(26.12.2023 15:34:33) My byli v úterý na nákupech, také na hřbitově, pak s mužem na jídle u Číňanů. Dcera byla zatím ve škole. Ve středu po práci jsme jeli do krajského města na nového Aquamana. Ve čtvrtek oslava dceřiných narozenin, dostala nový chytrý telefon. V pátek a sobotu muž v práci, já s dcerou doma. V sobotu chystání salátu, zdobení stromečku atd. K večeři vinná klobása s bramborem. Na Štědrý den jsem byla s kamarádkou na hodinu v místním kostele na zpívání koled. Pak muž osmažil řízky. Pak klasicky večeře, rozdávání dárků. Na první svátek vánoční oběd u tchánů, kachna s br. knedlíkem a zelím. Pak rozdávání dárků. Dcera zůstala u babičky do středy, bude s nimi slavit dodatečně své narozeniny. My se doma se psem válíme u pohádek.
To je celý průběh vánoc u nás. A jak proběhly vánoce u Vás...
(26.12.2023 16:03:05) Já byla celý minulý týden až do pátku do večera v práci, v pátek to vrcholilo a od té doby se snažím nabrat dech. Ono by se něco z toho asi dalo dokončit mezi svátky, ale jelikož kolegové chtějí mít souvislé volno až do Nového roku, tak ho mám teď taky a fakt bych si ráda odpočinula, ale zatím jsem dost rozhozená a moc se mi to nedaří. Sváteční náladu nemám vůbec a to už je vlastně po hlavních svátcích. Snad se trochu zklidním, až bude po zítřejším rodinném setkání a bude přede mnou dalších už čistě válecích 5 dní.
mám ráda tvá témata. Zabloudím na rodinu vždy, když se mi chce prokrasitonovat a nebo prostě mám si jen tak poplkat.
Měla jsem letos hrozně práce a cítím se opravdu unavená. Ale všechno proběhlo, všechno se zvládlo, ale nejvíce mě těší, že jsme zvládli synkův přesun do jiného sportovního družstva (byl to takový projekt pokus omyl, ke kterému se v létě rozhodl). Dělala jsem mu velkou podporu. Moc hezky to, myslím, upevnilo naše vztahy a měli jsme na sebe dost času (to teď budu muset zase doladit u nejmladší a nejstarší syn, mám dojem, že rozumí tomu kolotoči, který se doma posledního půl roku děl).
Také se nám v práci trochu zvrtlo pohodové pracovní prostředí. Jako každý rok jsme pracovali do poslední možné chvíle, propouštění náš příští rok zřejmě nemine, ale jedem dál. Stejně jako každý rok na Vánoce bylo doma vše co mělo být a byla i příjemná atmosféra, dlooouhá vycházka, radost z dárečků a jako bonus jsme další den nemuseli odjíždět po příbuzných a jedeme až zítra ráno.
Dneska jsme s manželem doma sami, tak pracuji nadělávám si na zítra, abych vše stačila v práci dokončit do konce roku a zítra jsme mohli přejet k rodičům na 2 noci. Tak doufám a věřím, že i tam všechno proběhne tak nějak v poklidné atmosféře.
(26.12.2023 17:09:42) Hezky :) V hezké domácí atmosféře. Byť teda trochu náročněji, protože mladší syn měl od pátku horečku, staršímu taky nebylo dobře... tak jsme dětem řekli, že to uděláme tak, jak se na to budou cítit, že klidně posuneme Štědrý večer na jiný den. Ale v neděli se jim udělalo líp, tak zvolili velmi brzkou štědrovečerní večeři, vykouknutí pred dům, zda vyšla první hvězda (manžel prokázal neuvěřitelnou rychlost v přesunu dárků pod stromeček v řádu minut😁), rozbalení dárků a pak hned spát :) Tak bylo vše s plnou parádou, rolky z uzeného lososa se sýrovou náplní s koprem, krémová tresčí polévka se pstružím kaviárem a křepelčími vajíčky, a kapr s bramborovým salátem. No a v pondělí jsem odpadla já, dva dny už jsem prakticky nevylezla z postele, už jsem viděla animák V hlavě a 8 dílů Peče celá země (program mi vybral mladší syn ), včera manžel upekl kuřecí stehna ke zbylému brsalátu, dneska udělal kuře na paprice. A uvidíme dál, jak nám komu bude :)
A skvělé je, ze akce "potisk triček pro děti zcela speciálním obrázkem", která probíhala od listopadu a byla velmi nahnutá, narušená řadou zádrhelů typu prohozenýchbalíčků, rozbitého elektrického vozíku, nemoci grafika..., nakonec dopadla, trička jsou, a ten obrovskej úžas a nadšení za to stály 😁 Trička teď denně navštěvují pracku a sušičku, protože oba je chtějí nosit nonstop 😁
(27.12.2023 8:33:29) "akce "potisk triček pro děti zcela speciálním obrázkem"... nakonec dopadla, trička jsou, a ten obrovskej úžas a nadšení za to stály "
(26.12.2023 17:11:56) U Agathů proběhl Štědrý večer už 23.12. Pohodička, žádný stres, odpoledne návštěva u mamky. Večer pak doma večeře, kapří hranolky a brkaše, nechtěly jsme se stresovat. Cukroví už ale nebylo, dostala jsem vynikající od kolegyně z práce a prostě nevydrželo. Ale od toho je, aby se snědlo. Aneb to nejlepší cukroví nemá šanci ani stromeček omrknout. Holky si vzal na Vánoce otec. Ja zůstala sama, tak jsem si udělala výlet do kraje svých předků. Prošla jsem si vesničku, zasla do kostela (je tam krásný opravený barokní kostel), zapálila svíčku na hřbitově, vykoupala se na koupališti (podle stop ve sněhu tam teď chodí i místní otužilci) a přijela posledním vlakem domů. Doma skromná běžná večeře, film a pak na půlnoční. Včera výlet s kamarádem s pozváním na jídlo. Pak se vrátila mladší dcerka, bohužel jsme rovnou jely na pohotovost. Macecha mela blby nápad obarvit jí vlasy (jakože "srovnat" odrostlou barvu). Měla alergickou reakci, naštěstí ne vážnou, ale bez léků by to nedala. Tam jsme čekali až do jedné ráno. Průběžně přijímali deti na lůžkové a brali ty, co je přivezla sanitka. Holt Vánoce, no. Nastesti jsme všechny maminky v čekárně byly trpělivé, na střídačku jsme si chodily pro jidlo a pití a pomáhali s uklidňováním dětí.
(27.12.2023 13:39:06) Chtěly tam. Kvuli dětem. A ne, nedopadlo to dobře. Ex a jeho next se začali hádat, létaly nejen různé výrazy, ale i nádobí. Dcerka odtamtud zdrhla bez věcí, večer jsem ji vyzvedávala na místní policejní stanici. Jejich rodina to považuje za velkou ostudu a dcerku tam zas na nějakou dobu nechtějí.
(27.12.2023 14:05:47) Agatho, to je mi líto, tebe i holek Takže bilance dceřiných vánoc u otce je jedna na pohotovosti a druhá na policii? Já nevím, ale kontakt s otcem by snad ani neměly provozovat, v zájmu holek to určitě není Přeju vám, ať se z toho rychle oklepete a je to bez následků
(26.12.2023 18:13:12) Ve čtvrtek jsem ještě byla celý den v práci, v pátek jsem vyzvedávala poslední dárek a byla vrátit knížky do knihovny a půjčit nové. Jelikož jsme všichni nachcípaní, tak vánoční návštěvy nakonec padly a my se celé svátky válíme u pohádek, řízky a salát jsme měli naněkolikrát a zajídali to vánočkou, cukrovím a štrůdlem. Dneska už je nám všem líp, tak jsme poprvé vylezli ven, odvezli jsme mamce dárky a byli jsme na Náměstí republiky u Tadeáška zapálit svíčky, jak to děláme každý rok. Z dárků synovi udělaly podle očekávání největší radost paměťovky do kamery a tričko s kořenovskou zubačkou. Manžel měl největší radost z plyšového měkoučkého županu a z DVD Prázdniny pana Beana (nedávno ho hledal a nenašel, asi jsme ho někomu kdysi půjčili). Já měla největší radost z kulatých koláčových forem, které jsem si přála a z deodorantu Chanson d´Eau, který už se hrozně špatně shání, stejně jako sprcháč stejné značky. Všude mívají běžně jen toaletní vodu. A já tuhle vůni miluju už snad od 20 let Takže Vánoce fajn, dopoledne jsme vyspávali pomalu do oběda a pak pohádky, k jídlu co si tu každý našel, pohodička. Takhle už jsme se dlouho neváleli Návštěvy doženeme později.
(26.12.2023 18:39:42) TaJ, my na návštěvě sice byli, ale dneska se taky válíme a cpeme jako čuníci. Už proběhli Tři veteráni, Obušku z pytle ven a teď Souboj titánů.
Na Štědrý den jsem v noci stihla I koncert Gotta, Lucie Bílé a Hany Zagorová. Včera na TV Barandov koncert Ivety Bartošové.
Ještě mě čeká koncert nejlepších melodií Karla Svobody, koncert Andrého Riu a záznam půlnoční mše.
(26.12.2023 18:53:27) Antheo, taky mám dvě půjčené z knihovny a ještě asi tři nové nepřečtené, co tu byly ještě před Vánocemi, ale já většinou čtu někde na cestách do práce, nebo když někde čekám. Doma moc ne, nějak se vždycky najde nějaká jiná činnost, nebo zábava...ale v kabelce nosím knížku pořád.
(26.12.2023 19:14:51) Antheo, já zase pořád čtu. Od začátku Vánoc už jsem v půlce třetí knížky a to jsem včera vařila oběd a celé odpoledne strávila s dětmi. Ale zase vůbec nekoukám na pohádky. Viděla jsem jen ty dvě nové na ČT1, ostatní znám, a to mě nebaví. O Vánocích tak TV téměř nezapínám, protože tam jen recyklují staré filmy a pořady. Sice jsem dnes chvíli přemýšlela, jestli se nekouknu na S čerty nejsou žerty, už jsem to neviděla asi 15 let, ale radši budu pokračovat ve čtení.
(26.12.2023 19:13:50) Meli jsme krasne pohodove svatky,ktere jsme si max.uzili; letos nas pozvali nasi mladi a tak jsme stravili nekolik milych dnu a chvil jak s nasimi detmi,tak jejich rodinami a i jejich rodici,vynikajici malinovice tekla proudem a v dome to hucelo jak v hospode pri zabave "nacti" lidi.
V pátek přijely dcery z Prahy, jedna ještě dopekla několik druhů cukroví, zajeli jsme a mužem koupit pár drobností, co nám chyběly, a kapry, ani v Lidlu, ani v Tescu, ani u kaprů nebylo nijak narváno, takže i tohle byla pohoda.
V sobotu jsem si splnila svou každoroční "povinnost" a strávila jsem den vařením (rybí polévka a salát), jedna z holek se chtěla "přiučit", tak jsem měla společnost a pomoc, ostatní zatím douklidily, ale stihly jsme mezitím Sestru v akci a nového Asterixe a Obelikxe, takže žádný stres (což pro mě vaření obvykle bývá).
V neděli pak pohoda pokračovala, ozdobili jsme stromeček, muž s holkama dodělali řízky a kapry, jedna dojela pro dědu, já nachystala stůl, pak jsme nafotili tradiční fotku u stromečku do kalendáře pro dědu, večeře, nadílka, odvézt dědu....holky vyzkoušely Wiičko a ještě jsme si nakonec pustili Pelíšky.
Včera se nedělalo vůbec nic, až večer jsme pak hráli deskovky a jedna (únikovka) nám vydržela do čtyř do rána, tak se dneska hůř vstávalo.
Dnes společně vařený oběd a návštěva, opět děda a pak manželova prateta, odpoledne jsme si pak všichni zahráli Hádání obrázků. No a teď už to pomalu směřuje k běžnému provozu.
(26.12.2023 20:05:20) Báječně. Jeden den sami, další návštěva u nás a dneska jsme všichni byli u mamky. Dneska jsem se krásně vyspala, vzbudili jsme se v půl jedenáctý. Zítra jdu do práce a večer jdeme s kamarády do baru.
(27.12.2023 15:07:00) Proběhly přesně tak, jak měly, tj. v klidu. Oproti vánocům, které jsem zažívala jako dítě, plných stresu a nepohody jsem doma zavedla vánoce na pohodu. Nic není povinné, vše se dělá jen pro radost a s těmi, kdo chtějí. Děti i manžel si to pochvalují. Letos to bylo ozvláštněno synovým hraním přímo na Štědrý den v noci, ve vyprodaném jazz klubu, to jsme si užili všichni a bylo to pro nás i pro něj nové, na vánoce hrál poprvé. Bylo to krásné, včetně včerejší návštěvy u rodičů, kde jsme oslavili i švagrovy zásnuby. No a teď už zas do práce, lednové přijímačky se blíží mílovými kroky, za chvíli vezu dceru na hodinu, protože její profesorka si na ní udělala čas i o prázdninách a pilují spolu poslední detaily.
(28.12.2023 21:51:14) Termixi, děkuji, vyřídím jí to. Ty stavebnice si vůbec nepamatuju, jen mi to našel vyhledavač, ale v životě jsem je neviděla. My měli domeček ještě po mámě, který dělal děda, do toho se dokoupil nový nábytek a vyhráli jsme si s tím hodně.
(28.12.2023 10:47:02) U nás proběhly krásně... Jsem strašně ráda, protože loni jsme měli problém se starším synem, který na to nebyl psychicky dobře a zvládl zkazit kdeco. Letos jsme se všichni sešli po Štědrém dni na svátky v krásném prostředí na večeři, u velkýho krbu, výborný jídlo, vánoční koledy, nádherná atmosféra... Miluju Vánoce.
(28.12.2023 12:12:45) Krb doma máme, ale ne takovej impozantní Sešli jsme s eu nás doma, ale na svátek jsme šli společně do restaurace, kterou jsem pečlivě vybírala, chtěla jsem romantickou vánoční atmosféru, doufala jsem, že po loňsku, kdy ...no prostě nevyšlo všechno tak, jak bych ráda, to bude hezký, příjemným nezapomenutelný. Nikdy člověk neví, jak se příští rok zase všichni sejdeme a jestli se sejdeme. A tady byl takovej krb Parkohotel Popovičky:
(28.12.2023 12:53:37) Jo, měli tam dost obsazeno a my chtěli pro víc lidí, tak jsem musela včas. Manžel chtěl původně jinam,ale nakonec se mu taky líbilo.
(28.12.2023 13:31:43) Právě, že jsem neměla žádný nápad, ale asi pojedeme do Popoviček jinak když nevíme kam, jdeme loď do Matyldy, máme to blízko je dobré tam mít rezervaci.
(28.12.2023 13:35:47) Matyldu neznám jdu mrknout. Kamarádka mi vychvalovala gruzínskou restauraci. Já ale na Vánoce hledala fakt vánoční pohádkovou atmosféru, krb, vánoční hudbu, teplo,útulno. A ani ne nějaký gurmánský speciality, šla tam s náma i mamka, tam má radši klasiku
(28.12.2023 20:49:54) Velšice, tak to muselo bejt krásný Já jsem se tady tak navnadila,že jsme byli teď znovu, na kratší večeři, s dětma Teď jsme se vrátili. Přežraná, opět No jo, no, tak po Silvestru se začnu krotit. Jak na Nový rok, tak po celý rok
(28.12.2023 12:27:28) Já jsem se vrátila od mamky a bylo mi taaak zle, musela jsem si uvařit mátový čaj.. furt nějaký jídlo.. polívka, hlavní chod, po obědě cukroví, chlebíčky, sýry..Myslela jsem že prasknu, nejsem zvyklá se tak cpát.. jen jednou v roce na vánoce 😄 A taky si pak vždycky nadávám..
