až teď.
|
| Tylity |
|
(19.9.2013 22:28:39)
jenže, Kudlo.. co když ta proměna maminky je přirozená a dcera ji nechce přijmout..
přemýšlím o tom v souvislosti se svou maminkou - měnila se přirozeně, nebo nepřirozeně a měla jsem zasáhnout?
|
| Kudla2 |
|
(19.9.2013 22:42:10)
jenže co je to přirozené a co nepřirozené?
pokud je to jen určité "zpohodlnění" vzhledem k věku, tak na to má jistě každý nárok a bylo by kontraproduktivní snažit se ho přimět k takové aktivitě, jako by mu bylo 20.
Pokud je to počínající demence, tak je otázka, nakolik se s tím dá něco dělat, respektive jestli tím, že se toho člověka snažíš "vyburcovat" můžeš té demenci zabránit nebo ji zpomalit (pak by mělo cenu něco podniknout), nebo jestli je to stejně víceméně jedno (a pak bych netrápila jeho ani sebe).
|
| NovákováM |
|
(19.9.2013 23:01:57)
ale uvažovat takhle... tak vlastně asi nepodniknu nic, jen se budu snažit vyštvat příbuzného na neuro vyšetření a třeba je ta příčina... tak nějak snadná.
|
|
|
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 10:01:55)
Kudlo, stejně tak je obsesivní tvoje potřeba mi to neustále rozbíjet.
Já naprosto chápu, že potřeba neustále rozvíjet, vytvářet a udržovat sociální vazby je mnohem víc v normě, než ten můj opak, ale můj opak neznamená, že jsem nenormální natolik, abych nemohla spokojeně existovat - ve společnosti, v rodině, případně v zaměstnání.
Taky s tím nikoho neotravuju kdykoliv a kdekoliv po všech diskusích, ale jen pokud je to určitá možnost v daném tématu. Což je tenhle případ.
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 12:09:00)
Grainne,
a kde Ti co rozbíjím?
Jen jsem řekla, že bych zbystřila, kdybych měla pocit, že u té maminky je to výraznější změna oproti tomu, jaká byla "před tím" - tj. kdyby byla i před tím samotářka, tak bych asi zbystřila méně než kdyby byla extrovert.
Toť vše, netřeba za tím hledat postranní úmysly.
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 12:18:12)
Kudlo, neustále se mi v tom šťouráš. Kdybys mně jmenovitě vynechala, byla by to jiná.
Je to zkrátka jedna z možných.
Já vím, co je deprese a dokonce i co je sociální fobie - to si nevyběhneš jen tak ani na tu poštu, nebo se psem. To dokonce ani zvonící pošťačce neotevřeš dveře, prostě to nejde a není to o tom, že by mohlo jít o hrozící nebezpečí. Taky nezvedneš telefon, natož aby ses zmohla na to, někomu jen tak zavolat.
|
| yettynka | 
|
(20.9.2013 12:22:11)
Graine, vždyť Ti Kudla nic nedělá! Speciálně kvůli Tvé - dle mého názoru přehnané - reakci jsem dočetla Tvé i Kudliny příspěvky, ačkoli jsem většinu diskuse měla dočtenou už dopoledne....Proboha, co řešíš?
|
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 12:53:09)
Grainne,
OK, deprese a sociální fóbie - a myslíš, že to nejlepší, co pro Tebe v takové chvíli Tvoje okolí může udělat, je nechat Tě být, aby se Ti do toho nemíchalo?
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 13:02:44)
Kudlo, pro mně určitě, já si potřebuju lízat rány výhradně o samotě, ale to se vážně nedá brát jako všeobecný návod.
Psychiatr, ještě vnucený, by mě v tu chvíli zabil určitě, nebo bych měla potřebu utéct.
Já si potřebuju naprosto racionálně a chladně uvědomit, co se děje, proč se to děje a co tedy s tím. To pochopitelně chvíli trvá, ale zase já netrvám na okamžité úlevě.
Fakt je, že tomu umím předcházet, ale to vyžaduje takové prošťárání se ve vlastní duši, že bych to nikomu nedoporučovala.
