| Mili+5 | 
 |
(8.8.2009 23:08:43)
Díky všem za názory, hlavně těm, kdo dokázali podpořit vlastní zkušeností, některé příspěvky mě rozesmály a velmi uvolnily napětí, které jsem cítila.
Nevychovávám první dítě, takové věci, jako je nastavení hranic, dodržování pravidel, snaha o určitý řád, to všechno samozřejmě praktikujeme. Jenže jsou děti, které se tomu přizpůsobí poměrně snadno a jsou děti, které neustále vyvíjejí snahu ty hranice zbořit a řád narušit a jejich výchova a usměrňování do těch hranic stojí nesrovnatelně víc energie, trpělivosti, nervů a sebeovládání, takže v podstatě mě nejvíc povzbudily ty příspěvky, kde se mamky také přiznaly, že se jim to zdá občas nad jejich síly, ale snažíme se dál. 
Hujerko ubezpečuji tě, že Tomíkovi dávám všemožně najevo, že ho mám ráda, nejen slovy, ale i gesty, laskavým tonem hlasu, něhou. Sama nejsem žádný divoch, spíš mám klidnou povahu a vůči němu se snažím vystupovat klidně a s trpělivostí.
To že byl pro mě chlapeček zklamáním je pravda, ale od těhotenství se s tím snažím srovnat a nevím, co víc mám dělat, možná je to ve mně, ale rozhodně to nedávám najevo vědomým jednáním, spíš to na mě někdy padne, když se situace více vyhrotí. Ale říct musíš se zbavit pocitů zklamání je stejné, jako když mi bylo doporučováno, že se musím zbavit pocitů smutku po Milence, mohu ovlivnit své jednání, své myšlení, své vyjadřování, ale cítění, jak mám ovlivnit? Tohle kdyby mi někdo dokázal poradit.
|
| AneJa | 
|
(9.8.2009 6:28:37)
Ahojky Mili, já vím, že to pořád strašně bolí, že ti Milenka moc chybí. Píšeš, že se snažíš, nedávat mu to najevo, ale děti mají na tohle radar on může vycítit, že je neustále srovnáván s Milenkou. Víš ono i kdyby se ti tenkrát narodila místo kluka holčička. Nebyla by to Milenka a srovnávala bys stejně, jak už tu psalo moc lidí každý je originál. Milenka byla jedinečná a i takový jsou všichni tvoji kluci.
|
|
| hujerka,Fanda,Teri,Tomi,Miška | 
|
(9.8.2009 8:16:01)
Mili, možná jsem to napsala špatně, že se "musíš zbavit"... za to se omlouvám, ale pokud chceš najít cestu k Tomíkovi a určitě by si to zasloužil, prostě na sobě budeš muset zapracovat. Vidíš sama, kolik maminek ti tu píše, že tohle dítě prostě vycítí... a i kdyby jsi sebevíc říkala, že jsi v pořádku, ale vnitřně byla rozhozená, tak to to dítko prostě vycítí. Snad mi rozumíš.
To, co jsem ti tu psala, slouží jen jako příklad, bohužel každé dítko je osobnost, na každé platí něco jiného, žádné dítě není stejné. Takže já ti psala jen návrh, co by jsi mohla zkusit, co dělávám já. Ale nikde není psáno, že ti to stopro zabere. Protože třeba Tomášek prostě bude vyžadovat něco jiného. A jak jsem ti psala, snažím se dávat hranice taky, Terinka se mi hrozně moc sklidnila, ale i nyní má "své dny", kdy prostě zlobí a trucuje a dokáže se hrozně vztekat a není s ní k hnutí. Hodně se to u nás zlepšilo, ale zcela to nevymizelo. Snad jak bude starší, vymizí to zcela a začnou mě zlobit ti dva moji kluci, co jsou nyní tak moc hodní a to je prostě život... děti nám musejí dělat radost i starost, aby jsme o nich věděli..
budu ti držet palce, aby jsi ve spoustě různých typů našla svůj osobitý, který na Tomíka trochu zabere, ale nepočítej s tím, že ho to zcela změní a bude z něj hodné dítko... a taky jsem ráda, že tě uklidňují příběhy maminek, které se taky zabavují se svými živějšími a raubířskými dítky... mě momentálně nic nenapadá, ale jakmile mi Terinka něco vyvede, až z toho budu mít hlavu v trapu, ráda ti tu hodím příspěveček, ať vidíš, že nejsi na to zlobení sama
|
|
| Bára, dvě děti | •
|
(30.8.2009 21:57:33)
Mili, možná by Ti mohla pomoci knižka od Jiřiny Prekopové Prvorozené dítě. Je to nejen o prvorozených dětech, ale o vazbách v rodině a o terapii pevným objetím. Je tam toho spoustu a pokud bych to vypisovala, znělo by to divně. Každopádně mně ta kniha doslova otevřela obzory i co se mé osoby týče, přestože jsem druhorozené dítě.
|
| Mili+5 |
|
(30.8.2009 22:28:10)
Tohle jsem nečetla, tak to určitě zkusím, co jsem od Prekopové četla, mě taky moc pomohlo při výchově, její pohled na výchovu mi připadá vyvážený a je mi blízký.
|
| Bára, dvě děti | •
|
(31.8.2009 14:08:43)
Ono to právě není jen o výchově, ale o rodinných propletencích, které vnímáme podvědomě. Nechci si hrát na psychologa amatéra, ale možná to vnímáte přesně tak, jak píšeš v názvu: místo holčičky klučina. A děti vnímají spoustu věcí, přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži, o kterých my dospělí nemluvíme. Možná, že zlobí právě z toho důvodu, že se cítí být namísto někoho jiného a nechce to. Každé dítě je samozřejmě jiné, je určitě temperamentní i sám od sebe. V téhle knížce se píše mimo jiné taky právě o tom, být namísto někoho. Samozřejmě se vůbec neznáme, ale přečetla jsem si, co píšeš, a připadá mi, že se o svůj veliký smutek nechceš dělit s ostatními, abys jim nepřidělávala starosti. Ale oni to samozřejmě vědí i tak, hlavně děti. Dítě je tak sebestředné, že si myslí, že vše je kvůli němu. Nerozumí tomu. Jsem zastáncem toho, o všem důležitém s dětmi mluvit tak, aby to pochopily, i o smutcích. Já jsem tím jako dítě trpěla, že se se mnou o ničem rodiče nebavili. No a jinak, věk 21 měsíců je šílený i u hodnějších dětí, takže možná stačí opravdu jenom vydržet :o). Moc Ti přeju, abys našla způsob pro Vás všechny, a máš můj velký obdiv. Drž se!