(28.12.2023 12:31:25) Což o to, to já se cpu celkem často Jenže teď navíc jen sedím a sedím a kecám Včera jsme se byli projít po Praze, nachodili jsme toho celkem dost a docela to pomohlo.
(28.12.2023 13:53:33) My se jenom valime a zerem. Tak jsem pred chvili objednala listky na prohlidku mistni veze 460 schodu.. Nakonec jdeme jenom s MM.
(28.12.2023 13:18:53) Vánoce u nás v pohodě, štědrý večer s babičkama, první svátek jsme byli navštívit rodinu, naštěstí přiměřeně dlouhá návštěva bez přežírání, potom jsme se váleli s dětmi doma. Sice se až tak moc nepřežírám, zato likvidujeme už druhou flašku vaječňáku z Myšáku, je naprosto boží. Dnes odpoledne taneční s MM a potom koncert Marušky Rottrové, zítra bychom chtěli na někam na večeři.
(28.12.2023 17:09:30) Knedli , jdu s oběma sestrama a neteří, mám připravený patřičný boty, černou košili,černej kabát a těšíme se!! Ale sousedi, kteří jsou momentálně v Mexiku, taky shání,zeptám se jich, pak.
(28.12.2023 16:18:00) Marušku jsme viděli na koncertě lady soul v zahradě hotelu internacional a byla úžasná celé to bylo takové komorní a ona byla neuvěřitelná, nádhera
(28.12.2023 18:07:29) U nas Vanoce super, akorat dnes si dcera na prkne poridila otres mozku, tak ted cekame v rakouske nemocnici na vysledek CT. Moc pacientu, malo personalu, tak to vsechno strasne trva. Sanitka ji odvazela v poledne a vime, ze ji hospitalizuji, ale porad se jeste posouvame v utrobach nemocnice po jednotlivych vysetrenich. Zdravotnice systemy jsou asi ruzne, ale kdyz mel otres mozku syn, tak to v ceske nemocnici slo vsechno daleko rychleji.
(28.12.2023 20:52:44) Půlko, držím palce, snad to nic nebude. Ale kontrola je lepší. Dcera měla být od včerejška na horách, snowboard. Už seděla v autě u kamarádky, když mi rodiče té kamarádky volali. Tatínek (dědeček) měl infarkt,oživujou ho, nikam se nejede. Bojím se zeptat, jak to u nic vypadá. Je to smutný, ale u každého ty Vánoce krásný nejsou, bohužel.
(28.12.2023 22:40:42) Náhodou, takový úraz hlavy 18 leté má i své komické stránky. Po procitnutí z bezvědomí jsme jí řekli, že spadla a pomoc je na cestě a ona se zajímala jen o to, jestli se jí nerozbil telefon a nezlámaly gelové nehty (nerozbil se a zlámaly se). Pak celou dobu v sanitce zržela kamennou tvář, ačkoliv zvracela a bylo jí evidentně hrozně zle, viděla dvojmo a bolela jí hlava a tak vůbec, ale když jí rozstříhli rukáv trička kvůli kanyle, tak jí to rozbrečelo. Teď mi psala z nemocnice, jestli jsem na příjmu nenechala její boty na snowboard. Bolest a zdraví jí jsou jedno, hlavně mít v pořádku ty nejdůležitější věci ve vesmíru, tedy nehty, mobil, boty a oblečení . Jenom se divím, po kom to ten potomek může tu slípkovitost mít .
(28.12.2023 23:37:49) Půlko, nevím, slípkovitost...oni to prostě s tou důležitostí mají jinak. Naprosto živě si umím představit, jak by měl syn v podobné situaci největší starost o jeho kameru, foťák a stativ a hlavně by musel hned zkontrolovat, jestli se mu nestalo něco se záběry na paměťové kartě v kameře. O mobil by se samozřejmě zajímal taky. Pamatuju se, jak jednou, to mu bylo asi 10 nebo 11, natáčel nějaký vlak, pobíhal kolem kolejí s kamerou a stativem a jak různě přelézal slepou kolej, tak zakopl a o ty ostré kameny, kterými jsou obvykle vysypané náspy, si rozsekl koleno. Tekla mu z toho docela dost krev, ale on se zajímal jenom o to, aby ukořistil nejlepší záběr, potkali jsme tam tenkrát i jednoho z vedoucích jejich dopravního kroužku a ten si z něj dělal legraci, že kvůli těm vlakům i cedí krev. Až teprve když měl záběr a vlak odjel, tak jsme řešili koleno, které bylo fakt hodně rozseklé, ale naštěstí ne na šití, akorát tam má doteď vidět jizvu.
(28.12.2023 19:17:06) Vánoce pro mě letos byly tři po sobě jdoucí dny, které jsem procítila a užila si je s pokorou větší než kdy dříve. 23. 12. jsme s nejstarší dcerou byly na vydařené návštěvě u kamarádů, 24. 12. proběhl Štědrý den v nejužším rodinném kruhu a 25. 12. bylo tradiční setkání s mou širší rodinou. Všechno nakonec klaplo a moc jsme si to užili, i když mráčky byly. Naštěstí jen drobnosti ve stylu písně Vánoce, Vánoce přicházejí. Třeba když se na ŠD doma obrátil odpad a začal se nám plnit dřez a umyvadlo, což je ve chvíli, kdy se vaří rybí polévka, smaží sýrové lodičky a vůbec pracuje v kuchyni a je všude nádobí, trochu komplikace. Těsně před večeří, když už šlo jen o to dát lososa do trouby, jsem při hledání jednoho ztraceného předmětu poslepu sáhla pod gauč a o zapomenutý střep z předešlého dne (ani jsem netušila, že někdo rozbil láhev) si rozřízla malíček na ruce tak blbě do skoby, že se mi naskytl pohled na maso a tuk, krvácelo to jak hrom a mně se udělalo tak zle, že jsem si musela sednout na zem a nejmladší dítě (které jediné bylo duchapřítomné) mě ošetřovalo. Běžně se mi z pohledu na krev zle nedělá, klidně můžu sledovat i vlastní odběr krve, ale tentokrát už to byly mžitky před očima, palpitace a pot i pod nosem. Do nemocnice se mi nechtělo, abych nekazila večer, tak teď se modlím, aby to nehnisalo a srostlo nějak rozumně. V noci jsem pak vařila džem ze sušených brusinek (namočených), protože jsem slíbila na druhý den uvařit svíčkovou pro 12 lidí na tradiční božíhodovou rodinnou sešlost a zapomněla koupit brusinkový džem na terč. Naštěstí jsme všichni byli zdraví, děti pomáhaly naprosto se vším a byly na sebe hodnější než normálně. Dárečky si dávaly i vzájemně a bylo vidět, že přemýšlely, co by komu udělalo největší radost. Po rozbalování dárků jsme si zalezli na gaučový pelíšek k Pelíškům a bylo nám fajn.
(29.12.2023 1:23:04) Všechny přípravy jsme nějak stihli, v sobotu děti ještě poslední zkoušku na vánoční hru. Na štědrý den se mi ale rozjel zánět močových cest a bolest hlavy a synovi nějaká viróza, možná covid(?). Manžel dopo s mladšími dětmi na vánoční hře, já s nejstarším synem jsme odpadli. Řízky, kapra a salát dodělával odpoledne manžel sám, já polehávala, syn odpoledne prospal. Když jsme ho vzbudili k večeři, vzpomněl si, že nemá zabalené dárky, tak jsme na něj skoro hodinu čekali. Večeře mi fakt nechutnala - řízky neslané a studené, salát těžký přehořčicovaný a přemajolkovaný, ale ostatní byli spokojení. Z dárků byla všeobecná radost veliká. Syn - ten co nic nechce - nakonec dostal sluchátka, Fiskars sekyrku, křesadlo, čepici + rukavice, triko s kytarovým motivem a knižního průvodce pro dračí hlídku - nadšení veliké. Díky za všechny místní tipy! I ostatní byli spokojení, přání se plnila. Na boží hod mi bylo lépe, takže jsem zvládla s rodinou do kostela, jen nemocný syn zůstal doma. Na Štěpána jsme jeli k mojí mámě, kde jsme se sešli s mým sourozencem a jeho rodinou, děti si užili tetu a strejdu a sestřenici. Potud dobrý, ale pak už to šlo do háje. Máma čím dál rejpavější, nasazovala pořád, jak jsme hrozní rodiče, že dcera neposlouchá a je drzá (o dceři a jejích specifikách jsem zde psala už víckrát), jo neposlouchá, ale geny nezlomíš, naší nedůsledností to fakt není. Mně zas nebylo dobře. Nebudu konkrétní, situace se vyhrotila hrozně, máma zneužila mojí indispozice a chvilkové nepřítomnosti, úplně nepříčetná se rozhodla dceru fyzicky převychovat a ublížila jí hrozně. Strašná scéna, urychlené sbalení se a odjezd domů. Dcera vystresovaná, plakala, klepala se, tekla jí krev z nosu, k babičce už nikdy nechce. Já naštvaná, pocit selhání, že jsem tomu nezabránila (mámu znám, vím že napětí u ní graduje s délkou našeho pobytu u ní, ale hned druhý den jsem to nečekala). Starší syn to raději nekomentoval, jen se rychle bez řečí sbalil. Dopady na nejmladšího, který byl toho všeho svědkem, si netroufám odhadovat. Nevím, jak se k tomu postavit. Nebyl to první takový exces, ale první vůči dítěti. Dřív napadala jenom mě. Máma volala ještě za tepla si ublíženě postěžovat sourozencově partnerovi - byste mysleli, že popisuje jinou událost. Naštěstí sourozenec ji zná, má zkušenosti s jejím manipulativním lhaním. Je mi z toho zle a úzko. Léčit se nepůjde. Když odstřihnu kontakty úplně, bude se mstít, všude mě pomluví, u příbuzných, známých. Kdo ji nezná dobře, žere jí to, vždyť je to tak skvělá nàpomocná přátelská, ženská, že jo? Křičela na mě, že na nás zavolá sociálku, kvůli nám se prý totiž dcera v noci pomočuje (co na tom, že se jí to už skoro nestává a má to zjevně genetický základ). I jiné věci jsme si stihli vyslechnout, když jsme balili a odjížděli, ani to sem nechci psát, stydím se za to. Jak se nám jen ulevilo, když jsme se vrátili domů! Nevím, jak o tom mluvit s dětmi. Nejradši bych se k tomu už nevracela, ale to asi není řešení. Omlouvám se, za ten dlouhý výlev, už několikrát jsem se zde chtěla vypsat po nějaké takové zkušenosti s mámou, ale vždy jsem se za ni víc styděla. Teď už mám pocit, že ji jenom nenávidím. Je nezralá, ublížená, litující se a zlá. Fakt zlá. Pro všechno hnusné, co dělá, má zdůvodnění a obhajobu, ale už odmítám věřit, že neví, že ublížit malé holce fakt není normální a obhajitelné.
s dětmi bys o tom mluvit měla. O tom, že nesouhlasíš a neschvaluješ to, co babička udělala a že pokud k ní nebudou chtít jezdit, tak je nebudeš nutit. Potřebují se dozvědět, že tohle chování není správné - a že ty je budeš chránit - i třeba jen tím, že je nebudeš vystavovat takovéhle šikaně. Větši děti můžou pochopit, že je babička "zvláštní" a nějak s ní fungovat, ale mělo by to být jen a pouze na nich.
To, že ona volala nezúčastněné straně a honem honem jim vykládala svou verzi, svědčí o tom, že si není jistá v kramflecích a že VÍ moc dobře, že to přehnala.
A příští vánoce bych prostě poslala přáníčko a osobně bych se nedostavila. Pokud máš pocit, že se dostavit "musíš", tak je to tvůj pocit, děti ho nemusí s tebou sdílet - a v tom případě se stav ty sama a na omezenou dobu (odpoledne na hoďku na kafe).
(29.12.2023 10:18:31) Girili, u toho malého bych možná vyčkala, on asi nezapomene, ale u syna se mi stávalo, že o nějakém intenzivním zážitku začal najednou sám od sebe, často v nějaké úplně nesouvisející situaci... najednou to z něj prostě vypadlo a probrali jsme to dodatečně. Bezprostředně po zážitku nebyl schopný to nějak zpracovat.
(29.12.2023 5:14:59) Girili, já už bych dávno omezila s mámou kontakt na ten nejnutnější, určitě bych k ní nejela s celou rodinou na Vánoce. Dětem bych vysvětlila, že babička to nemá v hlavě v pořádku (ano, používám tato slova), že jsou stále ty fajn děti a babička nemá pravdu. A v budoucnu už bych žádnou takovou situaci neriskovala.
(29.12.2023 9:43:31) Mrzelo by mě, že bych do svého rodného města měla přestat jezdit, mám tam k tomu vztah a jiné vazby. Zároveň máma kdysi v návalu emocí po jednom podobném excesu, přepsala barák po babičce na bráchu, takže už to nejde ani tam. Na otočku je to daleko.
Se sourozencem se moc nenavštěvujeme - jsme věkově trochu od sebe a nikdy jsme neměli příliš blízký vztah a taky nás trochu rozdělila ta chalupa po babičce. Nicméně přes to jsem se přenesla a tentokrát jsme se domluvili na oslavu narozenin u nich hned v lednu, úplně nezávisle na tomto. Jen jsme to pak přesunuli na druhý víkendový den, abychom se tam nepotkali s mámou.
(29.12.2023 10:19:46) větře, ale já myslím, že na tom není nic divného, že se girili snaží nějakým způsobem dál fungovat i s toxickou matkou... to je takové to, kdy v období klidu vlastně ani nevěříš, že je to v období neklidu tak zlý... pořád se přemlouváš, že přece víš jaká je a že se to tentokrát podaří a ona nebude zlá... a někdy to opravdu vyjde a návštěva je víceméně v pohodě a tak v to doufáš zase... odstřihnout někoho (obzvlášť tak důležitého, jako jsou rodiče) můžeš jen v určitých fázích svého života, když tu fázi prošvihneš, je to vždycky mnohem těžší... zvlášť pokud se nevídáte úplně často, tam pak nastupuje nezdolná víra v dobro...
(29.12.2023 10:36:05) Rose, je mi to jasne. Taky proto jsem to tak napsala, aby bylo prehlednejsi, komu a za co dava ci ublizuje. Odhaduji, ze bratr ma mozna veci vic pod kontrolou, mene matce podleha - a ji to zrejme imponuje, nebo to na ni aspon funguje. Tihle toxici si dovoluji spis na slusne a na ty, ktere povazuji za slabsi.
(29.12.2023 11:36:21) Vítr, je to tak. Máš pravdu ty i Rose. Vidím to všechno, jen z toho nedokážu ven. Sourozenec má větší nadhled, mámu si umí držet víc od těla, dítě velké, méně citlivých míst. K mámě si mohou dovolit zajet na otočku a dělají to tak právě že sebezáchovných důvodů. Napadlo mě i, že tu chalupu máma přepsala na sourozence i z důvodu, že věděla, že bychom mohli jezdit tam, místo k ní. Ale tak daleko asi v tu chvíli nemyslela a hlavně je to jedno. O chalupu jako takovou mi nejde, jen o kontakt s tím místem
(29.12.2023 11:44:08) Gir, upřímně, zkusila bych pro sebe nějakou tu terapeutickou návštěvu. Pokud můžeš postrádat nějaké finance, tak by to možná pomohlo. Je to hrozně náročné.
