| Žžena |
 |
(4.11.2016 21:17:01)
Jedna věc je hlídání z pohledu toho blízkého (nerodiče), druhej aspekt je ještě z pohledu toho dítěte. Vidím to i u stršího, když je třeba pracovně náročnější období pro někoho z nás rodičů, tak tam prostě ta potřeba být zase víc s námi zase vykrystalizuje. I když je to dítě naprosto spokojené a fungující v širší smečce, ta potřeba "stabilizovat se v jádru rodiny" tam je.
|
| Monty | 
|
(4.11.2016 21:19:19)
Žženo,
jenže to je o tom, jak si to jádro kdo nastaví. 
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 21:21:12)
Monty,
to jádro smečky jsou z pohledu dítěte rodiče.
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(4.11.2016 21:24:24)
Žženo, já nevím, jestli jsem jako dítě měla potřebu "stabilizovat se v jádru rodiny". Ale vím jistě, že jsem se prostě stabilizovala u toho, kdo se o mě nejčastěji a nejláskyplněji staral. A to bohužel rodiče trávící většinu dne mimo domov nebyli.
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 21:30:49)
Anett,
evidentně staromódně si myslím, že to jádro (tak jak ho přiléhavě definuješ) by měli být rodiče, ale je mi jasné, že ne vždy jsou, což je smutné.
Bez ohledu na teorie o nějakém poškozování si myslím, že pokud ta "jádrová vazba" není mezi dětmi a rodiči, je to prostě škoda.
|
| Ropucha + 2 |
|
(4.11.2016 21:32:56)
Žženo, samozřejmě, že je to škoda.
Také to mám celý život na paměti a se svými dětmi jsem si tu vazbu hleděla utvořit (snad úspěšně).
|
|
| Kudla2 | 
|
(4.11.2016 21:33:00)
A vytváří tu jádrovou vazbu výlučně to, že je člověk s těma dětma nepřetržitě?
V tom případě musí být dost lidí, kteří mají jádrovou vazbu jen na matku a na otce vůbec (protože ten tráví zpravidla většinu času v práci a ne s dítětem).
|
| Monty |
|
(4.11.2016 21:37:24)
Šuplíku,
jenže oni v té cizině nejsou nepřetržitě, což ti jaksi uniklo.
|
|
|
|
| Monty |
|
(4.11.2016 21:36:40)
Kudlo,
samozřejmě, třeba takový Stockoholmský syndrom je jasnej důkaz.
|
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 21:39:46)
Kudlo,
o tom "nepřetržitě" tady vykládáš jen Ty a Monty.
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 21:51:55)
Žženo,
OK, tak si tedy pojďme ujasnit, od jaké míry to už pokládáte za škodlivé, když dítě "hlídá" někdo jinej.
Z debaty totiž vůbec nevyplývá, na jak dlouho se to vlastně "může" a odkdy je to už poškozující. 
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 21:54:21)
Kudlo,
promiň, ale mně to přijde tak absurdní, že v tom asi nechci pokračovat :) Zjevně kdo chtěl, už pochopil.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 21:58:05)
Žženo,
nemyslím, že jde o "chtění".
Tahle debata se tu periodicky opakuje a výsledek je vždycky stejný.
Ten, komu přijde normální, že děti tráví čas u babičky a berou babičku jako jednoho z nejbližších lidí svoje děti "poškozuje", event. (jak psala Lassie), by je vůbec neměl mít.
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 21:59:15)
Monty,
zase si to akorát překrucuješ.
|
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:02:06)
Šuplíku,
no tak to pak asi neumíš číst:
Lassiesevrací 134328
*
Re: O lidech unavených životem…
4.11.2016 21:21:10
Takže jde o víc, jak deset hodin denně 
Hele, je to otázka priorit. Takové to "co jako mají dělat", příspěvky o obětování...pro Boha, to jim ty děti někdo přidělil, nebo se rozhodli je mít? Dnes je antikoncepce, potraty... nikdo nikoho nenutí mít děti. Deset let sem chodím a všechny tvé příspěvky jsou podobné. Jako by ti někdo S. poslal poštou a nenapsal na balík odesílatele, čili nejde ho poslat zpět. To se fakt nestydíš?