|
|
| Karolka a adopčáci | •
|
(1.9.2009 20:42:28)
Mne v mnohém velmi pomohla knížka Zdeňky Jordánové - Tvoje dítě jako cesta pro Tebe. I v tomto případě vřele doporučuji, možná se Mili dobereš příjemným zjištěním a pomůže Ti to některé věci si urovnat. Nevím, každému sedí něco jiného, mne se ato knížka moc líbila 
|
| Vanka | 
|
(3.9.2009 9:50:21)
Tak ani nevím jak jsem zabloudila, už sem,na rodinu moc nechodím, děti rostou. Ale čtu tady o Mili a mám trochu pocit že mám co říct, tedy snad se nedotknu a neudělám to horší.
Ano není těžké poradit, spíš bude těžké tu radu přijmout a začít se jí řídit.
Tedy rada je: Mili víš co je pro dítě nejdůležitější? Šťastná maminka!!
A ty šťastná nejsi. sama píšeš "cítím se zklamaná životem"
A to je špatně. Jsi věřící a tak bys měla dávno vědět že člověk má žít s tím, co je mu dáno a né s tím co by sám chtěl.
Řekni mi jediného člověka který má život takový, jaký by chtěl - já neznám jediného.
Pokud vidíš štastné lidi, tak jsou to ti, kteří se radují z toho co mají a nemyslí stále na to, co by chtěli a Bůh jim to nedal.
Já sama můžu svůj život brát jako naprosté neštěstí: rodiče mě nechtěli, táta mlátil, pak umřel, sourozenci mi to vyčítají, kluk co jsem ho měla ráda mi zdrhnul, potraty, nemoci dětí......fuj to mi zamrazilo.
Ale já si z těhle věcí beru pouze pozitiva a pokud vzpomínám tak na radostné okamžiky. Každý den děkuji za to, co jsem dostala: úžasného manžela, děti, to jak je postupně vypiplávám i přes všechny těžkosti, jejich lásku... prostě se raduju z toho co mám.
A ty bys měla taky. Máš totiž úžasné kluky a věř že jsou lidé, kteří kdyby to tu četli, tak si říkají "ona toho má tolik a brečí, je vážně nevděčná"
Za Milenku se modli, vzpomínej, ale netahej jí do vztahu ke svým synům. Stejně jako její vliv na tebe cítíme my v téhle diskuzi, cítí ji i tví blízcí a nevím nevím zda už jim tvé truchlení nezačíná hodně vadit.
|
| Mili+5 |
|
(3.9.2009 10:24:26)
Vanko, nezlob se, ale musím to napsat, prostě nejsem dokonalá jako ty a nejspíš jsem se i přes roky chození s Bohem mnoho nenaučila.
|
| Jenda00 | 
|
(3.9.2009 10:52:24)
jenže Vanda nepsala nic o tom, že je dokonalá. Ale Ty, promiň už podle mého nedokážeš vůbec žít, a když už tak jen pro tu bolest. A to přece není správné. Možná jsi to už tady psala, nevím, ale chodíš někam ? K nějakému psychologovi nebo někomu podobnému. Zarazil mě nadpis tvého článu o holčičce a chlapci. Původně jsem chtěla napsat, že to nejlepší co pro své děti můžeš udělat je milovat je , pak mi to přišlo nevhodné, protože já tu bolest nemůžu posoudit, ale někdy mám pocit toho, že Tobě se v té bolesti "líbí".
|
| Andrea | •
|
(3.9.2009 11:13:37)
Jendo00,
jsem přesvědčená, že téma Milenka je v rodině Mili tak trošku tabu. Proto chodí na tuto diskusi,vypovídat se, vybrečet se , vzpomínat. I to je taková určitá psychoterapie. Přesně proto tady ta diskuse je.
|
| Jenda00 |
|
(3.9.2009 11:23:13)
No jestli máš pravdu, tak je blbý. Je to asi těžká situace pro všechny, ale alespoń manžel by měl být k Mili blíže, te´d si vzpomínám že psala, že rodina s ní netruchlí. Je to zamotanej kruh a situaci jim nezávidím, jenže žít se musí. Milenku nic už nebolí, je šťastná (pokud Mili věří v Boha, tak to tak vnímá ) a Mili je tu pro své další děti. Už jsem někde psala že Tomášek si nezaslouží být náhradníček. Oni všichni okolo Moli chodí po špičkách, tady na diskuzích myslím, bojí se jí nezranit, ale jestli to není horší než jí prostě virtuálně chytit za límec a pořádně s ní zatřát. A to opravdu nepíšu s cílem ublížit.
|
| Petra Dudová | •
|
(3.9.2009 11:56:23)
Už jsi ublížila....vzít za límec a zatřást?????!!!Tos opravdu myslela vážně?
Prosím vás všechny,které víte"co byste dělaly,kdyby...."a přitom nevíte o čem mluvíte...nepište sem,ono nám to opravdu hodně ubližuje...
|
|
| Mili+5 |
|
(3.9.2009 12:16:16)
K jakému cíli se mnou kdo má zatřást, abych přestala mít Milenku ráda, abych na ní nevzpomínala, abych se už tady nesvěřovala a nepsala sem, když se mi stýská? Vždyť já normálně žiju dál, moje rodina funguje normálně, směju se se syny, řeším jejich potíže i radosti, miluji se se svým manželem, máme plno hezkých chvil, je nám spolu dobře.