(29.12.2023 8:08:25) Girili, s dětmi bych o tom určitě promluvila a příště bych se za mámou stavila možná tak na chvíli sama, děti bych tam nebrala, pokud by samy vyloženě nechtěly a se sourozencem a jeho rodinou bych si domluvila návštěvu samostatně, když si to s nimi děti užily. Vím, že je to máma, ale tohle nemáte nikdo zapotřebí si nechat líbit.
(29.12.2023 10:02:41) Girili, je mi jasný, že je to těžký...a úplně chápu dceru, že už tam nikdy nechce, po takovém zážitku... Neumím si představit, že by na moje dítě někdo z rodiny vztáhnul ruku, natož tak, aby mu tekla krev...musí to být hrozné pro ni, i pro tebe...
(29.12.2023 8:18:14) girili, základ je nejen si přiznat, ale dovolit si uvěřit, že problém není na tvé straně... ono je to často těžké, člověk to sice nahlas říká, píše, myslí si, že si myslí, ale ve skutečnosti pořád cítí ten vnitřní strach, že je sám ten špatný... a pak vzít jako fakt, že ona není hodný člověk, že to jinak neumí, že bude ubližovat pokud bude moci... s dětmi bych to určitě v tomto smyslu probrala - u nás je typické, že podobné situace rozebíráme s mužem v autě, kde děti sedí vzadu a slyší všechno a nemusí na to hned reagovat, nemají pocit, že to musí zpracovat hned a pak třeba druhý den teprve mluvím s nimi (obvykle s každým zvlášť a jen tak "mimochodem"), v případě nějakého většího excesu mluvím s dotčeným dítětem teda hned a pak ještě několikrát později, jak se k tomu namane příležitost... třeba cestou na návštěvu ke švagrovi (psychopat) obvykle mluvíme o jeho podivnostech už předem - měla jsem nejdřív pocit, že je to špatně, že bych tím děti mohla zbytečně "naočkovat", ale nakonec je to jednodušší, ony vždycky pozapomenou, že je magor, tak pak si víc hlídají situaci a vědí, že i když on začne říkat nesmysly, nemají s ním diskutovat nebo to řešit... (pravda, vídáme se s ním omezeně, jen kvůli sestře, obvykle tak 2x do roka na delší dobu, jinak jen 10 minutovky, kdy sestru vyzvedávám nebo přivážím, takže je to mnohem snazší, než se vídat pravidelně)
(29.12.2023 8:49:36) Girili, jak té teď čtu, úplně se mi vrací podobné zážitky s mou matkou. Před 9 lety jsem vztah totálně utla a žije a dýchá se nám lépe. Ano, ve svém rodném městečku jsem za vyvrhelku, přece paní doktorka je světice. Nebylo jednoduché se rozhodnout a učinit to, nicméně jak začala ubližovat mému dítěti a přes mé námitky nepřestala a začala se o to pokoušet i s dalším ditkem, nebylo co řešit. Já zlou manipulaci, ubližováni, pomlouvání, nadávky apod. jako nechtěné dítě, kterým si zkazila život, zažívala celé dětství (naštěstí jsem měla prarodiče, který mi ukazovali, že svět může být i milující). Spousta lidí si myslí, že vysoce inteligentní lidé s prestižním povoláním jsou určitě skvělí, nejsou, dokáži své temné stránky dokonale skrývat před veřejnosti a vybíjet si svou zlost na nejbližších slabšich, hlavně dětech či vlastních rodičích, kteří jsou na nich závislí ( zažila jsem obé, jak má matka se zle a vulgárně chovala k mé babičce a dědovi a byla to trpká zkušenost, ač oni jí výrazně v životě pomáhali, bez nich by nedostudovala…). No, rozhodnutí je na každém, ale žijeme jen jednou… . Podotýkám, že jedno dítko mám také ne zcela jednoduché a právě proto si myslím, že by s takovými extrémy nemělo být konfrontováno.
(29.12.2023 9:19:32) Tinity, to je jak přes kopírák! Já sice nebyla nechtěná, ale zase jsem se úplně nepovedla a nesedím jí do jejího dokonalého světa, kde jen ona ví, jak všichni mají správně fungovat. A to jsem byla celkem hodné a bezproblémové dítě, jen jsem hned nedostudovala. Dcera je navíc objektivně náročná po více stránkách. Když se máma starala o babičku, svoji mámu, materiálně a organizačně sice zajistila všechno, ale byla na ni hnusná, alespoň slovně. Babička byla tichá a neprotestovala, ale pak plakala, že nechápe, jak to, že je její dcera tak zlá.
Dětem jsem něco málo řekla hned, ale to bylo jen krátce a hned jsme balili. Něco už dříve -taky jsem je na návštěvy u babičky připravovala. Ale s čtyřleťákem jsem to neprobírala vůbec, tam nevím, jak na to. K němu se zatím máma chovala bezproblémově - je malý a roztomilý, mohla se s ním chlubit před sousedy. Nejstarší je syn je nekonfliktní typ, u babičky vždy ve všem vyhověl, nedráždil ji. S ním taky vyšla a může se s ním taky chlubit, jak je chytrý a hezky studuje.
(29.12.2023 9:32:52) Girili,tak ctyrletak viděl, jak jsi reagovala, to je základ. Myslím,že by prostě jen mohl být u toho,když mluvíš se staršími dětmi + reakce na jeho případné otázky, když budou?
(29.12.2023 23:00:02) Tinity, uplne te chapu, pokud nekdo ublizuje mym detem, a tim hur ze jejich babicka, je resenim se s ni nestykat. Jestli jsem v ocich pribuznych a mistnich vyvrhel, by mi bylo jedno, oni nas zivot neziji.
(30.12.2023 10:42:54) Vlad, ano. V mých botách okolí nechodí. Teď dočítám a trochu mne udivili reakce, že někteří obhahují styk toxickým ubližujícím prarodičem. Se svou matkou jsem si opravdu "užila" a dala jí šanci být babičkou, což dopadlo špatně... . Mé děti vedu, že rodina je místo, kde se lidé mají rádi a vědomě si neubližují a nezraňují. Místo kam se mohou vždy uchýlit a budou přijati, ne, že je ještě někdo dorazí a bodne jim obrazně kudlu do zad, bude je manipulovat, intrikovat, ponižovat ... . Děti učím, že obezřetní musí být vůči cizím. Moje matka mi do života dala zkušenost, že musím se mít velmi na pozoru před ní, a to je zkušenost, kterou tedy nechci replikovat pro další generace. Styk s takovou "babičkou" jim absolutně nic nedá, jen ona by měla pocit, že i když bude ubližovat, stejně k ní budou vnoučata jezdit a ona bude obrazně vždy na koni. Za mne ne. Na dědictví kašlu a pokud už nejsem vyděděna, tak bych cokoliv odmítla. Tak a teď zase vyběhnu ven do přírody, hezké dny všem !
(30.12.2023 10:50:27) dost mě děsí, kolik z nás má nějakou blbou zkušenost s maminkou
samozřejmě to muselo začít v dětství, jen si toho člověk nevšímal, manipulace musela probíhat už tenkrát, určitě to nevzniklo z ničeho v dospělosti
kolik dětí v takových vztazích žije, a kolik lidí v okolí jim to věří? mám ve škole důvodný podezření na domácí týrání, třídní učitelka to řešit nijak nechce, protože maminka toho dítěte vypadá velice snaživě, je vstřícná, k dítěti se chová hezky
(30.12.2023 10:59:20) Yuki, já mám dojem, že přibývá dětí tzv.tyranych láskou. Moje označení pro opičí lásku. Rodič/e si dítě hýčkají jako krále. Ve všem. Nárokují si i podobný přístup na okolí, v širší rodině, ve škole, na kroužcích. Dítě s rodiči zachází jako s onucemi a zároveň se plácá bezmocně v těch pravidlech okolní společnosti. Hrozný.
(30.12.2023 11:06:37) já mám dojem, že přibývá dětí tzv.tyranych láskou. Moje označení pro opičí lásku. Rodič/e si dítě hýčkají jako krále. Ve všem. Nárokují si i podobný přístup na okolí, v širší rodině, ve škole, na kroužcích. Dítě s rodiči zachází jako s onucemi a zároveň se plácá bezmocně v těch pravidlech okolní společnosti. Hrozný.
Kat, to je jak s prirucky, `Vychova narcise snadno a rychle´. V dospelosti budou tyhle deti, si stale neco narokavat, nebudou umet zachazet s emocemi, s nulovou frustracni toleranci, bez empatie a stastny nebudou..
(30.12.2023 11:12:54) Jerry, myslím, že to nebudou narcisove. Ony tvrdě naráží jakmile vlezou do školky a školy. Spíš budou mít špatnou frustrační toleranci. A budou hodně ztracené. Někdy se stane, že takové dítě radostně (po pár nárazech) vpluje do pravidel a režimu. A rodič se hrozně diví, a hledá nějaký problém. Jenže ten není, dítě je 9svobozeno od neomezené nadvlády a rozhodování. A funguje. Ale musí to pro ně být hrozný konflikt a náraz.
(30.12.2023 11:42:57) ještě ve škole to rodiče zvládají, jejich Miláček musí/nesmí/někdo se na něho škaredě podíval... to až na střední přijde ten náraz, v horším případě až v dospělosti, to potom ale asi odnáší všichni kolem
(30.12.2023 11:56:43) Tatramelko, moc smutny čtení. Fakt je mi te lito..Měla jsem psycho mamu, tata odešel, když jsem byla malá, ale takovýhle tlaky teda neznam. V tom byla naše rodina i rodina mého MM skvělá. NIKDY nám nikdo do ničeho nemluvil. Proste respekt k životu druhých. A i my to mame s našimi dospělými detmi stejně a máme hezké vztahy. Děti naši společnost vyhledávají.
(30.12.2023 12:12:12) Beat, to co popisuješ, je to jediné co si na světě přeji, abych zvládla sama sebe a děti v nás cítily oporu v dobrém i zlém.
Často pochybuji jestli ve své snaze s nikým a ničím nemanipulovat, protože se mi to bytostně příčí už nejsem v dalším extrému.
Nikdy jsem nebyla dost dobrá v ničem a stále a vždy o sobě pochybuji. Vím, že jsem smýšlením jiná. Ale už mi bylo 40 a je to nějakou chvíli. Mám své zkušenosti, nebojím se výzev, nebojím se neznáma, ale možná mám strach ze samoty. ....bojím se svou mámu utnout. Bojím se, že přijdu o ségru, i když s ní už také poslední roky nevycházím. Bydlí společně s mámou, je a asi už i zůstane bezdětná, bez partnera. Zůstanu sama a co když se fakt stane, jak říká moje máma " jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! ...počkej až se na tebe vykašlou děti, jako ty na mně, na nás. V jeho rodině tě nemá nikdo rád a u nás sis podřízla větev."
(30.12.2023 12:32:20) Tatramelko, neboj se samoty, máš přece partnera, děti. Chápu jak to myslíš, ale tvoje původní rodina není ta, která tě nenechá osamělou.... P.S. ty seš přece na původní rodinu nevykaslala, jezdíš tam a trpiš....
(30.12.2023 12:55:58) Tatramelko, je to “jen” v hlavě. Nic z toho, co člověk zažije ho nemusí předurčit k nějakému jednání. To, čím jsme prošli nezmizí, ale my a naše děti můžeme naše životy žít úplně jinak. Já sama jsem prošla velkou změnou v přístupu k sobě, k dětem, k životu. Vim, jaká jsem, v čem jsem dobra, a o tom, co mi nejde už jsem schopna se bavit bez pocitu, ze jsem úplná nula. Nejsem. Nahodou, jsem dost dobra. Moje děti mě milujou, MM taky. A už nedrzim slzy při myšlence , ze o mě můj tata nestal, nezajímal se a byla jsem mu fuk, a ze jiné holky se nemusely v 11 starat samy o sebe a řešit, zda když přijdou ze školy domu, mama bude živá, nebo viset na klice. Poznamenalo mě to, ale teď se citim silná.
(30.12.2023 13:13:51) Beat, děkuji. Vidím toho hodně společného v tom co popisuješ. Zvládla jsi to sama? ...já hodně načtu, abych se uklidnila, že jsem alespoň trochu normální a lidská. ...teď uvažuji, jestli by mi nepomohla nějaká terapie. Ale když tu vidím a čtu, kolik nás je a také když vidím kolik dětí potřebuje psychickou podporu říkám si, že bych to měla zvládnout sama. Je to v hlavě, jak jsi psala...
(30.12.2023 13:32:23) Tatramelko, ne. Pokud jsi v tom takto až po uši, tak rozhovor s někým nestranným fakt může pomoci. Mmch rodiče ti říkají "když nebudeš dělat věci a žít podle nás, nikdo tě nebude mít rád". No to je přece ultimátní volovina. Jeden nám moc blízký a milý člověk rodinu odstřihl. Musel. V zájmu normálního života. Není sám. Těch pár velmi blízkých přátel supluje rodinu dost dobře. Možná i lépe. Vyzkoušeno v několika ultra mezních situacích. A s rodinou je kontakt telefonický, po důkladné přípravě a s následnou regenerací po.
(30.12.2023 12:57:08) Tatramelko, myslím, že naše děti vnímají, že jsme jiné než naše maminky, nějaký úlet nám odpustí, protože nikdo není dokonalý
já jsem se ve snaze nemanipulovat a nebýt protivná tak trochu ztratila a přestala jsem to být já, bylo to nepříjemný, neupřímný, takže jsem to změnila a říkám dost narovinu, co si myslím, jak se cítím, aby rozuměli tomu, co proč dělám, jak reaguju a myslím, že to není špatně
synova slečna je cizinka, neumí česky a ani se moc nesnaží, vím, že má doma velice složitý vztahy s rozvedenými rodiči, podivný vztahy k babičkám, na druhou stranu babička tam vychovává, takže lepší vztah k babičce než k mamince, to mimochodem úplně od začátku přenesla podvědomě i k nám, takže o to podivnější u nás,
moje jazyková výbava není tak dobrá, abych si s ní mohla popovídat úplně o všem
Syn je doma rád, to je důležitý, ale co se slečnou
tak jsem se rozhodla, že jí napíšu, prý i ona ráda píše a čte dopisy, navíc pro mě je to možnost použít překladač a mít čas na reakci nebude to manipulace, nebudu protivná, nebude to o žádných emocích, druhý den si to přečtu a případně zkoriguju, ale chci vysvětlit některý rozdíly daný kulturou, rodinou a osobnostním nastavením, jak jsem to kdysi mohla třeba při chystání oběda ujasnit s tchýní, s tou jsme si rozuměly, i přes rozdíly, respektovaly jsme se navzájem a to bych chtěla i ve vztahu s možnou budoucí snachou
(30.12.2023 13:45:26) Je to v hlavě, ze mě při naštvání taky málem vypadlo "a nemám tě ráda". Ale včas jsem si uvědomila, že kopíruju mámu a jak mám doteď problém odporovat autoritám. A pro mě je autorita třeba i řidič autobusu nebo zdravotní sestra na svých pracovištích, protože by mě neměl nikdo rád.
MM tímhle netrpí, měl bezpodmínečnou lásku, ať udělal cokoliv.