Kdo bere vlastní děti jako oběť, toho mi je líto. Hele, jdu. Se obětovat.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:08:11)
Šuplíku,
no to asi ne.
Ještě jsem totiž nepotkala člověka (tím nechci říct, že takoví nejsou), kterého by veškerá starost o dítě bavila a "naplňovala". Oni to udělaj, když musí, ale jsou si vědomi toho, že to svým způsobem je "oběť", protože by radši dělali něco jinýho. V TU CHVÍLI. Což je zde, jak se zdá, nad rámec chápání - pro některé diskutující.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:15:15)
Šuplíku,
zajímavé, a když se Kudla zeptá na totéž - tzn. co tedy už "poškozuje" dítě a co ne - tak to také znamená, že si domýšlí pitomosti, které nikdo netvrdil?
Kdybys četla po vláknu, najdeš tam chronologicky, co psala Kudla, co jsem na to odpovídala... a jak se potom po vstupu dalších osob debata odvíjela.
|
| Ropucha + 2 |
|
(4.11.2016 22:24:33)
A co je to "poškozuje"?
Vzhledem k tomu, že děti má téměř každý, je vysoce pravděpodobné, že děti jsou nastavené přežít velmi různé rodičovské přístupy.
A vedle toho je obtížné určit, kdo jsme "poškození" a kdo "nepoškození". Od jaké normy by se to mělo určovat? Výrazné patologie jsou zřejmé, ale znamená to, že všichni ostatní jsou nepoškození? Podlě mě těžko. Jako pravděpodobnější vidím, že nějak "poškozený" je téměř každý, ne-li úplně každý.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:29:33)
Anett,
a k čemu je dobré patlat se v tom, kdo je jak postižený?
Tohle mne na Rodině fascinuje. Místo toho, aby si lidi reálně užívali to, co mají, tak se neustále hrabou v minulosti a hledají, co a kdo je poškodil. Jako by nestačilo, že se kolikrát dějou fakt zlý a nepříjemný věci, ještě se budeme zaobírat tím, jak koho poškodilo, když mu ve třetí třídě spolužák načural do bot. 
|
| Ropucha + 2 |
|
(4.11.2016 22:32:03)
Monty, ten pojem jsi sem dneska přinesla ty Nikdo jiný to neřešil.
Tak mě zajímá, co je tím myšleno.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:36:59)
Anett,
nejde o "dneska", tohle už tu zaznělo mockrát.
Aniž by bylo řečeno, čím je to dítě poškozený/postižený, když - dejme tomu - dvakrát, třikrát do roka stráví 14 dní u babičky. Protože o případech, kdy rodič dítě k babičce trvale odloží a jen ho tam navštěvuje řeč nebyla. A pokud jde o tyhle případy, tak "poškození" nezvnikne tím, že dítě přilne k babičce, ale tím, že je od té babičky/tetičky po čase odtrženo a s rodičem si už vztah nevytvoří. To byl třeba případ herečky Mileny Dvorské a její dcery. Kdyby tu dceru u prarodičů nechala, bez ohledu na "poškození" by to dítě minimálně nebylo ve stresu ze změny prostředí a změny těch "klíčových osob" jeho života (v tomto případě babička a dědeček).
|
|
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 22:44:57)
Taky nechápu, proč se v tom patlat a hledat, co člověka v minulosti poškodilo.
To je asi dobrý otevřít v případě, že to člověka nějak výrazněji trápí a potřebuje s tím nějak pracovat, aby se posunul dál. Ale pokud s tím pracovat nechce a jen to pořád otevírá, tak tomu nějak nevidím smysl.
Asi každej má v životě nějaký potenciálně poškozující faktory. Pokud je to hodně silný nebo on hodně citlivej, tak asi bude mít potřebu se s tím nějak porovnat, třeba i s cizí pomocí, ale pokud je to něco normálního, tak nechápu to sebemrskačství a neustálý šťourání v lejně, který dost možná ani neexistuje.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:46:36)
"Pokud je to hodně silný nebo on hodně citlivej, tak asi bude mít potřebu se s tím nějak porovnat, třeba i s cizí pomocí, ale pokud je to něco normálního, tak nechápu to sebemrskačství a neustálý šťourání v lejně, který dost možná ani neexistuje."