Takže nebrat jako návod, jen jako určitou možnost, která by mohla být a opatrný postup.
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 13:08:45)
Grainne,
ale ber to tak, že Ty jsi sice možná nestandardní, ale zdravá a jsi toho rozebrání schopna.
Pokud se o tu maminku už pokouší strejda Alzheimer, tak by tohle asi moc nefungovalo.
A myslím, že je-li člověk schopen se svými blízkými hovořit na rovinu, tak i toto "zatím si to v sobě ještě třídím, dej mi čas" je relevantní informace, která by mi jako blízkému majícímu starost a znajícímu dotyčného, nejspíš i stačila.
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 13:16:45)
Kudlo, vždyť v tom tvém posledním odstavci je shoda.
Bohužel Alzeimera nezastavíš, takže je třeba stejně postup, odvíjející se od momentálního stavu. Takže zajímat se, starat se, ale nenutit.
Navíc tady by mohl pomoci nejlépe ten praktik, není to tak násilné a je to obvyklá preventivní prohlídka, takže tady by teoreticky mohlo k nějaké nenásilné dohodě dojít.
|
| Petra | •
|
(20.9.2013 13:31:17)
Graine, ty si pleteš celoživotního samotáře s někým, kdo takový dřív nebyl. Když se člověk radikálně promění, je třeba pozornost, obzvlášť ve stáří. Jen tak pro info, je dost psychických nemocí, kde nejde v případě krizové situace příbuzného někam zavřít, hospitalizovat a zbavit se odpovědnosti. Jsou i nemoci typu fobie nebo paranoi, ta je obzvlášť záludná, viděla jsem dost podobný případ, jako tady popisuje pikolka. Ta stará žena k tomu příživě spěla v předdůchodovém věku, pak se to úplně rozbujelo tím, že mohla omezit sociální kontakty. Její důvody, proč nikam nechodit byly navenek rozumné, ale ona si z nedostatku sociálního kontaktu začala vymýšlet cca dva, tři specifické bludy, které ale neventilovala před všemi, jen před příbuznými, které tím doslova mučila. Že je jí ubližováno, že ten nebo onen jí spáchal naprostý nesmysl. Pokud byla ve styku s doktorem, nebo jinou osobou, tak se ovládala a neříkala to, dokázala svoje výmysly utajit, protože cítila, že je to na hraně, tušila, že kdyby s tím vyšla ven, mohl by následovat pro ní průšvih v podobě léčení a to věděla, že nechce. Zakladatelka se obává dost podstatně, protože takhle nenápadně nemocný nebo ujetý člověk nakonec není v nemocnici, je na krku příbuzným, do té doby, než se přestane úplně ovládat. A věř tomu, že spousta takových žije až do konce doma, protože nějak vědí, kde je ta hranice, za kterou zajít nesmí, aby nebyli třeba hospitalizováni. Není to jako Alzheimer, kde to dřív nebo později úplně bouchne a vyjde najevo.
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 13:50:08)
K tomu tady nemáme dost informací.
Navíc s tím stejně, proti vůli toho člověka nic neuděláš a pokud významně neohrožuje sebe, nebo druhé, nelze ho léčit proti jeho vůli.
Pravda, je velmi nepohodlné se o takového člověka starat, ale rozvoji něčeho takového se dá jen těžko zabránit.
Takže pořád platí to, co jsem napsala. Nabádáním k zásahu věc jedině zhoršíš.
|
| Kudla2 |
|
(25.9.2013 18:16:13)
"je velmi nepohodlné se o takového člověka starat".
To máš pravdu, to je zatraceně nepohodlné.
Nevím, co je divného na tom, že se někdo zajímá o svého blízkého. Má ta dcera matku nechat být a neřešit, dokud to nedojde tak daleko, že matka třeba podpálí barák?
Souhlasím s tím, že je hodně těžké najít míru, kdy a jak se druhému vměšovat do života, a že je to citlivá otázka. Ale nesouhlasím, že by ze samého strachu, aby neohrozil něčí autonomii, měl člověk zavřít oči, uši a neřešit nebo si něco namlouvat.