(30.12.2023 13:24:04) Tatramelko,to je hrůza toto. Nám rodiče nikdy nevykládali, jak moc nás mají rádi a moc se u nás nechvalilo, ale nikdy nám nikdo neřekl ani nic tak šeredného, jako že nás nemá rád,protože něco... Případná kritika se týkala problému (nepořádek, "drzosti" atd), ale ne celé naší osobnosti ...
(30.12.2023 19:10:01) Zůstanu sama a co když se fakt stane, jak říká moje máma " jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá! ...počkej až se na tebe vykašlou děti, jako ty na mně, na nás. V jeho rodině tě nemá nikdo rád a u nás sis podřízla větev."
Tatramelko,
chtela jsem si nejdriv docist celou diskusi, ale na tohle se neda nereagovat. To jsou tak strasne zly manipulativni keci. Moje mama by mi neco takoveho nikdy nerekla. Ted je u nas, ae kdyby jsem jeli k ni tak, ta rika.. `Berusko, hlavne jedte opatrne, kbyby melo byt spatne pocasi, tak ja to chapu, ze neprijdete..` Pritom vim, ze tam sedi sama.
asi se reknes, ze se mi to lehce mluvi. Ale nepomohlo by ti si rict, ze ty toxticke vztahy prenasis i na deti. Sice jim rikas, ze babicka se nechova hezky, ale ony se hlavne uci prikladem. ´Maminka si to necha libit, tak je to asi normalni.`
(30.12.2023 11:32:28) Jerry, přináším a vím to! Už jen tím jak hluboce ty svátky přetvařování nenávidím! ...letos prvně jsme jeli za rodinami až 27.. Vlastně jsme si to mohli a chtěli užít. Jenže celé svátky si voláme a když nezavolám, jsem nevěrná, rodina pro mne nic neznamená a učím to i ty děti. Pak ta naše společnost takhle vypadá! Děti ovlivňují a chráníme jr prý před světem, abych jim volala své přiblblé názory na svět. ...no a pak si pustím rádio a slyšíš to pořad do kola, jak jsme neuctivý ke svým rodičům atd..
Možná je to tak, možná nemám dostatek pokory a jsem neuctivá. Možná bych fakt měla sedět s celou rodinou včetně prarodičů u štědrovečerní večeře? ...ale která je moje rodina? Moje máma si myslí, že ta naše je moje rodina, jsem dcera. Tchýně zase, že synova a já mám rodinu rozvedenou, tak že vlastně žádnou nemám. Moje máma tchýně se nenesou, kdysi byly kamarádky. Zkoušeli jsme střídání, nefungovalo. Vždycky nám někde dají najíst schválně víc, abychom u těch druhých nejedli.
....to samé je i v létě s prázdninami. Děti už že schýzy počítají dny a hodiny přesně na 1/2 a jdou na autobus aby přejeli k druhé babičce včas, aby nebylo zle. A jako bonus to vždycky hrozí ta druhá. "No, mě je to jedno, když se nechtěj, ať nejezděte, když ti nevadí, že je ona vždycky navrká?!" ...moje máma je agresivnější a tchyně se vždy ráda pomstí.
Letos jsme byli v domovině za rok 3x a děti 2x po týdnu na prázdninách.
Jak tam máme jet už týden jsem na nervy a všechny buzeruju. Dokonce jsem se už přistihl jak je dovychovávám. Věci které považuji za kraviny, tak jim opakuji - jak stopovat, že se nesmí zvedat od stolu dokud všichni nedojí. Tohle dokáže mojí matku dovést k nepříjemnosti. Nesnáší, že to děti neučím a jsou jako zvěř u stolu. Že hrnek na čaj musí ležet na stole, když ti jej nadějná a né ho podávat jak na skautské táboře?! To je pak vzteky bez sebe a třeba nám i sebrala opulentní snídani ze stolu a dala "korýtka" ať si žereme ty svý křupinky. Když jsme u nich tak za dětmi pořád chodím a sklízím jejich nepořádek. My jsme nikdy nemohli mít doma takovou anarchie jako mám teď já. Že prostě děti mají oblečení přes židli. Mě to také vadí, říkám to, neublíží, ale neječim a čas od času je bud donutím nebo to uklidime společne. ...no, jak přijedem k našim, tak pak sklízíme plody své výchovy😀.
(30.12.2023 11:58:32) Je, děvčata, píšu na mobilu a neumím vypnout to přepisování. Tak se omlouvám za nesrozumitelnost. Chtěla jsem to poopravovat, když jsem si to po sobě přečetla až pozdě, ale už to nejde.
(30.12.2023 12:19:15) Náhodou je to dobrej rébus - myslím, že jsem všechno vyluštila... ale tedy popisované blbé je, to vás lituji.
Někdo tu psal, že je překvapivé, jak mnoho lidí tu má (mělo) problematické matky - vzathy s nimi,
tož hlásím, že moje mamka byla neproblematická a fajn (ne, že bychom se na všem shodly, ohledně výchovy už vůbec ), stejně tak tchýně - úžasná žena, moc jsme si rozuměly
(30.12.2023 12:28:51) Babi, to bych se ráda inspirovala. S tchyní vlastně taky vyjdu. Hodně věcí se mi nelíbilo, ale nakonec jsme si to vykomunikovaly a i tady jsem dostala cenné rady, že prostě dítě je u babičky, v našem případě jsou tam tak málo, že dva dni připojené na kokakolu, brumíky, kubíky a tuny krupicové kaše přežijou. Mají tam život bez hranic a mají to rádi. Doma ale máme jiná pravidla a už jsou velcí a už to ani neřešíme.
Když si s tchyní něco vyčtem, tak pak řeknem hm a jedem dál. Můžeme si večer zavolat, že jsme dorazili a ona mi popřeje hezky zbytek večera třeba a jedeme dál.
(30.12.2023 12:57:22) Tatramelko, to asi není úplně pro inspiraci... spíš o štěstí. Životní styl, názory, přístup k věcem... měli tchánovci velmi podobný jako naši, a s obojím jsem celkem v pohodě (kromě normálního generačního posunu, je "jiná doba"). Tchýně mi byla názorově a přístupem k životu, tolerancí... ještě blíž, než moje mamka. Povídaly jsme si kdykoli o čemkoli, a pohoda.
Popravdě nějaké "něco si vyčtem" neznám, nebo bych to tak nenazvala, ani s rodiči ani s tchánovci ani se snachou potažmo dětmi (obě dospělé).
O věcech mluvíme, ale s oboustranným respektem. Nikdo nepředjímá, že on má určitě pravdu a ten druhý to dělá blbě. Dál pak v každé rodině-domě/bytě platí nějaká pravidla, a děti se holt přizpůsobí tomu, kde jsou (např. to nalévání čaje - ok, u prarodičů stojí hrnek na stole, u rodičů je to jedno). Plus pokud mi něco vadí, a mohu to napravit "pro sebe/u sebe" udělám to, nechci to po rodičích dětí (to je můj přístup stejně jako ho měla moje mamka). Příklad: když byly děti prvostupňové a moje mamka je vodila na kroužky, bylo jí blbé odevzdat vnuka na hodinu klavíru ve špinavém tričku, tak mu koupila nové. Mně nic nevyčetla, já jí také ne (znám lidi, co by se urazili, že si babička dovolila změnit dítěti oblečení a dát tak najevo, že bylo oblečeno špatně).
(30.12.2023 13:30:44) Rozumím babi. U nás je to jistá vyschýzovanost. To že si dítě učinilo tričko se dozvím ve formě "styděla bych se s ním jít na klavír v tom zapraným a špinavým tričku, koupila jsem mu značkové, ať nevypadají jak chudí příbuzní." Třeba tchyně, pokud se jí na chování dětí něco nelíbí, mluví k dětem. "Proč nedáš babičce pusu, já tě neviděla 3 měsíce?! Pojď sem!" Moje máma se obojí na mně, jak jsem dětí vychovala, že k ní nemají účtu a ani jí slušně nepřivítají. Tak že já už v autě říkám dětem co mají dělat, že se mají vždycky nabídnout k mytí nádobí, i když ona jim vždy řekne, že by jí to akorát rozmlátili. No a puberťák se nabídne jednou a jde si po své, když ho pošle do kytek, ale ona očekává že se budou přát o utěrku a přemlouvat jí. Tak pak se dozvím, že jdou to hárání zhýckaný myčkama a já jim furt stojím za prdelí, tak ani nevědí co se sluší a patří. Už tři dní před odjezdem se změním v uzel nervů a všechny seru. A je to moje chyba a míč a rozhodnutí je na mé straně buď to mámě řeknu, že se k nám budou chovat slušně a respektovat nás. ...ale to jí nemohu říct do telefonu, protože takovou komunikaci ona neuznává a vztahy se tak neřeší. A nebo jí zavolám na Nový rok, abych jim popřáli a když bude do telefonu mlčet, bude to můj poslední telefonát. K narozeninám jí pošlu přání.
(30.12.2023 13:36:26) Slušný je dávat pusu? No těprsk, sama to nemám ráda,jako dítě jsem to nesnášela, syna jsem nenutila nikomu dávat pusu a vnuka nelíbám. Kdyby někdo vyčetl, že mu syn nechce dát pusu, pošlu ho do háje.
(30.12.2023 13:36:40) Tatramelko, no jasně, protože když tě má máma osobně a u ní, tak ví, že jí hned tak neodejdeš. Po telefonu tě nemá v hrsti. Nedej se. Tohle psycho přece nedává nikomu nic. Buď to pustíte a necháte babičku plkat, nebo se z toho zcvoknete.
(30.12.2023 13:54:03) Babi, díky já už to tentokrát dám. První ostré kolo jsme měli, když jsem byla prvně těhotná. Měla jsem ještě babičku, se kterou jsem měla hezký vztah a nechtěla jsem, aby se trápila tím jaké máme vztahy. Já byla v té době daleko a máma u ní měla převahu. Babička pak po porodu přijela na měsíc k nám a viděla, že můj muž je normální fajn chlap a má nás rád. A hodně to vztahům pomohlo, že i v rodině další příbuzní k nám pak občas přijeli a divili se, že je můj muž normální a je s ním legrace a dál se přátelíme. Babičku už nemám. Jestli tohle vidí z výšin věřím, že se na mně nebude zlobit. Určitě by nechtěla, abych skončila na psychiatrii.
Už končím sebetrízeň, jdu to rozběhat. Nemá cenu se v tom pátrat. Jak psala Ka_t nebudu ani první ani podlední.
(30.12.2023 14:08:17) Tatramelko, hodně sil. A odvahy. Na vztahy musí být dva. Z velké části nejsi zodpovědná za nálady a jednání tvé maminky. Pokud se chce urazit, stávkovat, pomlouvat, může. Je to její volba. Hodně sil.
(30.12.2023 23:13:36) Ka_t a ostatní, moc děkuji. Vyplakání se dnes tady mi ohromně pomohlo.
Teď to ještě musím zpracovat s dětmi. Nechci jim nic zakazovat nebo je manipulovat. Jsou už relativně velké, aby návštěvu, pokud budou chtít zvládly sami.
Vidí a často byly svědky, když se ke mně nechovali pěkně a manžela pomlouvají naprosto neskrývaně.
(30.12.2023 22:13:50) Tatramelko, z velké časti to znám. Máma jak už žije v baráku sama, tak má svůj klid a pořádek a když tam vpadnou naše tři děti a všude se válí věci a tašky, tak říká, že to chápe, že toho máme moc, ale nárůstá v ní napětí. Nelpí sice na hrníčkách na stole, ale připomínky k chování u stolu má. Největší připomínky ale má k "té vaší výchově" - "podívej se jak je drzá a jak odmlouvá a neposlouchá, počkej, ono se vám to jednou vrátí". Také předem melduju děti, že babička je na některé věci citlivá, v čem se mají krotit ap. A u ní, je peskuju mnohem víc než obvykle, aby byl klid. I manžela ptrudím víc, protože na něj taky nasazuje, jako by byl děcko. Sama jsem si to uvědomila, tohle svoje podléhání, ale když jsme u ní, tak to špatně kontroluji. Neuvědomuju si, že by to dřív bylo takové peklo, ale to jsme neměli děti, nebo jsme jich měli míň a dcera se tak moc svérazně neprojevovala.
(30.12.2023 14:47:24) Milé ženy, díky za vaše psaní. My po 10 letech budeme muset zrušit společný Štědrý večer pro 10 lidí, protože můj otec už se neovládá a dělá scény,řve a uráží se víc než dřív. Neumí se už chovat ani na návštěvě. Je mi to líto kvůli mámě. Možná jí zakáže zatrest hlídat moje děti, když už je nechceme. Táta má strašný výkyvy, většinou je fajn,ještě pracuje,ale co vyvedl už nikdy nechci zažít.
(30.12.2023 14:51:47) Tedy holky, to se nečte hezky. Já tohle vůbec neznám, jsme nudná a klidná rodina. Nebýt bývalého muže, tak žijeme v naprosté harmonii.
(30.12.2023 18:13:52) Velšice, tak to mám obráceně, mě MM z tohohle zachránil. Jednou jsem se divila, že je drzý na matku a ona se s ním pořád normálně baví ( v něčem měl jiný názor) že ta moje by se mnou už nemluvila, tak se zeptal, jestli by to vadilo. A vlastně ne.
Uvědomila si to i máma, že už na ní nejsem závislá, nemůže mi vyhrožovat děcákem a bavit se s ní nemusím, a byla by to spíš její škoda, kdyby přišla o rodinu. Už dávno se chová úplně jinak.
V práci to byla správná soudružka učitelka, měla naprostou kázeň, ale to samé vyžadovala i doma.
(30.12.2023 18:05:06) Babi, to je moc hezke Uz jen to, ze babicka vodila deti na krouzky. Potkavala jsem takovych babicek vic (obvykle na krouzcich, kam jsem vodila svoje deti) a moc se mi libilo, jake ty “vodici babicky” byly. Zjevne to nedelaly, jen aby pomohly, ale proste byly rady s vnoucaty a chapaly, ze to neni jen o tom, nekde s tim ditetem pobyt a vydrzet, ale i odves/zt, pockat, pomoct. Vypravely, jak s nimi obcas i zajdou do divadla, nakoupit obleceni, zkoordinuji se s druhou babickou - ne kvuli casu nebo penezum, coz treba rodicum chybi, ale proste naucit je neco bezneho a prozit s nimi takove ty zakladni a normalni veci.
(30.12.2023 18:17:01) Větře, my takovou babičku máme, vodila syna ze školky, později i ze školy, občas na kroužek, chodili, nebo jezdili spolu po Praze a ukazovala mu různá místa, památky, zahrady...chodili na hřiště, na procházky, do lesa i do ZOO...ne proto, že bychom potřebovali hlídání, podnikli spolu něco klidně i když jsme měli s manželem volno a nepotřebovali jsme hlídat ....
(30.12.2023 19:04:23) Vitr, možná myslíš mě. A taky možná jsme si úplně nerozumely. Já bych totiž klidně G máme řekla, ze tohle ne, a ze na ni zavolám policii, protoze ublizila mému dítěti a to tak, ze mu teče krev! Ale zarazila mě reakce, kdy se někomu, kdo má trápení, cítí se ovládán svoji matkou, úplně si neví rady, jak z toho ven, tak se mu napíše něco ve smyslu : a ty tohle ještě trpis jo!? V kontextu celého to na mě působilo, jako když někdo chudakovi, který zaživá útoky agresora radí člověk a používá k tomu pasivní agresi. To byl pro mě problém. Ale třeba jsem byla precitlivela.