Podle mě je asi pro některé z vás problematické přijmout fakt, že něco bolí tak, že je to na celý život, že i přesto jak člověk žije dál, stejně má v srdci to místo pro svého andílka a občas pro něj pláče a je s ním. Já vím, že je to těžké přijmout, i mě se to zdálo nemožné, dokonce i po Milenčině smrti jsem pořád čekala, kdy to úplně přebolí, ale prostě jsem se smířila s tím, že to nikdy zcela nepřebolí, že je třeba žít dál i s tou bolestí a možná i navzdory jí, pak teprve je možné zase zažívat radost. A mě to takto funguje. Ale potřebuji nějaký ventil té polohy já a Milenka a takové diskuse na netu mi pomáhají.
|
| Mili+5 |
|
(3.9.2009 12:24:09)
Doplním: tato diskuse, to že tady mohu napsat své pocity a že jsou tady lidé, co mě vyslechnou, mi pomáhá netahat příliš často svůj smutek do mé rodiny mezi mé blízké.
|
|
|
|
|
|
| Mili+5 |
|
(3.9.2009 11:03:29)
Musím říct, že mám pocit, že některé čtete jen sem tam něco a z toho vyvozujete hned závěry nebo podvědomě selektujete informace, které se nehodí do vašich koncepcí. Např. mnohokrát jsem psala o tom, že vedle bolesti prožívám i radost z těch, co mi zbyli a žiji s nimi a pro ně.
Nyní čtu jednu knihu, ve které píše člověk, který sám prošel ztrátou syna, jak se s tím vyrovnat. Po ztrátě dítěte mnohokrát a po celý život nastávají situace, které nám připomenou, co mohlo být a už nikdy pro naše dítě nebude a v každé takové situaci je nutné se s tím rozloučit, aby člověk mohl jít dál a loučení bolí a často je provázeno slzami. Když jsem vedla Vašíka do první třídy a asi půl hodinky jsme jako rodiče čekali před třídou, sedla jsem si tak, aby na mě ostatní moc neviděli a plakala jsem, loučila jsem se s tím, že povedu někdy Milenku takto do první třídy. Když nás zavolali zpátky, utřela jsem slzy a už jsem neplakala. Stejně tak mnoho maminek popisuje, jak plakaly, když šli na svatbu, promoci, narozeniny někoho s příbuzných známých, myslely na své dítě a loučily se s tím, že tohle nikdy nebude. Ale je velmi důležité se rozloučit, tím rozloučením člověk udělá tečku a může zase jít dál. I já se asi ještě mnohokrát budu loučit se vším, co mohlo být a nebude, s copánky, pohádkami o princeznách, nežnou povahou, s důvěrným poutem mezi dvěma ženami, matkou a dcerou, ještě mnohokrát mi to něco připomene, tak jako mi to před nedávnem připoměla ta Tomíkova aktivita a dravost. Loučení bolí, ale já jsem se rozhodla, že potlačování těchto pocitů do podvědomí, abych o sobě navenek mohla tvrdit, že jsem ta dokonale šťastná matka a radostná křesťanka, není pro mě dobrá cesta.
Nevím, kde se pořád bere, že stále jen truchlím a jsem jen nešťastná a smutná a myslím jen na Milenku.
Dovolím si říct, že s Bohem to mám srovnané, věřím, že upřímnost před Bohem, žádné předstírání, žádné hraní si na radost a zároveň vědomí toho, kdo jsem já a kdo je On a také toho, že mě miluje a přes všechno zoufalství, které někdy cítím, má řešení a má smysl, které jen zatím nemůžu vidět, je cesta, jak se k Bohu přiblížit a jeho blízkost způsobuje radost, která se uloží hluboko v srdci a zůstává podtónem i v nejtěžších situacích a pocitech zoufalství.
|
|
| BaBá | 
|
(8.9.2009 4:18:49)
Milá Mili,
je to už přes 2 roky, co jsem tuto diskuzi náhodou otevřela. Jen jsem se podívala, co že je diskuze Budulínci. Tvůj příběh mnou hluboce otřásl, přiznám, že mi tekly slzy proudem.
Neměla jsem vůbec odvahu sem jakkoli přispět. Nevěděla jsem moc čím.
Jak utěšit mámu, která prožila to co Ty? Mojí holčičce tehdy nebyl ani rok. Pořád jsem si představovala na místě Milenky tu svoji a zamávalo to se mnou strašně.
Já jsem 24 hod po porodu zažila nejstrašnější chvíle svého života. Holčičku mi vzali, odvezli do jiné porodnice na JIP.S dýchacími potížemi a kolísáním srdeční činnosti. Ty hodiny hrůzy a zoufalství, uklidňující prášky úplně k ničemu. A vím, že to byl zlomeček toho, čím sis musela projít Ty.
Dneska jsem tuto diskuzi otevřela úplně náhodou, nechtěně. A příspěvky Jeendy a Vanky mě přiměly reagovat.
To jsem myslela, že si mi snad zdá, to co čtu. Vy to myslíte dobře a chcete pomáhat? Tímhle způsobem? Slovy "co všechno má a brečí"? Kdo si dokáže, nebo by dokázal toto v případě Mili říct? Snad se radši nevyjádřím, co si o takovém člověku myslím.
Oběma bych Vám radila si přečíst Milin příběh, to co psala při založení této diskuze. A pokud si stále myslíte, že Vaše slova jsou jí ku pomoci - dle mého názoru byste potřebovali psychologa Vy.
To co Mili píše, úvahy a srovnávání Tomáška a holčičky. Mili není určitě dokonalá. Nikdo nejsme. Mili je úplně normální hodně milující maminka. Jak se srovnat a nechat přebolet?? Když přijdete o dítě a ještě takovým způsobem jako Mili???? To opravdu nejde.To je bohužel bolest na celý život. Za hodně hodně dlouho už jen možná bude o něco menší.