Kudlo,
|
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 22:34:14)
Šuplíku,
znáš to, jak se do lesa volá... já jsem původně napsala jen to, že teorii o jiných rodičích nepokládám za podloženou, rozšťourávat jsi to pak začala ty (a doposud mi není jasný, proč, a když už, proč tak zhurta)
|
|
|
|
|
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 22:13:03)
Oujé, už ne 100% času, ale že nás veškerá starost 100% baví a naplňuje :)
|
|
| 77kraska |
|
(4.11.2016 22:19:21)
mne taky pece o dite bavila.....a dneska lituju, ze jsem si to vic neuzivala, kdyz bylo dite malicke, ze jsem porad byla jen plna obav a zodpovednosti
|
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:20:16)
mandelinko,
OK, tebe bavila, ale každýho nebaví.
Navíc nevím, co myslíš tou "péčí" - já třeba neměla problém s péčí ve smyslu přebalit, oblíknout, nakrmit, ne že bych z toho jásala, ale nebylo to nic, co by mi vadilo nebo co bych vnímala úkorně. Např. pobyt v herně by mi drásal nervy, tudíž nevidím jediný důvod, proč tam lézt a trpět u toho jako zvíře.
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 22:21:50)
Monty,
a kdo Tě prosímtě do té herny furt nutil, že z toho máš takový trauma?
|
| 77kraska |
|
(4.11.2016 22:23:22)
Zzeno, my ted zpetne nutime Monty uznat, ze mela chodit do herny a melo ji to tam bavit
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 22:24:07)
Hele já ji do herny nenutím, sama jsem tam nikdy nebyla :)
|
|
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:26:22)
Žženo,
trauma z toho nemám, protože jsem tam v životě nevlezla.
Možná tě zklamu, ale nemám trauma z ničeho, protože trauma nepokládám za zdravý a životu prospěšný, jak jsem už psala níž. Jediné, co mne reálně trochu štve je, že jsem neměla otce a syn nemá díky tomu dědu, ale není to trauma, je to prostě lítost, že něco nemáš, resp. žes něco nepoznala.
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 22:54:16)
Už jsem se bála, Monty, že dneska nevytáhneš svoje "nemám žádný traumata, protože si racionálně myslím, že traumata nejsou nutný a kdo je má, má je jen proto, že si je sám hýčká a má je rád, protože kdyby je nechtěl, stačilo by jen říct "nemám trauma" a bylo by vyřešeno".
|
| Monty |
|
(4.11.2016 22:55:46)
Žženo,
to můžeš zlehčovat jak chceš, ale trauma z toho, že někdo v dětství trávil čas s milujícími a pečujícími prarodiči je prostě kardinální ptákovina.
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 23:03:29)
Šuplíku, ale ono to opravdu tak trochu vyznívalo (i když asi nebylo tak myšleno) - myslím, že tu padlo, že rodiče dítě poškozujou, když ho "odkládaj" někomu jinýmu. Minimálně u těch rodičů, co jezdí pracovat do zahraničí (a tudíž odkládaj na dýl).
Ale nikdo tu nijak nespecifikoval, ODKDY a z jakých okolností to "odkládání" vlastně začíná "škodit", což by asi v debatě, kdy padají poměrně kategorické soudy o poškozování, zaznít mělo.
|
| Žžena |
|
(4.11.2016 23:06:53)
Kudlo,
padlo tu od Tebe a Monty to, že nesouhlasíte s tezí, že rodiče dítě poškozujou, když ho nechávaj trávit čas s babičkou. Tu tezi zde ale nikdo nevyslovil, nikdo neobhajoval, jen ji furt dokola úplně zbytečně vyvracíte.
|
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:14:40)
Šuplíku,
ale proč?
Dítě prarodiče bere jako blízké lidi, od malička s nimi tráví čas. Co je tak hrozného na tom, když je třeba tříletý dítě 14 dní u prarodičů a rodiče odjedou do ciziny?