(30.12.2023 12:08:02) Tatramelko, připomněla jsi mi, jak jsem jako dítě intenzivně vnímala tu strašnou nervozitu mojí mamky, když náhodou měla na chvilku přijít mámy máma - babička. Neznala jsem je dlouho. Ale když už došlo na nějaký kontakt, mamka šílela. Obdivuju opravdu to, že jsi tohle schopná podstoupit. Pro mě by to bylo asi neúnosný stres a nervy.
(30.12.2023 15:17:30) Taky jsem se svou matkou zcela přerušila kontakt, už jsou to roky. Neudělala jsem to střihem, ale postupně, od "potkáme se třikrát za rok" až po současné "osobně už se nevídáme vůbec", protože ono ani tak nejde o ten kontakt osobní, jako o to, přerušit ho uvnitř sebe. Je to samozřejmě provázaný, takže mně to fyzické přerušení (před 14 lety na nějakou dobu naprosté, včetně zablokování v telefonu atd.) pomohlo, abych sama sebe mohla začít dávat dohromady, s obrovskou a citlivou podporou svých blízkých, a abych sama sebe přestala vnímat primárně jen jako předmět k uspokojování absurdních potřeb a ukájení sadismu své matky. I když jsem to samozřejmě nazývala (resp. bylo mi nazýváno ) nejrůznějšími, vznešeně a prorodinně znějícími jmény, spousta těch hesel zazněla i tady v jiných příspěvcích
Velmi mi pomohlo, že jsem ji v sobě před několika lety hluboce odtruchlila. Trvalo mi to dlouho, přes dva roky, myslím, podobně, jako truchlení po smrti blízkého člověka. Odtruchlila jsem to, že nemám mámu. Že jsem mámu nikdy neměla. Protože paní, která mi byla schopna dělat všechny ty věci, nebyla máma, nechci si vůbec slovo "máma" už víc s něčím takovým spojovat. Odtruchlila jsem v sobě mámu, kterou jsem si strašně přála, toužila po ní a nedostala ji. Strašně mi to pomohlo.
A jak jsem se od ní postupně dokázala vzdalovat vnitřně, tak přestává být takový problém ten kontakt fyzický. Takže třeba v telefonu už ji dávno zablokovanou nemám Věřím si, že tohle už dneska nemám zapotřebí. Je tak strašně cizí... Dokážu ji už vidět, netřást se, nechoulit se do klubíčka... noční můry z ní taky postupně skoro zmizely... tak věřím, že se to bude s časem hojit pořád víc. Přeskládala jsem si (i v důsledku jiných událostí) vztahy tak, že jsem si svou rodinu vybrala, patří teď do ní jak někteří pokrevní příbuzní, (třeba moje babička z tátovy strany je pro mě nejblíž roli "máma", i když samozřejmě je to primárně babička), tak i nejbližší přátelé, ke kterým mám vazby výrazně pevnější než k řadě "neutrálnějších" příbuzných. Naopak jsem přerušila vazby i s některými dalšími příbuznými navázanými na mou matku a spolupodílejícími se na jejím řádění. Prostě jsem si rodinu vytvořila na základě jiných věcí.
Jinak samozřejmě, že mě to poznamenalo - "Jsou skvrny, které nelze odstranit bez porušení podstaty látky" Ale vlastně se mi to poznamenání na mně začíná postupně víc a víc líbit. Patří ke mně, i jsem kvůli němu trochu jiná.
Co se mých dětí týká, tak těm vysvětluju průběžně a úměrně věku, co mě k takovým krokům vedlo a vede. A zároveň je s mužem učíme, že za svoje vztahy je každý člověk odpovědný sám za sebe, a i když jim, dokud jsou děti, určitým způsobem pomáháme a prozatím jejich vztahy do určité míry kontrolujeme, tak to ubývá a ubývat bude ještě víc, a že jim nebráníme v tom, pokud chtějí se svou babičkou nějaký vztah navázat. Mladší syn nechce vůbec, starší v určité velmi omezené míře ano, tak mu to umožňujeme, vždy pod kontrolou jiného dopělého, aby ho nenapadla (to se kdysi opakovaně stalo), a on si to postupně řídí čím dál víc sám, takže momentálně ji osobně vídat nechce, chce si s ní čas od času napsat přes telefon. Možná bude v budoucnu chtít s babičkou kontakt větší, nebo naopak menší... , to už bude na něm.
Specifický okruh problémů jsem měla s věcmi, lidmi, místy... které jsou nějakým způsobem provázané jak se mnou, tak s mou matkou. Rodné město, místo trávení prázdnin, dům... potom různí společní přátelé, lidé, kteří znají mě i ji po profesní stránce...a tak. O tom tu myslím psala Girili. Tak s těmi místy to postupně dělám tak, že si vztah k tomu místu vytvářím novou kolejí. Třeba tam jezdím z jiné strany, za jiným účelem, super bylo např., když na jedno takové místo uspořádal šéf předloni "teambuildingový" výlet a teď to tam mám spojené s hrozně hezkou vzpomínkou a vlastně mi to přemazává postupně to propojení "tam to mám ráda, ale nechci tam, protože to je spjaté s matkou". Co se těch "společných" lidí týká - tak se snažím věřit v tomhle sama v sebe a v ty lidi. Věřím, že ti, kteří mě mají rádi, mě mají rádi pro mě samotnou, a dokázali a dokážou mě vidět jak jsem, a ne prismatem, které se jim snaží (a jo, snaží, a jak) nastavovat moje matka. Samozřejmě, že to pro ně je někdy nepříjemné. A jo, jak psala taky myslím Girili, že se obává, že ji matka bude aktivně pomlouvat - jasně, to se mi děje, a to občas i velmi aktivně, moje matka se pokouší třeba i kontaktovat lidi ode mě z práce, aby mě tam poškodila (má ty možnosti, zvenčí viděno je profesně úspěšná)... no, tak i tam se snažím věřit, že vědí, kdo jsem, a pokud by něco takhle absurdnho mi mělo způsobit pracovní problémy, tak to asi není pracoviště pro mě
jaj, to je dlouhý Jakkoli píšu vždycky dlouhý příspěvky, tak tenhle je tedy i na mě nadstandard No, je to obtížné téma, a vlastně pro mě je asi i je trochu terapeutický se z toho někde takhle uceleně vypsat.
Pro Tatramelku a Girili, možná i někoho dalšího, neboť nejspíš mezitím přibylo v diskusi mnoho stránek - nebojte se využít různou pomoc, blízký lidi jsou obrovská opora, ale mně třeba pomohla i profesionální psychoterapie, i třeba knížky, čtení rozhovorů s lidmi, kteří zažili něco podobného, odborné články, a pak specificky třeba taky lidi kolem mně, kteří za sebou mají podobné zkušenosti... to každej cítí, co potřebuje a co mu sedne. A jako není dobrý nechat si podsouvat ta výše zmíněná hesla typu "Rodina je to nejdůležitější, máš ke mně povidnnosti, dlužíš mi, porodila jsem tě...", tak na druhou stranu ani to, že já a ještě někdo, Tinity, myslím?- tu píše, že kontakty s matkou definitivně přerušil a bylo to tak správně, by nemělo bejt nijak podsouvající. Věřím, že každej si o nastavení svých vztahů rozhoduje sám, a může to rozhodnutí i měnit, a může ho nastavovat různým způsobem pro různé situace... a bude to dobrý
(30.12.2023 15:39:02) “Ale vlastně se mi to poznamenání na mně začíná postupně víc a víc líbit. Patří ke mně, i jsem kvůli němu trochu jiná.“.. angrest, k tomuhle jsem léty taky došla.
(30.12.2023 16:09:31) Tatramelko, zvládla jsem to sama. A také s pomoci mého muže. Ja jsem si v určité době rekla, ze už toho mám dost, ze to chci zahodit, sobě odlehčit, přestat se litovat, moci jet do míst, kde mám kus bez toho, abych tam brecela atd. A asi mi i pomohlo, ze jsem se naštvala, sama na sebe, na to, ze mě minulost porad tak ovládá.
(31.12.2023 14:14:25) Beat, děkuju. Reaguju a dočítám (zas spoustu stránek! :D) s velkým odstupem, přeci jen je to pro mě náročný téma.
Přesně, jak píšeš :) Bejt trochu jinej neznamená nutně problém, chybu...může to být prostě jedna z variant člověka, který přesně do tohohle místa takhle patří. A je krásný, jak popisuješ, jak jsi se rozhodla a jakým způsobem na to šla.
(30.12.2023 17:06:53) Holky, je mi to strasne lito, co jste musely zazivat ( a jeste i zazivate)..Nevim, kde se to v tech matkach bere, tahle priserna potreba psychicky nicit svoje deti a vztahy s nimi😢
(30.12.2023 17:38:50) Inko, viď? Taky mě až zarazilo, kolik lidí tu má takové zkušenosti 😥. Je to hrozný a smutný, když se takhle chová máma, která by měla být ten nejbližší a nejvíc milující člověk, u kterého by měl být člověk vždycky v bezpečí a přijímaný...
(30.12.2023 17:52:20) Moje mama byla vážně psychicky nemocná. Tehdy nikdo neřešil, jaké dopady to ma na děti, nikdo se mnou o tom nemluvil, já o tom nemluvila. Chovala se strašně, ale až jako dospělá jsem pochopila, ze musela vzhledem k nemoci zažívat hrozne chvíle. A psychiatrické nemocnice v 80. letech byla lahůdka. Na druhou stranu vim, ze mě, na rozdíl o taty, měla rada, nikdy mě nebila, snazila se.. Přestože jsem měla od dětství neurózy a fyzickou nepohodu když jsem s ni byla, vim, ze sama měla dost naloženo amresila každý daný den jak ji je. Koukla jsem se na ten dotazník o narcistnich matkach a pobavilo mi, ze si ho ani nemohu udělat. Na vetsinu těch otázek nemám odpověď. Nic jsem s ni neřešila, o nic se nezajimala, snazila se přežít. Za zle mám víc tátovi, ze mě v tom nechal. Věděl, co se děje a řešil taky jen sebe. Oba už zemřeli, o mamu jsem se hodně starala a jsme smířené. Tím, ze jsem si něco v hlavě nastavila jinak, mohly jsme se vídat a snazila se být i babičkou pro mé deti
Perlička. V roce 1981, bylo mi 11, mi přišel dopis z arcibiskupství pražského hradu. Na moje jméno! A tam bylo, ať se chovam hezky a nezlobím mamu. Tak mi to vytocilo, ze vim, ze jsem našla adresu na Hradcanskem náměstí a chtěla tam zazvonit a říct jim, ať si resi svy věci a jestli ke zajímá, co zazivam. Stala jsem tam u zvonku a pak sla pryč. Mama asi mela nějaký svůj stav a sla snad až ke kardinalovi, řešila s nim nějaký svoje bludy.. co viděla, vyloženě nemocné představy.. A při te příležitosti si na mě stěžovala. Ani jsem ji o dopisu neřekla. A ne, nebyl to milý dopis.
(30.12.2023 18:03:55) Beat, tvůj dopis je teda úplně nejabsurdnější způsob, s jakým jsem zatím setkala
mně hodně pomohlo pochopit, připustit si, že moje maminka je ten, kdo dělá něco blbě, já že jsem některý věci neviděla, nechápala, možná nechtěla vidět a chápat dřív že já mám právo být naštvaná a nemám povinnost se omlouvat, když ji naštvu tím, že ji nechci poslechnout, podřídit se, že jsem dospělá, mám vlastní život a rozhoduju za sebe sama, nerozhoduje za mě ona, v ničem
pomohly k tomu knížky, podcasty, různý rozhovory, ale taky práce s dětmi ve škole, kdy to vidím jako nezúčastněný pozorovatel, akorát teda nejsem nestranná
(30.12.2023 19:14:07) Perlička. V roce 1981, bylo mi 11, mi přišel dopis z arcibiskupství pražského hradu. Na moje jméno! A tam bylo, ať se chovam hezky a nezlobím mamu. Tak mi to vytocilo, ze vim, ze jsem našla adresu na Hradcanskem náměstí a chtěla tam zazvonit a říct jim, ať si resi svy věci a jestli ke zajímá, co zazivam. Stala jsem tam u zvonku a pak sla pryč. Mama asi mela nějaký svůj stav a sla snad až ke kardinalovi, řešila s nim nějaký svoje bludy.. co viděla, vyloženě nemocné představy.. A při te příležitosti si na mě stěžovala. Ani jsem ji o dopisu neřekla. A ne, nebyl to milý dopis.
Beat, teda.. Ja vidim, tu opustenou 11 letou holcicku, ktera je na vsechni uplne sama. Uf..
bože, to je tak smutný, pohnutý příběh. Jsi strašně statečná žena. Jsem moc ráda, že jsi to tak zvládla v sobě zpracovat, jsi dobrá duše a už roky tě tu moc ráda čtu.
A pro mne je hrozně dojemné, že jste se s maminkou smířil.
(31.12.2023 14:23:22) Beat To s tím dopisem Ti asi tehdy hodně ublížilo, to je tak neuvěřitelný... Ale je krásný, jak popisuješ, jak ses s tím popasovala
(30.12.2023 18:10:21) TaJ, mne ani nedesi, kolik lidi ma takove zkusenosti, ale kolik lidi to bagatelizuje nebo nepoklada za situaci, kterou je treba resit. Proste maji posunute hranice natolik, ze si k nim nebo k jejich detem muze nekdo dovolit ledacos, co uz by melo byt velmi daleko za hranici prijatelnosti. Zvlast jedna reakce me tady velmi prekvapila, ale autorka se pak jinde vypsala ze svych zkusenosti, takze sice chapu, ale zaroven nechapu…
(31.12.2023 14:22:28) Inko, je možný, že to tady v téhle diskusi je trochu survivorship bias :) Píšou tu teď přednostně ty, které jednání podobných matek zažily, a zároveň ho přežily natolik, že o něm můžou a dokážou psát. Tak se to pak zdánlivě může zkoncentrovat :)
(30.12.2023 19:52:30) berburdo, kde se to v těch matkách bere? Já si to vysvětluju tím, že naši rodiče se narodily během či těsně po válce, či v padesátých letech. Narodili se v době, kdy JEJICH rodiče měli starost o holé přežití. V době, kdy komunitsti prosazovali kolektivní výchovu, všichni museli pracovat a budovat socialismus, po práci na schůze a agitky, žádné mateřské a podobně - naopak zvrhlosti typu týdenní jesle, tresty za příživnictví, pokud chtěla být žena doma. Plus teda zhroucení civilizace, hodnot (válka a pak hned komunisti), lidi přišli o všechno, o generační jistoty. Naši rodiče tak vesměs vyrostli sami bez rodičů - ve světě bez jakýhkoliv jistot. Tím pádem sami neumí být rodiči.
Taková ilustrace - jako cca čtyřletá jsem byla v nemocnici na operaci. Naši pro mě přijeli v pátek - a sestry se hrozně divily, že si naši chtějí "kazit velikonoce dítětem" - naši rodiče žili v době, kdy děti bylo záhodno porodit - a pak je předat institucím... a kdo chtěl mít dítě doma a starat se o něj, tak vychovával rozmazlené sociopaty... protože dítěti je nejlépe v instituci. Protože sami (moji rodiče, i ty sestry na interně) už v tomhle vyrostli.
My jsme vlastně druhá generace, která vyrostla v institucích - a teď se snažíme dělat to jinak...