Možná to pro Tomáška není úplně ideální, někdy se v budoucnu třeba bude muset s něčím vyrovnat. Ale Mili má na svou bolest svaté právo. Spíš by nebylo úplně v pořádku, kdyby řekla, že se s tím vyrovnala. A jsem přesvědčená, že pokud by i něco takového někdo, kdo by toto prožil, tvrdil - stejně by to nebyla pravda.
Ano, toto je otevřená diskuze, přístupná všem. Ale zrovna zde by každý měl hodně hodně vážit slova. Než sem něco napíše. Dobře míněná rada, byť tvrdě podaná? Dámy psycholožky nejste (evidentně, podle Vašich příspěvků). Na tuto diskuzi podle mého tvrdě míněné rady opravdu nepatří.
Mili jsi obdivuhodná a moc statečná. Už jen tím, že jsi založila tuto diskuzi. Nejsem věřící, jsem opravdu hodně zarytý ateista. Ale prožít to co Ty, představa budoucího setkání - to by bylo asi to jediné, co by mě drželo při životě. Přeji Tobě a celé Vaší rodině hodně sil a štěstí.
|
| Mili+5 |
|
(8.9.2009 11:10:21)
BaBá, děkuji za přání a povzbuzení. Musím ovšem upřesnit, že tuto diskusi Budulínci jsem nezaložila já, ale jiná maminka, která prožila stejně bolestnou tragedii, paní Jarka, které zemřel chlapec Patrik, pokud někdy ještě nakukuje, srdečně zdravím.
Asi nyní na začátku diskuse opravdu už ty starší příspěvky nejsou z důvodu archivování.
|
| kajkule+2 kousky | 
|
(8.9.2009 18:08:21)
Tak se bohužel musím přidat k tomu, že nechápu, jak se některé můžete takto chovat takové rady a poučování jak by si měla Mili vážit života a toho co má. Ona si toho všeho váží a žije dál. Je i štastná v rámci možností. Ale ona už navždy bude tohle břemeno táhnout sebou, vždyť si vůbec nedovedete pžedstavit jaké to musí být najednou přijít o dítě, malé bezbranné dítko, které tak máma miluje. je to pravda, kdo nezažil nepochopí. Ji to srdce bude bolet celý život, i kdy zažije ještě spoustu radostí, už nikdy nemůže být tak šťastná jak byla, to srdce bude "sevřené" už navždy. a jak můžete vědět vy co jste to nezažily, že by vám taky to "rozdílné dítko" nepřípomínalo to o které jste přišly. Já myslím že je to normální reakce a bylo by spíš nenormální,kdyby tohle necítila. To ale vůbec neznamená,že by Tomíka nemilovala. mě by to trhalo srdce, kdyby má rodina semnou nikdy nevzpomínala a dělala by jakože se to nikdy nestalo (i když uvnitř i když o tom nemluví je to určitě hrozně moc bolí) tak jako u Mili doma. Já vůbec neskonale Mili obdivuju jak žije dál, jsou takoví , kteří to nedokážou a vy budete peskovat ji????
Mili, ty klidně piš až na tebe zase příjde ten strašný smutek, my , které nemáme potřebu poučovat a radit ti jak dál žít bez milovaného dítěte, tě rády podpoříme a vyslechneme
|
| Martina,chlapeček03,holčička99 |
|
(9.9.2009 7:05:12)
Souhlasím s Kajkule Mili piš a piš a piš.
Já mám taky dvě zdravé děti, syn pouze nevidí na jedno očičko, ve 2,5 letech jsme čekali 6 hodin před operační sálem a taky něvěděli co bude dál, když nám tenkrát oznámili že syn má za očičkem nádor byla to hrozná rána, a douho mě trvalo než jsem se tím srovnala proč zrovna on, trvá to nějakou dobu než se rodič naučí žít s jakým koliv postižením, já jsem se vždy uklidňovala jak by nám záviděli rodiče slepých děti , kdyby jejich dítě vidělo aspoň na jedno očičko. Proto chápu Mili, a nevěřím že je jen smutná, a pokud jí pomáhá sem psát tak Mili piš. Na mě taky mnohokrát přišly smutky a potřebovala jsem se vyplakat, takový je život někdo je siný někdo silnější. Martina
|
|
|
|
| Vanka |
|
(9.9.2009 11:57:30)
Babá - teda vážně teď lituju že jsem sem koukla.
Za co mě odsuzuješ? že jsem napsala větu o tom že spousta lidí má méně než Mili a přesto zůstávají stateční a bojují. A nejen to, mají i radost ze života?
Koukni na příběhy lidí tady na rodině, na ty katastrofy co se tu občas dějí. Víš kolik maminek už tady přišlo o dítě, víš kolik se za tu dobu narodilo předčasně narozených, nemocných? Proč myslíš že jí tu radím? Jen tak z dlouhé chvíle?
Má milá co o mě vlastně víš, že soudíš? Nepíšu tu svůj příběh a ani nebudu, narozdíl od Mili nežiji ve svém smutku. Zemřelému nepomůžu, nic mu nedám - zkončilo to. Mám živé a ti mě potřebují.
Mili se podle mého zbytenčně trápí a co je horší ona si ten smutek v sobě živí a obnovuje. Ať si to dělá, je to její věc. Průšvih je že má děti a malého prcka. co je to asi za život vyrůstat s maminkou, která má za koníčka truchlení po mrtvé sestřičce?
|
| Mili+5 |
|
(9.9.2009 12:48:01)
Vanko, nezlob se, ale ty sama mě dělaš to, co vyčítáš ostatním, že nemají dělat tobě.
Proč mě soudíš? A neříkej, že ne, vždyť každá tvá věta je soud nade mnou, a přitom ty snad víš o mě víc než BaBá o tobě?
spousta lidí má méně než Mili a přesto zůstávají stateční a bojují. A nejen to, mají i radost ze života?
Jak víš, že já jsem zbabělá a vzdala jsem to? Jak víš, že nemám radost ze života?