Moje dítě bylo od dvou a půl roku přibližně těch 14 dní u prarodičů, když jsem odjela do ciziny, a nestalo se vůbec NIC. Dítě si užívalo prázdniny na chalupě a bylo naprosto spokojený.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:23:37)
Šuplíku,
znovu se ptám - JAK je může poškodit, když stráví prázdniny u prarodičů?
Nepíšu o cizích lidech, ke kterým dítě jen tak bez přípravy šoupneš. Mluvím o jeho prarodičích, se kterými je v kontaktu celý svůj život.
Přijde mi, že dřív bylo normální se na pobyt u babičky a dědečka těšit, zatímco dnes se z toho dělá nějaký strašák. My jsme někdy ve druhé třídě ve škole četli v hodině Honzíkovu cestu, kde pětiletý kluk jede sám vlakem k babičce a dědovi, to by snad dneska měla být indexová kniha, ne?
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:29:00)
Šuplíku,
ne že bych nechtěla, ale nemůžu.
Je to pro mne asi stejné, jako kdybys tvrdila, že zdravé dítě, které netrpí cukrovkou poškodí, když dostane k narozeninám dort.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:38:36)
Šuplíku,
OK, tak já ti napíšu, co je na tom nepochopitelné.
Sama píšeš, že VĚTŠINA dětí to "zvládne v pohodě". I když já bych napsala "pro většinu dětí je přirozené mít rád své prarodiče a trávit s nimi čas", ale budiž.
Pokud mám dítě nějak "nestandardní", jistě si stačím včas všimnout, že s ním něco není v pořádku. Normální dítě má rádo své prarodiče. Když se jich bojí, jeví známky úzkosti atd. atd., tak si toho všimnu dřív než v těch třech letech, kdy jim ho hodlám dát na 14 dní.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:53:17)
"...jiná kamarádka vyslala svoje rodiče s dítětem na dovolenou k moři, všem to zaplatila. no a dítě tam týden probrečelo, ačkoli na prarodiče bylo zvyklé a měli hezký vztah. následky pak řešili ještě několik let."
Šuplíku,
asi jsem tupá, ale jaké následky máš na mysli?
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 23:58:08)
no a ti prarodiče byli normální lidi?
Myslím, jestli třeba není možný, že ho tam ten děda obtěžoval, nebo něco podobnýho.
|
| Monty |
|
(5.11.2016 0:04:16)
Kudlo,
taky si myslím, že tam muselo být něco jiného.
Tohle není reakce zdravýho, normálního dítěte na to, že je týden u moře s prarodiči.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(4.11.2016 23:34:13)
Monty, dulezita je ta delka pobytu. Pro triletaka je to dost. Nektere dite by bylo po 5 dnech vyrizeny. Tvuj syn nikoliv. Deti nejsou v tomhle sablonovite. Treba dcera od miminka zvykla na oboje prarodice, ve 3 letech byla dvaxdny v tydnu u babicek kvuli me praci. Mela tiky jako prase. Jedine, co bylo treba upravit, bylo jezdeni babicek k nam. Behem tydne byl klid. Trvalo to ale skoro 3 mesice, nez mamce ta casova osa docvakla.
|
| Monty |
|
(4.11.2016 23:51:50)
Kat,
v tom hraje roli celá řada faktorů. Žádný model není "univerzálně platný" pro všechny děti. Ale co jsem si stačila všimnout, tak v rodinách řekněme "otevřenějších" navenek je ten výskyt dětí s problémy v trávení času s jinými lidmi podstatně menší. Čím větší izolace v prvních třech letech, tím je podle mne pravděpodobnější, že bude dítě to odloučení nést hůř. A fakt tím nemyslím, že by někdo měl strkat šestitýdenní mimino na týden k babičce.
Ono dítě - zvlášť mimino - je emocionálně hodně závislé na pocitech matky, takže pokud má matka s něčím problém, dítě vycítí její rozpoložení, aniž by vědělo, o co se přesně jedná. Vycítí ten neklid a stres. Zase to nebude platit na 100 %, ale v reálu je mnohem častější, že děti úzkostných matek tu úzkost přejímají než že se v rodině "bez úzkostných faktorů" narodí malý neurotik. Vyloučené to není, ale je to méně časté.
|
| Kudla2 |
|
(4.11.2016 23:57:05)
"Ono dítě - zvlášť mimino - je emocionálně hodně závislé na pocitech matky, takže pokud má matka s něčím problém, dítě vycítí její rozpoložení, aniž by vědělo, o co se přesně jedná. Vycítí ten neklid a stres."