On totiž ten stav demence zasáhne celou rodinu a ne málo, takže se vůbec nedivím, že se okolí snaží u dotyčného člověka takový stav oddálit (pokud se to dá), kdyby pro nic jiného, tak pro to, že pak celá tíha péče o něho padne pravděpodobně právě na to okolí.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| yettynka |
|
(20.9.2013 12:23:59)
Grainne, nechtěla jsi napsat spíš rozvíjet, než rozbíjet?
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 12:37:13)
Nechtěla. Kudla mi rozbíjí můj vnitřní koncept.
Pak právě nastává stav nepochopení situace. ne stavu, ale situace. Pro mě je ten stav naprosto přirozený a situace od toho odvíjím.
Netvrdím, že je to zrovna tento případ, ale kdyby byl, zakladatelka si nepříjemně naběhne.
Samozřejmě ve stáří se obejvují choroby, které k obavám opodstatňují, ale taky to může být jen využití určité možnosti, kterou člověk, zaměstnaný a vytížený rodinou, nemá.
Tedy "zašít se" do nějakého svého světa a jen občas z něj vylézt, ne když je to potřeba, ale když se chce a právě to chtění může být omezené.
|
| yettynka |
|
(20.9.2013 12:46:19)
Graine, já ti popravdě řečeno moc nerozumím...co myslíš stavem a co situací? Stav - dobrovolná osamělost, situace - konkrétní náplň volného času atd?
|
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 12:46:49)
je-li pevný, tak ho přeci jen tak něco rozbít nemůže
pokud by ta maminka byla celý život spíš samotářka jako se popisuješ Ty, tak by si zakladatelka pravděpodobně ničeho divného nevšimla a neřešila by to.
Ale tady jde o to, že předtím byla výrazně jiná a myslím, že určité obavy jsou tu na místě.
Já osobně bych to asi řešila tím, že bych se snažila co nejvíc informovat o tom, jestli se nemůže jednat o nějakou chorobu a pokud ano, tak jestli lze mou aktivitou nějak pomoci.
Myslím, že u blízkého člověka je v pořádku, že to jeho nejbližším "nedá" a zajímají se. Považovala bys za lepší nechat to všechno být a třeba zanedbat něco, čemu by se dalo předejít?
|
| yettynka |
|
(20.9.2013 12:49:49)
Kudlo souhlas. Možná bych zašla sama za nějakou psycholožkou - nebo psychiatričkou - a situaci jí popsala. Minimálně bych tím získala další vhled do situace.
|
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 12:55:40)
Kudlo, vždyť jsem psala, že se má zajímat, ale pro případ, že se nejedná o chorobu, radím opatrný postup.
Já jsem taky ráda, když někdo projevuje zájem a empatii, jen to nesmí jít za tu pomyslnou čáru mých vlastních možností.
Takže mi pro ten případ nepřišly úplně šťastné ty návrhy "skupinové terapie" s kamarádkami - to jsou přesně ty disciplíny, které bych vážně nemusela. Zato tichou, "kochací" procházku o samotě se psem, nebo jen tak po městě, naopak velmi ráda.
Zvlášť nostalgický, mrholivý a mlhavý podzim úplně miluju.
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 12:58:36)
Grainne,
tak s opatrným postupem zcela souhlasím, musí to být hodně těžké.
Taky vím,jaké to je, když si někdo usmyslí, že Tě za každou cenu musí začlenit do kolektivu bez ohledu na to, že Ti ten kolektiv nesedne a Ty jemu taky ne.
Zakladatelce držím palce, ať to nějak vybalancuje. Veliké plus by bylo, kdyby byly obě strany spolu schopné jednat na rovinu, což u takovýchhle věcí bývá často problém.
|
| Grainne |
|
(20.9.2013 13:05:48)
Kudlo a s tím "na rovinu" je právě potíž, ne v neochotě, ale v tom, že sama nevíš, co se děje a potřebuješ čas si to ujasnit sama v sobě. Pochopitelně, pokud nejsi schopná přijímat pomoc zvenčí, ani psycholog moc nepomůže.