(30.12.2023 20:05:40) Sally, promiň, ale tohle je blábol prvního řádu Omg krkavčí matky existovaly od počátků věků, bez vlivu komunistů a institucí a stejně tak za komunistů normálně vychovávali rodiče své děti podle nejrůznějších pravidel, nejrůznějších metod... Neexistuje žádný zaručený způsob, jak být dobrým rodičem, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, každý si musí najít svou cestu... A každý rodič naseká nějaké ty chyby, větší či menší, každé dítě by něco našlo... Svalovat to na nějaký režim je krátkozraké a nesmyslné...
(30.12.2023 20:09:02) Ano, je to nesmysl. Moje rodiče se narodili koncem války a obě babičky byly v domácnosti. Nikdo nikoho nenutil dávat děti do zařízení.
(30.12.2023 20:20:24) babi, vyhodila jsem ho asi záhy, myslím že proto, aby ho mama nenašla. Otevírala mi tehdy i dopisy z tábora. Nevím přesně, kdy to bylo, ale podle jedné indicie mi muselo byt mezi 11-12. Dopis mi tehdy fakt vytočil, říkala jsem si, jak mi tohle můžou psát, ze vůbec nic neví.. peklem ale snad nevyhrožovali. Nicmene hodne dlouho jsem si na nej vůbec nevzpomněla. Hodne let. A při covidu jsme se sli projít na Pražský hrad, a já stojím před tím Arcibiskupstvim a začne se mi to v hlavě odvijet. A možné jsem to tehdy i poprvé vyprávěla memu muži.
(30.12.2023 20:25:27) ono záleželo na tom, který byl zrovna rok, děti mojí tety jsou o kousek starší, v půl roce do jeslí, nebo paní na hlídání, teta musela do práce, můj muž to stejný, jesle nesnesl, hlídal ho děda, naši zvládli dvě děti tak brzo po sobě, že byla maminka doma, byla na neschopence, ale zase nedostala mateřskou na mladšího, chybělo jí nějakých pár dní v práci, já jsem měla zdravotní problémy, se mnou doma být musela ale s úplně minimálním příjmem
takže ono to nebylo úplně nutný, dát děti do institucí, ale zároveň nebyla žádná podpora toho, aby byly doma s rodiči
(30.12.2023 20:36:04) Každopádně to nijak nesouvisí s množstvím "nematek". Naši se narodili těsně před válkou, já 1964. Byla jsem v týdenních jeslích asi rok (?), i jinak mnohé hlídání cizími a instituce na max, moji rodiče ovšem funkční, dobří. My s MM (ten byl ze 4 dětí, měli paní na hlídání) také dobří rodiče, troufám si říct. Jsem tedy drobet studený čumák, ale jestli je to výchovou potažmo týdenními jeslemi
(30.12.2023 20:40:12) Babi, v jeslích jsem byla asi 2x. Pamatuji si to doteď. I se mi o tom zdá. Takže dojem to byl tehdy velmi intenzivní. Neumím si představit týdenní jesle. Ale pokud vypnu mateřský instinkt, pokud tam opravdu svědomitě pečovali, a dávali i nějaké city a zázemí, lidí se nestřídali jako na běžícím pásu, tak asi to mohlo být zvládnutelné.
(30.12.2023 20:48:52) Kat, byla jsem tam od 9 měsíců, konkrétní osoby odtamtud si nevybavuji, nějaké vzpomínky mám, ale ne trýznivé. Asi mě navykli zavčasu Už před tím mě jako mimino hlídala sousedka babičky. Myslím, že když v tom mrně vyrůstá a nelze jinak, tak se holt adaptuje. Že by to nějak plošně vytvářelo vadné lidi si nemyslím.
(30.12.2023 20:35:58) Rose, myslím, že částečně to může být jeden z důvodů. To, co píše Sally. Jesle, studené odchovy, dlouhé hospitalizace dětí bez návštěv. Generace prarodičů s leckdy tvrdou výchovou. Tlak na poslušnost. Minimální podpora a ohledy na jinakost, různé individuální potřeby. Doma i ve společnosti, i ve školce a škole. Ale hodně moc u všeho záleží na tom, jak je konkrétní jedinec vybaven citově, morálně. A jakého partnera k sobě najde. Taky ale ten fakt, že z patologického manželství se téměř nedalo utéct. Alkoholismus, násilí, blbé rodinné vzorce, o tom se nemluvilo. I dnes je to náročné. Ale v době naší h pra-rodičů....???
(30.12.2023 20:45:56) Kat a kdy to nebylo náročné? Jakože matky v časech před válkou byly na tom s city vůči svým dětem lépe? V časech s neskutečnou úmrtností dětí? V časech, kdy bylo nemyslitelné, aby se matka starala o dítě déle než pár měsíců? Kdy šlechta běžně žila v jiných částech domů než děti? Nebo kdy?
(30.12.2023 20:51:40) Rose, myslím, že se to vzájemně nevylučuje. Každé období mělo něco, u nás klidně válka, komunismus. Jsou to nějaké vnější okolnosti, proměnlivé, které mají nějaký vliv. Nesouhlasím též s tím, že by to bylo to jediné.
(30.12.2023 21:00:02) Kat, prostě a jednoduše vždycky byli lidé různí a ano, okolnosti samozřejmě ovlivňují a ovlivňovaly způsob výchovy dětí, ale předpokládat, že komunismus a institucionální výchova je příčinou významně vyššího výskytu špatných matek, je, dle mého názoru, naivní...
(30.12.2023 21:18:45) ten komunismus způsobil, že děti vychovávala instituce, ta nemá emoce Paní na hlídání, prababička, sousedka, děda, tam všude je nějaký vztah, nejspíš 1:1, dlouhodobě, očekávatelný jednání
instituce nic takovýho nemá, vztah nevznikne,
dokonce se prý zjistilo, že děti za války v bezpečí, ale bez rodičů, zvládaly všechno hůř než ty, který zůstaly s rodiči, přes všechny hrůzy
já vím, že do toho zasáhlo víc věcí ale nikdy není jen jeden důvod
(30.12.2023 21:52:13) "ten komunismus způsobil, že děti vychovávala instituce, " Komunismus spis zpusobil ohnuty hrbety a neschopnost rozumne si rict o sva prava, ale neverim (spolu s Rose) ze zpusobil vyskyt spatnych rodicu. Zadna isntitucionalni vychova za socialismu nebyla povinna, jediny clovek z nasi rodiny jesle nastevoval a to za prvni republiky. Neznam nikoho, kdo by chodul do tydennich jesli, tam by se dalo mozna hovorit o vychove instituci, ale ne pri normalni denni navstevnosti. Prece driv byly podminky casto mnohem horsi - deti se musely starat o sebe samy vmnohem mladsim veku, byly na vychovu u cizich, atd.
(30.12.2023 22:26:41) "to opravdu nikdy dřív nebylo"
Jak driv nebylo? Jak jeden na jednoho ?(pridalo se dite mezi tlupu dalsich).Deti byly u cizich i od mimin nebo doma samotne, spoustu deti v malem veku osirelo. Do jesli chodilo v padesatych letech 7 procent (!) deti v prislusnem veku (pred tim 3 procenta ) v dobe nejvetsi návštěvnosti (80 leta), to nebyla ani petina populacniho rocniku. Opravdu v tomto pripade neverim na existence generace, co vyrostla v osameni bez rodicovske pece. https://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_haskovou.php
(30.12.2023 22:34:39) Mateřské školky a jesle zřizovaly pokrokové ženy pro dělnické děti už v 19. století. Byl to velký pokrok, protože ženy, které tehdy chodily do práce, a to byly všechny dělnické ženy, různé služky, děvečky, podruhyně, se o své děti starat nemohly, ty byly hlídány staršími sourozenci nebo nějakými známými (babičky byly většinou mrtvé, protože úmrtnost chudých žen byla obrovská). Třeba moje babička pracovala jako pomocná kuchařka v restauraci a maminku coby miminko měla u sebe v práci v kuchyňském šupleti. A to už bylo za První republiky.
(30.12.2023 22:43:10) Babicka zas byla na cas u cizich lidi (s nejakymi dalsimi detmi) na druhy strane mesta, bylo ji par mesicu, prababicka ji videla jen v nedeli.
(30.12.2023 22:51:38) ano, děda osiřel, když mu bylo 6, několik sourozenců si rozebrali různí příbuzní, děda byl u strýce pekaře, od těch 6 let spával v chlívě u koní, potom si prožil několik let v ruském zajetí
byl hodný, i když svérázný, ale od života chtěl jenom základ - jídlo, bydlení, čisto
emoce neměly v jeho životě místo
to, že i dřív děti žily v hrozných podmínkách přece neznamená, že pozdější způsob byl dobrý, ta emoční prázdnota byla i dřív, jen neměla takovou podporu státu spousta sirotků se dostala k lidem, kde jim bylo líp, spousta zase k takovým, kde jim bylo ještě mnohem hůř
mimochodem dětský domovy byly určitě rozšířenější po válce než před ní,
jenže po té válce šlo do institucí víc dětí, který by dřív byly doma, už proto, se mnohem víc žen začalo chodit do práce, víc rodin se začalo stěhovat do míst, kde nikoho neměli, babičky a další příbuzní přestali fungovat jako náhrada za rodiče
Matky po práci měly druhou směnu doma, k tomu šily, pletly, chodily na schůze, do družstevní řepy a kdoví jaký všechny povinnosti měly,
dřívější vícegenerační život skončil a někde se to projevit muselo
mimochodem že vzít dítě od rodičů zapůsobí na psychiku i do budoucna není žádná novinka, to znali už ve středověku, že po pár dnech přichází ústavní deprivace se taky ví už dávno, právě díky ústavům, já bych instituce neobhajovala, jsme jedna z posledních zemi Evropy, kde ještě jsou i pro ty nejmenší, kterým nejvíc vadí, na to jsou důkazy
a nevadí jim jen jako malým, oni si to nesou celý život a předávají dál, právě neschopností mít normální funkční rodiny (samozřejmě, vždycky se najde výjimka, ale bohužel jich není moc)
tak utect s nevhodneho vztahu bylo mozna v CR jednodussi nez jinde v Evrope. V NL si zena do pulky paedatych let sama zaridit ucet v bance. Tusim, ze do pulky 60 let nemohla vdane zena pracovat pokud ji to manzel nepovolil atd.. Emancipace byla v CR o dost dal. Nabozenstvi hralo o hodne vetsi roli nez v CR.
(30.12.2023 20:55:03) Jerry, no možná formálně. Moje babička by ti řekla, že jít s holým zadkem se 3 dětmi, bez zázemí, někam pryč od manžela ...S platem dělnice ve fabrice, pomocné síly v jídelně, by byla sebevražda. Pro druhé prarodiče by to bylo takové stigma, že by asi umřeli hanbou.
(30.12.2023 23:32:30) Jerry, V Nemecku to bylo s tim "povolenim od manzela k zamestnani" taky.
A vrchol nerovnopravnosti zen byl "pravni nepostizitelnost znasilneni od manzela". Ten paragraf se zmenil az 15.kvetna 1997! 1997! A sice vysledkem hlasovani: Pro zmenu: 471 Proti: 138 Zdrzeni se: 35
Do te doby bylo v nemeckem pravnim radu jako znasilneni definovano pouze "nuceni k MIMOMANZELSKEMU sexu"! Takze v manzelstvi znasilneni proste neexistovalo, manzelka musela byt vzdy po vuli.
(Paragraf 177: „Wer eine Frau mit Gewalt oder durch Drohung mit gegenwärtiger Gefahr für Leib oder Leben zum außerehelichen Beischlaf mit ihm oder einem Dritten nötigt, wird mit Freiheitsstrafe nicht unter zwei Jahren bestraft.“)
(31.12.2023 0:23:53) ::tak utect s nevhodneho vztahu bylo mozna v CR jednodussi nez jinde v Evrope.
Ono to bylo v Rakouském (ABGB - Všeobecný občanský zákonník od 1811-1950 cca) a předtím v českém zemském právu, že manželka měla u nás svůj vlastní majetek oddělený od manžela, například u bývalých vdov to mohlo být významné a pouze platila prohlášením vyvratitelná domněnka, že muž spravuje manželčin majetek. A věno se vracelo rodičům nebo manželce, pokud manželství zaniklo z viny muže.
Vůbec byly u nás v historii výrázně lepší poměry pro ženy, než třeba v anglosaských zemích. A přitom z katolického hlediska stále platila nerozlučnost manželského svazku.
Ale na druhou stranu, moje prababička se kolem WW1 rozvedla v Berlíně se svým manželem, který byl pijan a karbaník (a obchodní zástupce Škodových závodů) a soud ji přiřkl velký byt, který jim patřil a výchovu dvou synů. Děda vždy vyprávěl příhody, co dělali s bráchou. Třeba jak ho jeho brácha posadil v nedělních šatičkách pod necky v kuchyni a vypustil je na něj. Nebo jak rozstříhali polštář a sypali peří z okna, jako že sněží. Prababička měla obchodní školu a vedla účetní knihy firmám.
Na výchově dědy se pak podíleli příbuzní i podnájemníci. Často Rusové, Slovani u Slovanů, po WW1 se leninské Rusko sblížilo s Výmarskou republikou. A dědu třeba naučili moc dobře šachy. Ale do školy chodil chvíli v Čechách u příbuzných, chvíli v Něměcku, takže se toho moc nenaučil.
Děda vyprávěl, jak ho jeden z těch ruských inženýrů bral na fotbal každou sobotu. A nosil s sebou foťák. Ale prý nefotil ten fotbal, ale blízké letiště za stadionem.
(30.12.2023 20:59:33) Byla jsem věčně nemocné dítě, takže jeslemi a školkou jsem neprošla ale od cca dvou let do školy jsem byla na "týdenním pobytu" u své prababičky. Dříve nádražní dělnice, už v důchodu, přivydělávala si jako uklízečka, odvážela si mě v neděli a vozila zpět v pátek spolu s taškou masa na víkend.
(30.12.2023 20:17:45) Sally, ano, instituce jako obrovský vliv, ale taky nedostatek citů, emoce jako projev slabosti, možná ještě k hodně malým dětem, ale s pubertou je konec kupodivu se puberta stala náročným obdobím,
ještě další zajímavou změnu zažili naši rodiče, rodina mých prarodičů ještě jako sedláci měli něco jako služebnou, i když s označením něco jako pomocnice v domácnosti, byla vnímána víceméně jako součást rodiny, ale tak trochu podřízená, pomáhala taky s výchovou dětí, moje babička na tom nebyla zdravotně moc dobře, přežila tuberkulózu někdy v roce 1930, bez antibiotik, ale pak už vždycky měla obavy, aby to na děti nepřenesla, asi důvod nebyl, ale strach, nebo možná výmluva to byla a tak se o moji maminku a jeho sestru starala paní, kterou moje maminka měla fakt moc ráda, myslím, že víc než babičku
mimochodem babička se dožila 92 let, určitě tuberkulózu měla dobře vyléčenou, ale nikdy se nestarala ani o své dcery, ani o nás jako vnoučata
myslím, že moje maminka chtěla být jiná, ale neuměla to, stejně jako to neuměla teta, my se sourozenci jsme úspěšní, její děti jsou na tom dost nedobře,
myslím si, že maminka dělala maximum, co uměla, očekávala za to asi nějaký vděk, poslušnost, že si necháme řídit svoje životy
taťkova rodina sice neměla služebnou, zato děda byl do roku 1947 v ruském zajetí, určitě ho to poznamenalo, viděn o zpětně, potřeboval naplnit dolní patra Maslovovy pyramidy a nahoru už se nikdy nedokázal dostat
Jak mohli jejich děti být dobří rodiče? oni dělali, co nejlíp uměli, moc o tom nepřemýšleli
i když se hádali, byli na sebe fakt hnusní, my jsme žili mezi tím, je nikdy nenapadlo, že by to mohlo mít vliv na nás
napadlo to babičku, tatínkovu maminku, vzpomínám si, že jim to řekla, vliv to ale na nic nemělo, oni to neuměli jinak a nejspíš i to, co dokázali, bylo mnohem víc, než co dostali jako děti oni, myslím emočně
s bráchou jsme si už několikrát říkali, že s takovou výchovou je až divný, že jsme normální, máme normální rodiny třetí to tak nemá, nás dva to stálo dost sil a taky naši partneři mají asi svatozář, zvládli nám pomoct, zvládli naši nedůvěru, obavy...
takový veletoč, jakým společnost prošla za posledních 60 let, nikdy jindy nebyl, reagovat na to není lehký, zvlášť ten začátek musel být těžký
(30.12.2023 20:22:40) "tresty za příživnictví, pokud chtěla být žena doma"
To je ovšem holý nesmysl. Existoval trestný čin příživnictví (§ 203), jehož se dopustil ten, kdo se "soustavně vyhýbal poctivé práci a dával se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřoval jiným nekalým způsobem" - ale právě ženy v domácnosti měly výjimku. Obráceně to nešlo, tj. v domácnosti nemohl být manžel, ale pouze manželka.