Ano, tohle si myslím taky. Samozřejmě to neplatí na 100 %, ale dost jo.
|
|
| K_at |
|
(4.11.2016 23:57:41)
Ano, male deti vnimaji vetsinu veci prec pocity. To mas pravdu. Jenze ono to funguje i u sebejistych matek, ktere si nekdy vubec nepripusti, ze by dite mohlo mit problem. Ja jsem treba problem nemela. Moje dite jo. Citila to tak, ze ji opoustim a odstrkuji kvuli praci. U babicek spala uz kokem dvou let. Byla zvykla.
|
| Monty |
|
(5.11.2016 0:08:08)
" Jenze ono to funguje i u sebejistych matek, ktere si nekdy vubec nepripusti, ze by dite mohlo mit problem."
Kat,
no, to bych takhle neřekla.
Dítě může mít i naprosto iracionální problém, který je pro něj vážný a reálný, ale tím, že ho z pozice matky budu rozmazávat a komplikovaně řešit tomu nepomůžu - naopak ta jistota, kterou dítě z matky (nebo otce, babičky, dědy, to je fuk) cítí mu spíš pomůže se se situací vyrovnat než když začne dospělý plašit a celou věc ještě zveličovat.
|
| Kudla2 |
|
(5.11.2016 0:22:44)
Tak to já se bez mučení přiznám, že týden volna bez dětí byl a je pro nás tak vzácné koření, že bych za nimi nejezdila, ani kdyby se jim stýskalo. Vzhledem k tomu, že jsem s nimi byla po celý zbytek roku imrvére furt, tak ten JEDEN týden, kdy bychom s manželem mohli podniknout něco jen svého a trochu se "zrelaxovat", bych asi bez opravdu hodně vážného důvodu "nedala".
|
| Kudla2 |
|
(5.11.2016 23:55:06)
Šuplíku,
tak to se přiznám, že s takto dramatickým průběhem odloučení zkušenosti nemám, s občasným zastýsknutím ano, ale pak zas bylo všechno OK a děti si na nás ani nevzpomněly, a to byly většinou v "drsnějším" prostředí (tábory) a poměrně od nízkého věku (předškolního).
Pokud by skutečně bez nadsázky probíhalo to, co popisuješ (probrečené noci a dny atd.), tak bych asi taky přijela a zavedla dítě za nějakým odborníkem, protože mi to přijde jako velmi nestandardní reakce a obávala bych se nějakého psychického problému, na který sami nestačíme a u kterého bych pociťovala nutnost řešení.
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(6.11.2016 0:28:16)
Já jsem to ubrečený dítě, nemohla jsem ani jíst, byla jsem vzhůru od tří hodin ráno, ještě byla tma, nic mě nezajímalo, jen kdy už pojedu domů. Takže jsem pro svoje děti měla pochopení, když něchtěly, tak nejely. Máma mi nedávno řekla, že to měla úplně stejně, ani si s ní nikdo nechtěl hrát, protože pořád brečela. Naštěstí mě to nechali jen párkrát zkusit a když to bylo blbý, tak příště už jsme na tábor nebo někam jet nemusela.
|
|
|
|
|
|
| Monty |
|
(5.11.2016 0:25:47)
Šuplíku,
tak jinak.
Když jsem byla relativně malý dítě (druhá třída), prožila jsem takovou nepříjemnou věc, která pro mne měla následky na hodně let. Ne nějak dramatický, aby to zas někdo nepřeklopil na téma "trauma", ale nepříjemný. A nejhorší na tom nebyla sama ta věc, ale to, že jsem nemohla o té věci s nikým mluvit, že nebyl nikdo, kdo by mi s tím pomohl nebo mi to vysvětlil.