Takže možná je na místě otázka, jestli je vhodný čas a prostor rešit, nebo je čas zkoumání.
|
|
|
|
|
| yettynka |
|
(20.9.2013 12:48:13)
Graine, já zakladatelku chápu, že má o maminku obavy, podle všeho je to rozumná a empatická žena. Taky bych ty obavy měla. Co s celou situací ale dělat, to bohužel netuším...
|
|
| Kudla2 |
|
(20.9.2013 12:49:24)
když se jedná o někoho, koho mám ráda, tak si radši nepříjemně naběhnu, než abych zanedbala něco, k čemu třeba nemuselo dojít.
A u člověka, kterého mám ráda a který má rád mě, to naběhnutí pravděpodobně nebude nijak extra nepříjemné - to bych si riskla.
|
|
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(19.9.2013 17:25:03)
pikolko,
jak to teď upřesňuješ, tak musím konstatovat, že bych ti taky radila ubrat.
Měla jsem z tebe pocit, že maminka v podstatě nevychází z bytu. A ona jde několikrát denně se psem, chodí si nakupovat. Stará se o sebe. Ano, kouká na bednu a bere ji jako obraz světa - to bohužel dělá dost lidí i chodících do práce. Nedělá nic aktivního.
Příčin může být spousta, třeba nemá na některé aktivity energii, u některých si připadá jako chudá příbuzná nebo kdo ví co... A někteří lidi velmi neradi "přidělávají dětem starosti", takže si svoje starosti s postupujícím stářím nechávají pro sebe, co to jde - mimochodem, pokud je v tom něco takového a ty ještě k tomu tlačíš i na její kamarádky, tak jí taky můžeš sebrat její přirozené kontakty, kde by si ulevila, protože pak se bude muset hlídat, aby před kamarádkami neřekla něco, co z nich vytáhneš.
A kdybych musela někomu během jednoho rozhovoru opakovat několikrát, že jsem spokojená, a nutila bys mě obhajovat, co dělám/nedělám, tak by mě asi braly mory. Fakt. Bez ohledu na skutečný stav své spokojenosti či nespokojenosti. A aktivizace někoho proti jeho vůli? Pro mě je "nechce se mi" dostatečný argument, abych něco nedělala, a nesnáším, když mě okolnosti nutí vymýšlet si místo toho rádoby racionální důvody.
|
|
|
|
| CPO |
|
(19.9.2013 16:53:00)
Člověk, který doma má psa, a ještě o něm dokáže mluvit ve stylu "pejsek nerad jezdí vlakem", není v depresi ani omylem. Mám zkušenost se silnýma, život ohrožujícíma depresema, a to člověk nedojde ani na WC nebo pro chleba, i kdyby měl doma umřít hlady - natož aby přitom myslel na psa! Ani by nedokázal říct, že je spokojený (i kdyby to měla být lež), protože to by prostě z úst nevypustil (pokud by vůbec komunikoval).
Dokud ti maminka odporuje, zakladatelko, tak je naopak OK! 
|
|
|
Asi málokdo si udělá dobrovolně výlet i k psychiatrovi, spíš je tam dotlačen okolnostmi a rodinou, ti v těžké fázi nemoci se tam musí holt dotlačit třeba fyzicky. Jasně, existuje i další možnost - nedělat nic a dotyčného ignorovat, to ti evidentně připadá jako lepší řešení. Tak jo, každý to máme jinak. 
....
to chce chlapa!!!!!!!
V její náručí
Slovanské tance – Antonín DvořákČeské Budějovice 
Třikrát Hradišťskou stráníPlzeň-město 
Tauridy – jasný listopadový meteorický rojPraha-východ 
Svatomartinské slavnosti na hradě LoketSokolov 
Herní večerPraha 10 
Slovanské tance – Antonín Dvořák
Třikrát Hradišťskou strání
Tauridy – jasný listopadový meteorický roj
Svatomartinské slavnosti na hradě Loket
Herní večer
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)