(30.12.2023 21:24:30) Liaa, jenomže ty "ženy v domácnosti" musely prokázat, že rodina má uričtý příjem - nemohly zůstat doma jen tak. A v tabulkových příjmech zase těch chlapů, kteří měli nadprůměrné příjmy, tolik nebylo. Moje babičky chodily do práce - různé více méně nekvalifikovné věci (jedna se dodatečně vyučila prodavačkou) - protože zase za první republiky nebylo obvyklé, aby holky studovaly - a to moje babičky měly osvícené rodiče, jedna měla měšťanku (tj. nešla ve třinácti do služby), druhá dokonce učitelák. Byly jak ta Scarlett - vychované v jednom společenském systému, který se prudce změnil.
Rose, není to blbost, neumíš číst... nikde netvrdím, že krkavčí matky neexistovaly před tím, nebo že za totáče nebyly hezké funkční rodiny. Ani nesvaluju vinu na režim. Píšu o tom, že naši rodiče a prarodiče si prošli šílenými věcmi (jako třeba válka) a že to poznamenalo i funkčnost těch rodinných vztahů. A to, jaké zkušenosti a dovednosti si z rodiny odnesli. A píšu to jako jedno vysvětlení toho, proč je těch nefunkčních vztahů "tolik". Ty lidi si prošli různými pekly a peklíčky (můj pradědeček byl alkoholik - jenomže byl v první světové válce, s prababičkou se seznámil ve vlaku, když se vracel z války a jel za manželkou svého nejlepšího přítele - vezl jí nějaké věcí po jejím mrtvém manželovi). To že byl ve válce neomlouvá, že byl alkoholik - ale je to určité vysvětlení - ten člověk měl za sebou velmi traumatickou zkušenost. Jako možná, že ty jsi zrovna osoba, s kterou by takové věci nehly a vesele by kráčela dál životem - ale spousta lidí poznamenaných byla. Lidi, kteří přišli o své blízké, přišli o své majetky (třeba sledovat, jak ti odvádějí krávy do JZD - a jak je tam trápí hlady zavřené v hnusném smrdutém chlívu), žili leta ve strachu (z Gestapa a pak z komunistů), pak zřejmě nebyli usměvavá sluníčka radující se ze života.
(30.12.2023 21:30:17) Sally a já píšu, že různé vlivy tu byly od nepaměti... Lidé neustále vedli nějaké války, byly hladomory, morové rány, měnili se majitelé panství a poměry, náboženské války a změny, násilné změny víry, čarodějnické procesy... Lidé nikdy nežili dlouhodobě v klidu a míru
(30.12.2023 21:37:09) MOje babička, mamka a tchýně byly ženy v domácnosti, jejich manželé hospodařili, neptej se jak se jim podařilo udržet hospodářství za komunistů, to netuším, prostě se to podařilo. Tchán měl příjmy velké, za komunistů dost zbohatl, ale děda s babičkou živořili, zmotali se až moji rodiče těsně před revolucí. Děda by určitě podmínku vysokého přijmu nesplnil.
A Valkýra tu svého času také psala, že babička byla v domácnosti a děda byl obyč. dělník, tam si také nejsem jistá jestli měl nadprůměrné příjmy.
Někde jsem četla, že za komunistů mohla být žena v domácnosti jen pokud měla děti, že bezdětné ženy různých právníků a tak se musely nechat papírově zaměstnat, do práce sice nechodily, ale potřebovaly papír. Ale nevím, myslím, že to byla beletrie, žádná fakta.
(30.12.2023 22:24:38) Moje babička se s dědečkem rozešla v roce 1945, ale nikdy se nerozvedli. Dědeček se odstěhoval na druhý konec republiky a už nikdy se neviděli, ani si nepsali. Babička musela chodit do práce za války, protože bylo totální nasazení, pracovní povinnost pro všechny nestudujíci lidí od 15 let. Po válce ale zůstala doma a sice na černo šila, ale už nikdy nebyla zaměstnaná. Ani za komunistů. Byla ročník 1901. Díky tomu, že byla papírově vdaná, byla ženou v domácnosti. Nikdo nikdy nezkoumal, kolik dědeček vydělával a maminka, ročník 1923, už byla také dospělá a jiné děti babička neměla. Za komunistů mohla být žena v domácnosti, za jediné podmínky, a to že byla vdaná. Neměla pak ale odpracované roky a nedostala žádný důchod.
(30.12.2023 22:43:21) Huso, moje babi je ročník cca jako tvoje maminka. Pracovala od 13. Ve fabrice. Potom u sedláka. V 17 vdaná. A postupně 3 děti. Byla zvyklá na chudobu, tvrdou práci, na málo jídla až skoro hlad. Je skromná, dříč. Přesto ví, že by to asi sama těžko zvládla.
(31.12.2023 0:13:18) Kat, moje maminka ročník 1923 vystudovala gymnázium a po válce i VŠ. Byla inženýrka ekonomie a celý život pracovala jako vedoucí účtárny v poměrně velkém podniku. Babička byla švadlena, dědeček číšník. Oba byli velmi inteligentní a moc je mrzelo, že nemohli studovat, tak to dopřáli aspoň mamince.
(31.12.2023 0:27:10) u nás v 19. století v maminčině rodině byl advokát, veterinář a ještě nějaký takový studovaný člověk, pak přišly trable v podobě alkoholismu a nemocí a ta rodina úplně přestala tímto směrem pokračovat, i když babička měla rodinnou školu, byla výjimka ve vesnici
druhá část byli sedláci, nejstarší ale tak moc chtěl studovat, že odešel i z církve, s podporou rodiny, můj děda studovat nemohl, jako druhý zdědil statek a zbývající sourozence, měl 5 tříd obecné školy
jejich děti doplatily na válku a komunismus, to podle toho, kdy se narodily, moje maminka chtěla studovat, musela na zemědělský učiliště, nějak se ale s pomocí ředitele dostala na maturitní obor, i když něco, co dělat nechtěla, ale měla maturitu, až my máme vš
z tatínkovy strany byl děda sirotek a babička z rodiny farmářů, nebo jak se jim v Maďarsku říkalo, stěhovali se, zažili toho moc, škola nebyla priorita ještě ani pro jejich vnoučata, z mých sestřenic a bratranců, je jich 12, má maturitu jedna, vyšší úroveň vzdělání mají až jejich děti
ono to chvíli trvá, než se vzdělání stane prioritou, není to o inteligenci, ale o možnostech, nastavení rodiny, místě, a taky o štěstí
(31.12.2023 0:33:46) Podobně u manželky, její babička byla sirotek, otce zabili ve WW1 a maminka umřela v té době taky, tak ji po škole poslali do služby do Prahy. Ona se tu velmi dobře vypracovala a před WW2 ji nějaká židovská rodina posílala na řadu kurzů, jak být majordomem, jak vařit francouzskou kuchyni atd. Jenže, pak přišel protektorát, Židé snad včas utekli, babička ještě našla místo u bohatších lidí a vdala se. Po válce to vše skončilo únorem 1948, kdy služebné nebyly potřeba (kromě dobře prokádrovaných agentek-komunistek pro aparát a diplomaty) a tak babička léta pracovala v pekárně.
Bydleli s manželem a 2 dcerami v 1+kk. Obě vystudovaly střední školu. To je moje tchýně.
(30.12.2023 22:50:13) Inko, můj táta taky asi neměl nijak nadprůměrný příjem a mamka byla celou dobu v domácnosti. Ale nikdy jsem teda nezkoumala kritéria, za jakých to šlo.
(30.12.2023 23:07:14) "Liaa, jenomže ty "ženy v domácnosti" musely prokázat, že rodina má uričtý příjem - nemohly zůstat doma jen tak."
Opět nemáš pravdu. Žádné dokazování příjmů se na ženy v domácnosti nevztahovalo. Pokud však ženy v domácnosti "neplnily povinnosti vyplývající z jejich postavení řádně" - například místo péče o dítě provozovaly prostituci - mohlo to být posouzeno jako vyhýbání se práci:
„U ženy, která nepracuje a je v domácnosti, je nutné zjišťovat rozsah domácích prací a v této souvislosti i to, zda není tento její vztah pouze zástěrkou k zakrytí příživnického způsobu života. Například časté střídání partnerů budí pochybnosti.“
(30.12.2023 23:16:09) Liaa, přesně, nikdy jsem neslyšela od našich, že by museli nějak dokazovat dostatečný příjem, ale ani o nějakém zjišťování rozsahu domácích prací...tak mamka měla dvě děti rok a půl po sobě, postaráno o nás bylo vždycky bezvadně, takže to asi stačilo.
(30.12.2023 23:25:03) "ale ani o nějakém zjišťování rozsahu domácích prací..."
TaJ, jo, myslím, že to byla spíš teoretická možnost. Dočetla jsem se, že "s tzv. příživou byla spojena řada humorných situací, neboť prostitutky, jichž nebylo málo, v řadě případů skryly své vyhýbání se poctivé práci za sňatek a následné vedení domácnosti" - tak asi v tomto případě hodlaly úřady zjišťovat a ověřovat, i když si moc nedovedu představit, jak to dělaly.
(30.12.2023 22:59:55) Kat, tyhle osoby skutečně jsou jako Jekyll a Hyde. Moji mámu v místě mají rádi, je komunikativní, umí být milá, nápomocná, profesionálně velmi schopná, pacienti ji milovali, někteří jí léta stále píšou, i když už je v důchodu. Ano, někteří bystřejší zaznamenali, že má přílišnou potřebu mít ve všem pravdu a hodnotit životy jiných, snahu dělat nevyžádaného mediátora v cizích sporech ap. Ale ona umí vzít případně i lehkou zpátečku, když u cizích lidí zaznamená, že by ji snad měli přestat brát. Ti kteří znali tátu, třeba i věděli, že věci nejsou jen takové, jak je podává máma. Ale táta už tu pár let není a už zůstává jen ta jediná správná mámina vylhaná verze reality...
(30.12.2023 23:17:10) Girili, jo, u těchto lidí, jako je tvá mamka, tam tomu rozumím. Bohužel tu zkušenost máme z blízka, dlouholetou. Tohle znám. U A.matky to přesahuje všechny meze. Tam to nechápu. Evidentně to ale možné je.
Můj muž a tchyně dlouho nechápali naše vztahy. Než jsme se vzaly, byli s tchyní děsný kamarádky a chvíli i kolegyně. Můj muž jí dlouho považoval za strašně skvělou. Ona už v tý době mi ale vandrovala, že to není chlap pro mne a je to hrozná rodina a budu celý život nešťastná. Ráda roztahuje, že jsem nanynka co se nechá ovládat svým manželem. Navíc u nás v rodině nemá nikdo vysokoškolský titul, tak že manžel se automaticky nad všechny povyšuje.
(31.12.2023 14:36:27) "u jako Jekyll a Hyde. Moji mámu v místě mají rádi, je komunikativní, umí být milá, nápomocná, profesionálně velmi schopná"
tohle bylo vždycky bolestně matoucí - ale je to tak - nesmírně obětavá třeba v péči o zvířata a hlavně zvířecí mláďata, dobrá soucitná kamarádka, které se lidé svěřovali
jinak všimla jsem si třeba u své babičky, že věci, které provedla a které nedokáže zapomenout, ji právě formovaly směrem k pokání, k odčinění...
(31.12.2023 14:20:24) Kat, tak ono totiž... myslím, že o tom mluvil někde Honzák? - některá povolání určité patologické psychické rysy buď krejou pod určitými heroickými výkony pro to povolání žádoucími, nebo dokonce je někdy i přímo vyžadujou, takže ono se to v povolání klidně může nepoznat, zvlášť, když jde o povolání pestřžní a pak se to spojí s obecnými předsudky o tom, že "divný věci v rodinách se dějou jen sociálně divnejm".. u mě si v dětství nevšiml zvenčí skoro nikdo. Všimla si rodina mé nejbližší kamarádky - řekli mi to před několika lety, že tušili, že je u nás něco blbě, ale nemohli s tím moc dělat, tak se aspoň snažili mě hodně brát k nim domů
A mimochodem, moje matka myslím v rámci své profese byla velmi často prospěšná, a nemám potřebu jí to upírat. To, že někdo páchá něco hnusnýho někde, prostě neznamená, že to páchá všude. A zvlášť ten, kdo elmi dbá na to, co a jak vypadá "před lidma", tak tam, kde je na to vidět, je mnohem obezřetnější v činech, které můžou nechat nějaké divné skvrny. A "dojem" lehko zažene zpochybněním toho, kdo o "dojmu" zapochybuje :)
(31.12.2023 14:49:20) Angrešte rozumím, co píšeš. Pro mě je to jako z hororu, proto je to pro mne tak nepochopitelné. Je moc dobře, že jsi to dokázala takhle přeprat a zlomit. A "být jiný" není blbě. Rozhodně ne.
(31.12.2023 16:09:58) Kat Já vlastně taky nevím, proč to takhle je. Asi celkem nenáhodně mám mezi svými blízkými přáteli víc lidí s podobnými typy matek, přeci jen, vytváří to určitou specifickou citlivost pro problémy způsobený podobným zacházením. A zajímavý, že mají i podobný typy povolání, která zahrnují velkou moc nad lidmi na nich závislými a v nějakém oslabeném postavení. A ve kterých se dá dobře zdůrazňovat vlastní skvělost v podobě dobře viditelné "obětavosti". Výchovná poradkyně, učitelka, lékařka, další učitelka... Ale těžko z toho něco obecnějšího dovozovat, zas asi taky nenáhodně se já sama pohybuju v určitým prstředí, kde je dětí VŠ žen s podobným směrem vzdělání víc.
(31.12.2023 16:31:57) Angrešt, moc zdravím. Chystám se napsat delší příspěvek k tématu, jen sotva stíhám číst natož napsat. Nicméně doufám, že jste zdraví a moc ráda tě u nás brzy uvidím. A nebo tradicní snídaně v Louvre, i když u nás ti aspoň ukážu komplet dokončenou kuchyň i obývací část a hlavně náš nádherný stůl.