I mému dítěti se stalo dost věcí, který nebyly zrovna příjemný. A některý byly nepříjemný fakt hodně - třeba když po návratu z dovolené našli s babičkou doma mrtvého dědu. Rozdíl je v tom, že on tu oporu a jistotu MÁ. Má někoho, s kým může mluvit o čemkoli a kdo nebude ani plašit, ani jeho problémy zlehčovat. Tím, že jsem nikdy nic nerozpatlávala a nepropadala nějakému pohnutí, který by v něm podpořilo pocit, že se stalo něco strašnýho, co bude mít dalekosáhlý následky jsem mu podle mého názoru pomohla daleko víc, než kdybych šílela z každého "rozbrečení se" a každého iracionálního strachu. Já vím, že je to pro dítě reálný. Ale když na tu hru přistoupím, uškodím mu. A kromě toho mu tu jistotu vezmu. To se napravuje hodně těžko a možná se to nedá napravit vůbec. Zveličovat dětské strachy je stejně špatně, jako je bagatelizovat.
|
|
|
| Kudla2 |
|
(5.11.2016 0:17:44)
"Dítě může mít i naprosto iracionální problém, který je pro něj vážný a reálný, ale tím, že ho z pozice matky budu rozmazávat a komplikovaně řešit tomu nepomůžu."
Já souhlasím s tou první částí (že dítě může mít naprosto iracionální problém, ale z jeho pohledu je vážný a reálný), s tou druhou už ne úplně - myslím, že když z toho rodiče vyzařuje jistota, je to dobrý, ale neměla by to být jistota typu "já jsem si jistý sám sebou a ty si vymýšlíš blbosti", myslím, že rodič by měl i ten iracionální problém vzít tak, že když je to důležitý pro jeho dítě, tak nad tím nemůže jen tak mávnout rukou.
Jako kdyby si dítě vymyslelo, že u postele stojí bubák a ono se ho bojí, tak samozřejmě ten rodič ví, že bubáci neexistujou, a měl by to tomu dítěti i říct, ale asi trochu s pochopením pro ten jeho strach a ne stylem "jsi blbej, když věříš na bubáky".
A asi jsou věci, se kterými je těžko hnout - když má třeba někdo pocit, jak tu padlo, že ho "matka odstrčila kvůli práci", tak sice je ten pocit reálný (v tom smyslu, že on to tak opravdu cítí), ale matka nic takového v úmyslu neměla, třeba jako samoživitelka neměla zbytí, nebo případně ona si svou pomyslnou část "povinností" vůči dítěti splnila, ale otec se k plnění nemá (třeba je vytížený v práci), a pro matku by plnění i té jeho části znamenalo, že ona by se musela své práce vzdát a to udělat nechce a ani není důvod, proč by měla (protože ona si svůj "díl" splnila a tím, kdo neplní, je v dané chvíli otec).
|
| Monty |
|
(5.11.2016 0:30:55)
"...myslím, že když z toho rodiče vyzařuje jistota, je to dobrý, ale neměla by to být jistota typu "já jsem si jistý sám sebou a ty si vymýšlíš blbosti", myslím, že rodič by měl i ten iracionální problém vzít tak, že když je to důležitý pro jeho dítě, tak nad tím nemůže jen tak mávnout rukou."
Kudlo,
jistě, o tom právě píšu.
Pro dítě není blbost ani ten bubák. Ale tím, že se začnu bát bubáka taky mu jedině ublížím.
Iracionální problém, který je důležitý pro mý dítě vyřeším, aniž bych ho musela zlehčovat nebo nafukovat do obludných rozměrů. Je to věc důvěry, komunikace a jistoty.
Což je jeden z důvodů, proč nemám moc ráda lítání po psycholozích - dítě tím získává pocit, že je jeho problém natolik vážný, že si s ním ani ten "velký, silný a spolehlivý" rodič neví rady. Pokud jde třeba o školu nebo nějaké sociální poruchy, tak se to ještě dá uhrát, ale právě u těch iracionálních strachů je to do určitého věku hodně problematická záležitost.
|
| Kudla2 |
|
(5.11.2016 0:35:18)
"Což je jeden z důvodů, proč nemám moc ráda lítání po psycholozích - dítě tím získává pocit, že je jeho problém natolik vážný, že si s ním ani ten "velký, silný a spolehlivý" rodič neví rady. Pokud jde třeba o školu nebo nějaké sociální poruchy, tak se to ještě dá uhrát, ale právě u těch iracionálních strachů je to do určitého věku hodně problematická záležitost."