Dobrá, pro tebe to skončilo, mrtvému už nic dávat nechceš. Na to máš právo, ale proč si myslíš, že je to jediné správné řešení, proč soudíš mě za to, že pro mě to neskončilo, že si svou holčičku uchovávám v srdci? Ano Milenka mi chybí, tobě zřejmě tvé zemřelé dítě už nechybí, uzavřela jsi to a jdeš dál už bez něj. To je zase tvoje věc, podle mě to není ideální řešení, tobě to tak nejspíš vyhovuje, budiž ti to přáno. I já jdu dál ale s ní v srdci. Nazývat to tak, že mám za koníčka truchlení, je hodně odsuzující. Nebaví mě truchlit, ale toužím být občas nějakým způsobem s Milenkou.
Ty jsi mě někdy viděla s Tomíkem? Jsi tady se námi, abys věděla, jaký má Tomík život? A jak víš, že právě to, že si zároveň s láskou k němu uchovávám v srdci i lásku k Milence, nebude nakonec pro jeho další život obohacením?
Nejspíš sis prošla také něčím zlým a to ti nikdo nebere, ale bohužel si zřejmě myslíš, že nyní nejlíp víš, jak se s tím vyrovnat a že ti to dává právo posuzovat, kdo se s tím vyrovnáná dobře(tedy tak jako ty) a kdo špatně.
|
|
| Vanka |
|
(9.9.2009 12:55:37)
Ještě před kamenováním a příspěvky tipu: pořádně si přečti co se jí stalo.
Příběh jsem četla v době kdy tu byl čerstvý a hluboce mě zasáhl, nemohla jsem to přečíst najednou, vracela jsem se k tomu několikrát, brečela, třásla jsem se, snad i proto že jsem velmi dobře věděla jaké to je mít nemocné dítě, jaké je to zoufalství když mu nemůžete pomoci. Znám dobře ten pocit, kdy se člověk modlí a vím jaké je to upřímě říkat: vem si raději mne.
Tehdy jsem Mili psala, jak s ní soucítím, jak jí přeji mnoho dobrého, snažila se jí alespon na dálku poslat pozitivní energii a více štěstí.
Máme podobné časy těhotenství a tam jsem na Mili narazila brzy znovu a to když otěhotněla a musím přiznat, zarazilo mě to. Nedokázala jsem si představit, že bych já tak brzy já dokázal přívéz na svět další dítě. Mili tehdy všechny okolo přesvědčovala že je to správné, že to tak má být a že miminko nebude nikdy trpět tím, co se jí stalo. Uvěřila jsem jí a přála jí znovu všechno dobré.
Ted po dlouhé době otevřu rodinu a první na co narážím jsou věty na téma: život mě zklamal, tomášek je takový a takový, Milenka byla jiná - holčička, rodina se mnou netruchlí....
A už jen zjištuji, že soucit s Mili sice zůstal, ale pochopení pro její truchlení už není. Jestli tu totiž ted je někdo, kdo potřebuje soucit, lásku a péči - není to Mili, ale Tomášek a celá její "živá" rodina.
|
| Mili+5 |
|
(9.9.2009 13:04:17)
Vanko, ty opravdu děláš unáhlené závěry, skoro se mi zdá, jsko bys četla jen nadpisy nebo prvních pár vět z mých příspěvků.
Že se mnou rodina netruchlí, jsem psala, když si nikdo z rodiny nechtěl připomenout její narozeniny a jasně jsem psala, že bych si přála, aby jsme si 2x 3x za rok v době jejích výročí na ni vzpomněli. To je snad něco jiného, než kdybych požadovala, aby se mnou vzpomínali každý den.
|
|
| Vanka |
|
(9.9.2009 13:10:33)
Mili - příspěvěk jsem psala v mezičase, takže jsem tvou reakci neviděla. Ale ono to celkem odpovídá.
Jinak:
Nejsi zbabělá, to jsi dokázala - není to o zbabělosti.
Nevzdáváš se snadno, to taky dokazuješ.
Mrtvému nic dávat nechci - ano, protože není co mu dávat. Zůstali vzpomínky, strach zda jsem lásky dala dost a víra v to, že náš vztah bude jednou pokračovat.
Věřím že vše co se stalo, se stát mělo. Bojuji s tím s čím se bojovat dá, vzdávám to s čím bojovat nelze a snažím se oboje rozlišit - to není z mé hlavy! ale žiju podle toho.
Nic nevím nejlíp, možná se pletu a křivdím ti. Jestli ano, Bůh mi odpust.
Když tu dělám závěr, snažím se probrat v hlavě nejen to co jsem prožila, ale i zážitky jiných lidí. Když to zapadá, pak píšu.
|
| Vanka |
|
(9.9.2009 13:16:14)
Jdu, čekají na mě děti. Zvrhává se to tu v soutěž, kdo zažil co horšího.
Myslím, když tu čtu vaše příspěvky, že truchlit umíte a z posledního Milina přísvěvku je jasné, že i ví jak často to zdravé je a kdy už ne.
Jo a dotaz, já někde psala o mrtvém dítěti - kdo že to tu pořádně nečte příspěvky?
|
| Petra,2 dcery,synáček v nebi | 
|
(9.9.2009 13:21:37)
myslela jsem,když tak všechno víš a znáš,víš jak bychom měly truchlit a jak často a zda vůbec,tak jsme logicky usoudily,že máš tuhle strašnou zkušenost za sebou?!
Je mi tě líto,musíš být hodně neštastný člověk....
|
| kajaN | 
|
(9.9.2009 18:50:16)
Znám příběh Milli,napsala jsem na tuhle diskusi nejspíš jen jednou, hned brzy po tom, kdy Milenka umřela. Už tenkrát bylo hrozně těžký nějak reagovat, když jsem sama takovou hrůzu nezažila, ale prostě jsem potřebovala nějak vyjádřit, jak je mi to moc líto. Když teď čtu jak tu i jiný maminky píšou o tom, jak jim umíralo malé dítě s rakovinou, brečím zase...
ale opravdu nechápu, jak může někdo soudit, když to sám nezažil. Kdo z nás ví, jak se zachová v jiných i mnohem jednodušších životních utrpení?Dokud člověka nepotká taková věc, nikdy nemůže vědět, co bude dělat, jak to bude prožívat...a já doufám, že to nikdy nebudu muset poznat.A taky je snad normální, že každý se s utrpením vyrovnává jinak, někdo to ze sebe potřebuje dostat, někdo se stáhne do sebe a chce být sám, někdo to zasune hodně daleko, ale stejně to musí někdy vyplout na povrch.