Tak tady si myslím pravý opak.
Nevím, co myslíš "lítáním",ale pokud je to skutečně tak, že dítě MÁ nějakej problém, se kterým si ani rodič neví rady, tak nevidím moc smysl v tom, aby mu rodič odmítl pomoct v obavě, že přestane být tím "velkým, silným a spolehlivým", která je podle mě navíc lichá (když dítě chytne slepák, tak taky neztratí důvěru v rodiče, když pojedou kvůli tomu za doktorem do špitálu, kterej tomu rozumí líp než ten rodič.)
Přece není žádná slabost říct "toto je věc, na kterou nejsem odborník, půjdeme za odborníkem" a ani ve snu si neumím představit, že když to rodič řekne s dostatečnou sebejistotou, že by ho to mohlo u dítěte "shodit" nebo to dítě znejistět.
|
| Monty |
|
(5.11.2016 0:43:53)
Kudlo,
o nějaké obavy co kdo přestane být nejde.
Podstata je v tom, že iracionální problém dítěte by v první řadě měl řešit ten, ke komu má dítě největší důvěru, ne cizí člověk.
Psycholog může být užitečný u problémů jiného typu, ne v ryze interních záležitostech. Na "strach z bubáka" má mít dítě blízkého člověka, ne psychologa.
|
| Kudla2 |
|
(5.11.2016 8:42:47)
Monty,
bubák byl ode mě jen PŘÍKLAD, a možná ani ne moc povedenej.
Předpokládám, že se to většina rodičů napřed pokusí zvládnout vlastními silami a nepůjde s kanónem na vrabce, ale pokud na to nestačí, tak je psycholog na místě a není to žádná prohra, naopak.
A velmi často je to tak, že součástí problému je i ten rodič a to, jak se k dítěti chová (viz mnohé vyprávění tady na Rodině, jak to to dítě pociťuje až do hluboké dospělosti, namátkou se mi vybavuje Valkýra a její matka).
Pokud by TAKOVÝ rodič vyhledal s dítětem psychologa (a uznal, že je sám součástí problému a byl na tom ochoten pracovat), tak před ním smeknu a pokloním se až k zemi.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(5.11.2016 12:09:01)
Valkýro moje babičky se taky moc nemusely. Sice před dětmi nic neřekly, ale stačil třeba povzdech, no jo babička vám upekla kuře a troubu drhnu já. Protože měla každá úplně jiný styl života, tu první babičku nenapadlo troubu umejt, protože to nedělala ani u sebe doma, ta druhá nesnesla pohled na špinavou troubu ani v jiné domácnosti.
Ve mně se mlátí ty babičky obě dvě, občas jedna vyhraje jdu třeba mejt okna, nebo vyhraje druhá a sednu si s knížkou.
|
|
|
|
|
|
| TaJ | 
|
(5.11.2016 9:47:15)
Kudlo, vidím to stejně....se synem jsme už taky ledacos řešili s pomocí odborníků a nikdy nebyl problém, že by mi nějak přestal důvěřovat, proto, že to nejsem schopná zvládnout sama...odjakživa s ním mluvíme i o tom, že nikdo neví a neumí všechno a že když něco nevíme, tak je dobré se poradit s někým, kdo tomu rozumí....stejně jako když my doma neznáme odpověď na každou jeho otázku - tak prostě jdeme hledat do knížky nebo na internet....se synem jsme třeba kolem 5 let řešili dost šílené úzkostné stavy, nejdřív jsem se samozřejmě snažila přijít na to sama, kde je problém...ale když to nešlo, tak jsem klidně synovi řekla, že mám ve školce schůzku s paní psycholožkou a že se s ní poradím....a rozhodně kvůli tomu ve mě neztratil důvěru...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
19. ročník rodinného festivalu Respekt k porodu již brzy
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Den koní na EdenuŽďár nad Sázavou 
Česká píseňSvitavy 
Valdštejnské slavnostiJičín 
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Den koní na Edenu
Česká píseň
Valdštejnské slavnosti
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)