Chápu Milli a ostatní, že i když se snaží žít dál, ono to ani jinak nejde, tak ta bolest a prázdný místečko nikdy nezmizí. A myslím, že je to tak přirozený, ten človíček tu byl, milovaly ho, tak proč by měly najednou přestat?Jste všechny moc statečný, že žijete dál, staráte se s láskou o další děti i přesto, že máte uvnitř takovou bolest.Taky si myslím, že hodně pomáháte maminkám, kterým se stalo něco podobnýho a třeba se z toho nedokážou vypsat tak jako vy, ale už jen pocit, že je vás víc, že znáte tu bolest a víte a chápete o co jde. Nepřestávejte vzpomínat kvůli těm, které si myslí, že pomáhají tím, že radí co máte cítit a jak se máte chovat když nejsou Vámi. Já si díky vám aspoň někdy uvědomím, co kolikrát řeším za nedůležitý věci a za to vám moc děkuju
|
| BaBá |
|
(10.9.2009 5:10:12)
Vanko,
kopíruji y Tvých příspěvků:
......snad i proto že jsem velmi dobře věděla jaké to je mít nemocné dítě, jaké je to zoufalství když mu nemůžete pomoci. Znám dobře ten pocit, kdy se člověk modlí a vím jaké je to upřímě říkat: vem si raději mne.
.....Mrtvému nic dávat nechci - ano, protože není co mu dávat. Zůstali vzpomínky, strach zda jsem lásky dala dost a víra v to, že náš vztah bude jednou pokračovat.
Já z toho také usoudila, že jsi prošla stejnou zkušeností jako některé maminky zde. Pokud by to byla pravda, celkem by mne Tvůj "tvrdý zdravý a správný" přístup k truchlení zarážel.
Já si i myslím, že Mili už asi po narození Tomáška vyloženě netruchlí. Je tu bolest, která nepřejde nikdy. A Tyjí tu vyčítáš přílišné prožívání. Já i jiní zde v tom vidíme právě to pozitivum, že Mili se vypíše tady a patrně jí to pomůže ten svůj smutek neventilovat právě v běžném životě s rodinou.
A věta, že se to tu zvrhává v soutěž kdo co zažil horšího???????
Ano napadám Tě. Tvoje příspěvky mi opravdu přijdou neskutečně tvrdé. A evidentně vidíš z dalších příspěvků, že nejen mě.
Tvoje vyjadřování - ad soutěž? Soutěžit co je horší? To tedy opravdu už nemůžeš myslet vážně!!!
Nic na světě není horší než smrt dítěte. Každý psycholog Ti potvrdí, že je to ta nejstrašnější rána, kterou může člověk od života dostat. I pokud zemře dítě, které je už dospělé a rodiče ho přežijí - je to úplně jiná forma smutku, jinak se prožívá a jinak se s tím člověk vyrovnává.
Ano, zde na rodině jsou opravdu šílené příběhy. Ale postižené dítě pořád žije (pokud zemře, pochybuju, že rodiče nebudou celý život cítit tu ránu), pokud je dítě vážně nemocné je to hrozné, ale je tu s Tebou. Pokud někdo někoho týrá - dospělý má možnost se bránit, pokud je to dítě, je tu šance, že se mu dostane pomoci od okolí. Tím nijak tyto tragédie nezlehčuji. Svým způsobem je to snad i horší - týrané dítě trpí, nemá milující rodiče.
Milenka měla po tu dobu co mezi námi byla úžasnou rodinu, úžasnou maminku.
Ale tady se řeší to, co teď cítí ta máma, která dítě milovala nade všechno na světě a přišla o něj. A hrozně bolestivým způsobem. Jak můžeš vůbec používat pro takovéto případy slovo soutěž????
Vanko,
ano máš právo na veřejnou diskuzi napsat jakýkoli svůj názor - ale teď Tě opravdu PROSÍM - další svoje rady do života už Mili neposkytuj. Tvůj přístup je opravdu dost drsný.
A pokud zemře malé dítě - v případě Milenky ještě ke všemu kvůli evidentnímu selhání lékaře - tak si stojím za tím, že není normální aby se s tím člověk dokázal vyrovnat stylem - stalo se , život jde dál. Což shrnuto vyplývá z Tvých příspěvků. To jsi zde Mili sdělila. Dostatečně.
Já si i myslím, že Mili už po narození Tomáška vyloženě netruchlí. Je tu bolest, která nepřejde nikdy. A Ty jí tu vyčítáš přílišné prožívání.
Já i jiní zde v tom vidíme právě to pozitivum, že Mili se vypíše tady. A patrně jí to pomůže ten svůj smutek neventilovat právě v běžném životě s rodinou.
|
| BaBá |
|
(10.9.2009 5:12:17)
Omlouvám se za zdvojení posledního odstavce. Chtěla jsem ho přehodit a po zkopírování zapomněla vymazat
|
| Vanka |
|
(10.9.2009 8:52:49)
1. téma - smrt dítěte
- toto téma mě přerůstá a nedokážu na něj nikterak reagovat, radit ani se vyjadřovat. Jediné co umím je psát: soucítím s Vámi, přeji Vám mnoho sil, více štěstí do dalších dnů a trochu toho umění povznést se nad neštěstí a snažit se dál žít. Ta slova, která Vás bolí a kvůli kterým se na mne jistě oprávněně zlobíte nejsou určeny pro toto téma. Vy nikdy nemůže zapomenout, pouze snažit se překonat.
2. téma - vztah k malému živému a jistě úžasnému dítěti (tedy to, které to tu původně bylo a to ke kterému jsem se vyjdřovala)
Tato diskuze tyhle témata míchá a ona se následně míchají i v našich hlavách. Vadí to? Mě ne, vám ne, vadí to i tomu 21ti měsíčnímu prckovi?
Plete se Mili 1. téma do druhého? Ano!!
Může to překonat? Nevím. Ale tím, že se jí Tomášek narodil - musí se o to snažit.
Píšu tu "nepleť vztah k zemřelé holčičce do vzahu ke svému synovi"
Reakce - zloba na neúctu k mrtvému dítěti, obvinění mne z morální zaostalosti a z nelidství.
Otázka - kde zůstala Milina obava z toho zda k Tomáškovi přistupuje správně, ta se nám nějak vytratila, že???? Je to tak i v Milině životě, přerůstá mateřská láska k mrtvému dítěti její vztah k tomu živému?
Objasnění na závěr: Mili je mi velmi blízká, mám k ní úctu za to jak hluboce svou dceru a i své syny miluje. Mám k ní úctu i za to že sama sobě klade otázky, jak moc smrt holčičky ovlivňuje vztah k synovi.
Včera jsem šla spát a myslela na její větu: neviděla jsi mě s ním. Máš pravdu neviděla. A doufám že kdybych viděla, byl by tam cíti vděk za jeho narození, radost z jeho povahy, užívání si jeho nádherného dětství. Snad by to byla spokojená maminka a štastné, bezstarosné dítě.
Babá, kajo...kdo z vás chce vysvětlení mých zdánlivě protichůdných vět, ráda poskytnu. Ale ne veřejně. Jen pro představu: ony se ty zážitky netýkají jedné osoby. Omlouvám se Vám a nechci a nechtěla jsem se plést do tématu č. 1. Jestli jsem Vás ranila, nechtěla jsem to a naprosto jsem neměla tušení, že příspěvek k Milinu vyznání se ze vztahu k Tomáškovi spadne pod tohle bolesné téma.
|
|
|
|
|
| Vanka |
|
(10.9.2009 9:17:03)
Petro - kdyby sis skutečně myslela že jsem nešťastná, napsala bys mi to tu?
Nebo je to spíš tak, že ty cítíš, že jsem šťastná a nedokážeš pochopit, jak někdo může po nějakém smutném prožitku znovu štěstí najít? Zlobíš se že tu píšu, že bych přála i Vám? Jestli tohle není právě ten kámen úrazu. Je to tu pro maminky které nechtějí svůj smutek opustit a je trestné, pokud se to někomu povede.
|
| Mili+5 |
|
(10.9.2009 9:58:27)
Zdá se mi, že z nedostatku informací tady dochází k jednomu zmatení za druhým.
Vanko, Petra je nyní v nejtěžší fázi truchlení, Ondrášek zemřel před pár měsíci, takže to je pro ni opravdu bolestné. Nejen moje zkušenost, ale i zkušenosti s prožíváním ostatních jsou takové, že v prvních měsících někdy i letech po úmrtí dítěte je bolest natolik intenzivní a vyplňující celou duši matky, že si nedovede představit, že jednou by to mohlo být jinak a slova o tom, jak pomůže čas apod. jí mohou připadat jako fráze, co se říká. Kromě toho i já si myslím, to co BaBá, že bolest zůstane navždy, jen už nezaplňuje tak zcela, že ten čas pomůže právě tomu, aby ustoupila a uvolnila místo pro další prožívání a nové radosti, ale nezmizí, jen nemá už tak ústřední místo, což u mě už opravdu nemá.
Nicméně jak jsem psala, Milenka je pořád určitým způsobem mou součástí a jdu dál s ní v srdci ne bez ní, což ovšem přece nemusí být nutně pro Toma poškozující, může to být i obohacující.
Trochu lituji, že jsem sem napsala ten úvodní příspěvek tématu o Tomíkovi v době, kdy jsem se cítila vyčerpaná a na dně kvůli jeho aktivitě, ačkoliv jsem to tam napsala, že je to určitá momentální skepse z pocitu vyčerpanosti, hodně lidí to pochopilo zase tak, že celoživotně je Tomík jen srovnáván a nemilován, protože není jako jeho mrtvá sestřička, což jsem tam ani nepsala a také jsem dost věcí dovysvětlila v další diskusi. Ten úvodní příspěvek byl veden snahou ulevit si od stresu a trochu si postěžovat, jak mě to dítě dneska zlobí a není to zdaleka jediný podobný, který jsem tady četla, rozdíl je v tom, že je tam to srovnání s Milenkou, jenže to je realita mého života, já bych byla radši, kdyby to bylo jinak, ale není. Nevím, ale připadalo by mi dost nenormální, kdybych si na tohle v takové chvíli nevzpomněla a nepřipadalo by mi zrdcující, že už ji tady nemám.
Zklamání z pohlaví Tomíka, o kterém jsem v diskusi taky psala, se týkalo období těhotenství a myslím, že mě dost lidí i pochopilo, jen kolik z vás mi psalo, že by mi přálo holčičku, proč asi? Je to celkem přirozené si ji přát po tom, co se stalo.
A zase musím napsat, že jsem si byla vědoma toho, že Tomík za nic nemůže a snyd nikdy jsem své zklamání neobrátila proti němu ve smyslu výčitek nebo nelásky, spíš se to zklamání projevilo opět směrem k Milence, že jsem o ni přišla.
Ale Tomík je prostě můj chlapeček, neumím si představit, že by byl holčička, hypoteticky jsem v těhotenství chtěla holčičku, ale nyní když mám konkrétního chlapečka, tak se ty pocity přece změní, já myslím, že kdo je máma, tak chápe, co tím myslím.
Osobně si myslím, že můj a Tomíkův vztah na začátku jeho života mnohem výrazněji poznamenalo, co jsme si po porodu prožili a ještě v souvislosti s tím, že už mi nedlouho před tím jedno dítě zemřelo, byla celá ta situace hodně náročná a poznamenávající, musela jsem s tím hodně bojovat, ale už několik měsíců mám v tom pocit vítězství, že už je to skutečně za námi.
|
|
| Petra,2 dcery,synáček v nebi |
|
(10.9.2009 15:12:58)
Vanko,nechci se k tobě již vyjadřovat,nebo jsi mě velmi zasáhla tím,že na mou větu o umírání mého chlapečka jsi napsala,že se to zde zvrhá v soutěž...Pokud jsi štastná,bud...já si myslím opak-že navenek možná působíš,jako vyrovnaný člověk...,avšak uvnitř ,hluboko v tobě je něco,co nemáš vyřešené...
Jelikož jsem slušně vychovaná a ty ses mě přímo zeptala,odpovídám...,dál si však stojím za tím,že jsi bezcitný člověk a mě,jako mamince,jež přišla o své dítě,jsi velmi ublížila...
|
|
|
|
|
|
|
| Petra,2 dcery,synáček v nebi |
|
(9.9.2009 13:04:23)
Vanka,ty se mi snad zdáš....
Bolí mě každá věta,kterou píšeš-ale víš co,bolí mě to za tvé zemřelé dítě,že o něm takhle smýšlíš-mrtvému už nic nedám....
Já a Mili svým mrtvým dětem máme potřebu pořád něco dávat-nekonečnou lásku,svíčky,kytičky,básničky,cokoliv....
Vanka,já si dokonce myslím,že tobě žádné dětátko nezemřelo,že ty si pouze myslíš,žes snědla celou moudrost světa,ale ty opravdu nevíš,o čem píšeš...
Mě takovéto psaní lidí,co o tom nic neví a přesto soudí,hrozně zabolí...
Jsi úplně vedle,jak soudíš Mili,nevíš o jejím životě nic,nevíš,z čeho se raduje,co dělá pro své děti atd.
Mě můj chlapeček zemřel v náručí,měl rakovinu,bylo mu 3,5 roku,ke konci měl strašné bolesti,bylo to jediné dítě mého manžela....Předtím jsme zažili rok a půl na onkologii,nikomu bych to nepřála...bolí to,opravdu myslím,že větší bolest neexistuje,píšu to,protože to bohužel vím...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
21 měsíců. Venku jsme hodně, máme u domu zahrádku nebo na procházky, ale jeho akční rádius je obrovský a že máma za ním nejde, ho teda vůbec nezajímá a vůbec se nebojí, do všeho se vrhá po hlavě. Oba nejstarší byli něco podobného, ale to mi bylo kousek přes 20 a nebyla jsem z nich tak vyřízená.
Opravdu ho mám ráda,ale bylo to šílený.Nedalo se uvařit-protože by okamžitě míchal horkou polívkou...nedalo se pověsit prádlo na balkoně -protože by hned lezl na zábradlí...žehlit už vůbec ne-protože "pálí" bylo něco jako-klidně si na to sáhni...spoustu domácích prací jsem se naučila dělat v klidu až když usnul-nebál se taky ničeho-žádnej pud sebezáchovy,žádnej strach.Zdrhal jak se dalo...Nehrál si s hračkama,spíš vymýšlel hrozný blbiny který jsem pak já dvě hodiny uklízela...Byl rád když jsem mu četla,ale sedět nevydržel-aspon si u toho pochodoval...Jednou jsem usnula když jsem mu četla,vzbudilo mě ticho-úplně jsem vylítla-on skloněnej nade mnou-v ruce rtěnku a make-up a matlal mě tím.Pusu jsem měla jak klaun a hnědá jsem byla jak od moře...V zrcadle jsem nevěřila vlastním očím...Jsou to raubíři ty naše zlatíčka...někdy je toho na jednu mámu víc jak dost.
) mám... jen mi občas přijde líto, když lidi kluky ignorují... když jsem čekala syna, tka pár lidem ujelo něco málem jako kondolence, jakej jsem chudák, že budu mít kluka... přišlo mi to hrozně divný a nespravedlivý. A tu nespravedlnost vidím pořád dál - od toho že když někam jdeme, tak mi lidi říkají, jak je holčička roztomilá (na kluka ani nepohlídnou) až třeba po to, že od prababičky dostala dárek (úplnou malou pitomost) jen dcera (nechci aby prababička z pár korun důchodu děti obdarovávala, ale synovi by udělal radost i pitomej bublifuk - a nebo teda neměla dát nikomu nic, bylo by to příjemnější a přijatelnější pro všechny).
. Kazdej nam rikal, jak jsme jiste stastni, ze se nam povedl parecek a kdesi cosi, vnimala jsem to velmi litostive v tehotenstvi a i ted mi to dost vadi. Syn je uzasnej, milej, hodnej a ja nekdy zacinam bejt az agresivni, kdyz se mi kazdej hrne ke kocaru a rozplyva se nad holkou, a jeho opomiji. Ale nevim, jako to vyresit, bojim se toho, ze se to budu snazit vyvazovat, aby mu to nebylo lito a tim zas nechtene ublizim dceri. Nastesti syn nijak nezarli a naopak vsem rika, ze ma krasnou segru atd.,No, myslim, ze rodice deti se shodnym pohlavim to maji v tomhle lehci.
Teď je mu deset a už to celkem jde, hodně pomohly kroužky- vybrala jsem skauta a karate- v obojím musí dost držet pusu a krok
. A když byl malý, tak největší úspěch mělo udělat doma holobyt, vše potenciálně nebezpečné přimontovat skoro do výše lustru a na všechny skříně, ledničku, okna atd. dát dětské pojistky.Venku- dneska se za to trochu stydím- chodil na vodítku, které jsme si nechali dovézt z Anglie- kroucená dvoumetrová šňůra s klepety na dětskou a dospělou ruku na protějších koncích....jeho skoky do silnice mě ničily....Momentálně mám další dítko a v jeho patnácti měsících ho paranoidně pozoruju, jestli bude stejný jako jeho starší brácha
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)