(31.12.2023 16:37:59) Termix Na Louvre s tebou jsem zrovna myslela, když jsem jela minulej čtvrtek kolem! Zatím jsme teda všichni celkem na hromadě, ale to se utřepe :) Napíšu ti.
(31.12.2023 16:40:38) Angrešte, myslíš to tak, že ta žena s manipulativní matkou je potom v pozici, kde může uplatnit svou moc, nebo že v té pozici je ta matka?
já mám trochu dojem, že z dcer manipulativních matek vyrostou ženy s ochranitelskými snahami, citlivější k problémům druhých, s ochotou a snahou jim pomoct, možná i proto, aby dokázaly samy sobě, že nejsou špatný, že zaslouží nějak být vnímány svým okolím, že svou zkušenost můžou přetavit v něco dobrého pro ostatní, nejen pro svou rodinu
(31.12.2023 16:50:44) Yuki, myslela jsem to tak, že v té pozici zahrnující moc nad lidmi je ta matka - ta vyjmenovaná povolání mocenský prvek zahrnují, tedy pokud ho tam dotyčný zahrnout chce (ne každý v těchto povoláních chce, samozřejmě) - je to společensky přijímané, že tam ten mocenský prvek bývá. Ale že mám malý vzorek, který navíc může být ovlivněný tím, že já se pohybuju v prostředí, kde sice možná nějak instinktivně preferenčně vyhledávám lidi se špatnou dětskou zkušeností, ale zároveň už tím, v jakým prostředí se pohybuju, je výskyt některýh povolání matek mých přátel trochu selektivní. Takže nedokážu posoudit, co může být bias.
Jinak teda v mém okolí nejde jen o dcery, ale i o syny, a následky mají různý. To, co popisuješ, ochranitelskost a snaha pomáhat...jo, to někteří mají, jak dcery, tak synové. Někteří ne.
Teprve nedávno jsem zjistila, jakou mám v sobě ňákou tu depresivní odezvu narcismu. Nebo co-dependency nebo tak něco. Jak moc se cítím furt zodpovědná za všechno a za všechny. Prostě je to zas, stejně jako u narcisty, všechno o mně, jen v tom negativním převráceném smyslu. Jsem ten nositel viny a spasitel všech.
(31.12.2023 17:22:36) Zasjaj, jo, s tím mám problém taky. A taky mě to nedávno dohnalo, v listopadu, paradoxně ne v nějakém poklidném snivém dobroserství, ale ve chvíli, kdy jsem se skutečně do reálně "spasitelské" situace, která na mě v tu chvíli plně závisela a fakt jsem najednou byla ta jediná, co to mohla udělat, dostala. A nějak jsem měla fakt problém v tom sama sebe unést, hrůzu ze sebe, že tohle ve mně naroste... Musela jsem nakonec požádat o pomoc - se sebou.
(31.12.2023 17:30:43) Angrešt, jo. A přijde mi, že jeden prostě neví. Je to z velké míry ve skrytosti. Ty motivy, návyky. Navíc jsme každá v nějaké reálně nepostradatelné roli. Taky mě to děsí, když se mi to trochu poodhalí.
(31.12.2023 17:40:42) Angrešte, a nebyla to prostě radost z toho, že můžeš něco udělat? Že můžeš pomoci? Docela jsem ráda, že to tu otvíráš, protože tím, že se mi průběžně v životě objevují blízcí lidé v dost hnusných životních situacích, jsem se často dost děsila, jestli nemám problém i já. Jestli mi to nedává přesně tu moc, tu pozici síly. Myslela jsi to tak? Vlastně sama nevím. Ale vzhledem k tomu, že z toho často padám na hubu a leckdy nespím a taky jsem se z toho kdysi psychicky sypala, tak to úplně 5yp narcisa nebudu. 🤦🏼♀️
(31.12.2023 17:53:02) Kat, jo, přesně tak jsem to myslela - od jakého momentu je touha po-moci ve skutečnosti vnitřní touha "po moci".
jinak tuhle konkrétní věc nechci veřejně nijak specifikovat, jde o soukromí jiného člověka. Můžu z toho popsat jen to, co bylo čistě moje prožívání. A ta radost z toho, že můžu pomoct - hele, takhle prostej prožitek to bohužel právě nebyl. Vedle spousty reálný hrůzy, pocitu bezmoci a horečnýho přemejšlení, co mám sakra dělat a jak to udělat správně, a to jak objektivně, tak zároveň i tak, abych se sebou vydržela, pokud to nedokážu a dopadne to špatně...se do toho právě začaly vplejtat takový divný pocity, moc velikášský, moc velká touha vyzkoušet, jaký by bylo zneužít toho, že ten druhý člověk mi v tu chvíli je vydaný na milost i nemilost a já mám tu moc rozhodnout za něj "co je pro něj dobrý, protože já vim líp než on, co je pro něj dobrý", prostě cejtila jsem, že tohle - nechci, nechci to v sobě, ale zároveň to v sobě mám a tím, že si dupnu nožičkou "neci tě", to nevyřeším... a že to budu muset zvládnout se sebou nějak jinak... fakt to pro mě byl docela náraz. Přesně, jak to píše zasjaj - občas prostě vyhlídne nejhorší běs ze mně samotný.
(31.12.2023 17:03:38) Angrešt, výchovná poradkyně to byla moje matinka. Celým označením i “ poradě pro volbu povolání”.
Největší fór ovšem je, a neuvěřitelné, že mě to trklo až někdy po čtyřicítce, jaké povolání “poradila” mně. Tříletý učební obor kosmetička.
Skoro nikdo mě tu osobně nezná, ale já si za celý život udělala linku na očích snad třikrát nebo tak. A taky jsem měla furt samé jedničky, prostě mě škola bavila a chtěla jsem se vzdělávat. Taky jsem chodila do terénu kroužková ptáky a do laboratoře dělat pokusy a měla celou řadu dalších zájmů a vlastně i úspěchů ( třeba cenu v celostátní soutěži) v oborech, které jsem chtěla dělat. Kdyby se někdo hodně snažil vybrat něco úplně nejméně se na mne hodícího, musel by vybrat právě to, co moje maminka.
(31.12.2023 17:19:19) Yuki Tihle lidé o sobě nepochybují, proto jsou tak charismatičtí a přitažliví hlavně pro ty, kdo nějakou jistotu, idol, modlu, potřebují. Ten image dokonalosti je prostě něco. A kdo to nepotřebuje a neskončí jim na lep, toho velmi rychle a naprosto nekompromisně vyřadí ze svého okruhu. Zrovna tak grázly. Moje matka hned poznala, kdo hraje její ligu. , kdo by jí pokazil stejnou mincí. Její otec nebo můj bratranec třeba. Já jsem prostě hodná. Ví, že jí nikdy ani slovem neublížím.
(31.12.2023 17:25:55) Angrešt já žádný díry do světa tedanedělám, ale tohleto mě prostě fascinuje. Jasně, že mě znala a jasně, že znala svou práci. Jak mohla s něčím takovým přijít? Byl to asi jeden z mnoha kroků ve snaze zničit mi život. Ten dospělý na ní nezávislý život. Vybrat mi školu a povolání, které by mě co možná nejvíc netěšily. Nebo já nevím.
Ale zasmála jsem se, tvůj příspěvek jsem dočetla jen ke slovům “ výchovná poradkyně”
(31.12.2023 17:40:38) To mě docela poděsilo, že učitelky, doktorky, výchovný poradkyně týraj svoje děti. Myslela jsem, že to dělaj nezaměstnaný alkoholičky.
(31.12.2023 17:55:05) I treba detska psycholozka. Jsou to nekdy nesdelitelne veci… mnoho odborniku to casto neprokoukne zvenci. I ten status vzdelaneho vyznamneho rodice prohlednuti komplikuje.
(31.12.2023 17:57:04) Inko, no, právě tahle obecná představa mě i další mnou zmíněný lidi tak v dětství o to víc zasekla v bezmocný situaci, protože tomu by nikdo nevěřil, že v takový slušný středostavovský rodině by se mohlo něco takovýho dít... ale jo, děje se to, bohužel, a vzdělání a postavení paradoxně spíš přispívají, protože to ten člověk dokáže zdatněji krýt. I já sama jsem jednu takovou věc prostě neviděla v jedné spřátelené rodině...vůbec mi to nepřišlo na mysl, a ani zpětně prostě nedokážu dát dohromady indicie, který by mě byly trkly. Pro pohled zvenčí to bylo zahlazený úplně dokonale.
Psala jsem to tu už kdysi dávno, setkala se s výrazným nesouhlasem, že by mezi učitelkami bylo vyšší procento patologických osob než jinde. Ale to povolání má taková specifika (většinou několikaletá každodenní moc nad dětmi a zároveň minimální možnost kontroly toho, co se ve třídě děje), že jich tam prostě dost je. A není to tak, že by v každé škole byl někdo takový, ale jsou školy, kde nikdo takový není, a jiné, kde jich je víc a moc se jim tam daří. Mívají skvělou pověst mezi rodiči, protože přesně vědí, na které a jak zapůsobit. Děti těch nesouhlasících rodičů šikanují a ti rodiče jsou prezentováni jako potížisti, pokud se pokusí s tím něco dělat. Někteří to dříve nebo později vzdají a dítě ze školy vezmou. Jiní raději mlčky trpí, aby netrpělo jejich dítě (ono trpí i tak, ale mnohem méně, takže si toho nikdo moc nevšímá). Ty učitelky (a v nejednom případě i učitelé) si vzájemně kryjí záda. Často zastávají důležité pozice buď ve vedení (ZŘŠ je skvělý post v tomto směru, když to ředitel nevychytá, má ZŘŠ velkou moc a přitom žádnou odpovědnost, to těmhle typům hodně vyhovuje), nebo v širším vedení (výchovný poradce, metodik prevence, metodik 1. nebo 2. stupně). A každého, kdo jim nejde na ruku, buď opravdu zničí, nebo alespoň vyštvou.
Své děti, pokud už dospěly do školního věku, mají k sobě pevně připoutané. Děti chodí do školy, kde jejich matky učí, navenek se k nim matky chovají spíše hůř, aby je nikdo nemohl nařknout, že jsou příliš ochranitelské, ale zároveň dětem nedovolí být samy sebou, pořád je kontrolují, a některé si od dětí nechávají "donášet" na kolegy a takto zjištěná "fakta" využívají k jejich ovládání nebo zničení. Ty děti brzy tuší, jakou mají moc a většinou neváhají tuto sílu využívat, protože je to současně chrání před jejich matkami, protože jsou pro ně v tu chvíli důležité.
(1.1.2024 9:00:47) Zasjaj, Angrest, Girili, Tatramelko a další, dekuju, ze jste to sem napsaly. Já jsem si tak někdy myslela, ze ty zdravé mámy jsou normální a tím pádem ideální a jenom já jsem ta chudinka. Teď už sice nějakou dobu vim, ze to tak být nemusí, ale není od věci, si to dobře uvědomit. Právě tohle, že nejen já mám nějak naloženo, je jedna z věci, které mi pomohly se k problému postavit jinak a odrazit se.
(1.1.2024 10:30:02) Girili, díky za otevření tématu, ostatním díky za sdílení zkušeností Osobně mě to dovedlo k tomu, že o tom přemýšlím celou tu dobu... Myslela jsem si, že už to mám v hlavě porovnané dávno, ale stejně mi došly další věci, mozaika se lehce přeskládala, další kamínky zapadly... tak snad jen dodám přání, ať se nám daří ty rodinné vztahy držet ve správném směru a ať kolem sebe máme dostatek lidí, kteří nás podrží a ať máme dost sil poskytovat oporu i my jim
(1.1.2024 14:12:01) Rose, díky. Taky se připojuju s přáním, ať má každý dost sebeucty a síly řídit se vlastním poznáním a ne očekáváním druhých. A ať je každý co nejvíc sám sebou.
(1.1.2024 14:47:28) jestli můžu k Zasjaj ještě přidat drobnost: nevytěsňujte, dobře sledujte, co s vámi působení vašeho rodiče dělá, jak se při návštěvě cítíte, jak potom - neprocházejte tím s klapkama na očích
Ať všichni najdeme ten správný poměr mezi podporou rodiče, kterou si zaslouží, a pozvolným sebezničením.
Všechno jsem dočetla. Moc děkuji ještě jednou, že jste se mnohé z Vás otevřely. Bezva postřehy jsou, ale i od Vás co máte v rodině hezké vztahy.
Beat, až napíšeš knihu nezapomeň dát vědět! .
Girlly, kdybys nenapsala, také bych se asi nedokázala tu tak otevřít a nebo sem tolik věcí vypsat. Sdílení mi dodalo sebevědomí a dneska jsme si o všem promluvili s dětmi a manželovi jsem pověděla víc než tušil. Mně hodně pomáhá sdílení a mluvení o problému, jakmile to povím nahlas, dokáží si věcí více prohlédnout, obejít je dokola a podívat se z více úhlů a tak zkusím nějakou terapii.
Přeji vám všem vroucnost, srdečnost a klidné duše do nového roku.
(31.12.2023 17:43:52) Dobře, tak "dírky, by molekula prošla" :)
Nechápu, ty motivace prostě nechápu. Asi fakt, ja říkáš, součást systematického poškozování, cokoli se hodí.
Hele, pro mě třeba byla strašně palčivá zdánlivá úplná pitomost - vytrvalé odmítání koupit mi podprsenku. Musela jsem dost dlouho v pubertě chodit bez podprsenky, prostě jsem žádnou neměla (a svoje peníze na ni taky ne), trapnost, výsměch kluků, protože jsem měla velká prsa a přes trička to bylo strašně vidět, a ponižování se před matkou a ubrečené prošení, abych směla dostat podprsenku, a choulení ramen, abych ta prsa trochu schovala, s okamžitou herdou "narovnej se"... a taky nevim, prostě představit si tu motivaci fakt nejde. Teda zpětně, možná, od doby, co vím (hlavně od manžela), jakou slast jí navozuje můj pláč a jak se u toho začne prý smát rozkoší (já to nevidim, protože mám v tu chvíli co děatsama se sebou), tak možná proto, tehdy, že ji rajcoval ten pláč, ale prostě fakt nevim. Jasně, zvenčí "taková blbost" - ale já se dodneška mám velký problém narovnat tak, aby byl vidět profil hrudníku a bylo vidět, že mám prsa. Je to prostě všecko hrozně divný a rozumově to moc chpat nedokážu ani teď.
(31.12.2023 18:12:38) Angrešte, promiň. Motivace je jasná, tvoje zoufalství. Pro mě je tohle existence čirého zla. Promiň, jinak to nedokážu cítit. Ještě u toho pocitu moci, no já mám leckdy razanci pneumatického kladiva. I tím , že tyhle vztahový věci a dynamiky nějak vidím celkem zřetelně. (Jo, počítám s tím, že se pletu.) Zase ale respektuju rozhodnutí. Někdy s hrůzou, že bude průser a bojím se. Ale nemám pocit nějakého nevěku, a vlastně ani pocit, že by mi měl být nějak někdo vděčný a podobně. Asi se sama hlídám, sám sobě policajtem. Bohužel veškeré moje instikty zcela selhaly u dcery. Byla bych asi bývala byla fajn máma, jenom jinému děcku. Takže jo, učitelka a matka v mnoha směrech úplně na h**no. Pardon. To není vydiraci taktika, jen konstatování k té jedné lince, která se tu odvíjí.
(31.12.2023 18:42:04) Angrest, dekuju za mila slova ..Dopis mě asi nejdřív velmi překvapil. V té době a v tom věku, kdy církev stála někde tajně a mimo, a kolem mě, mimo moji rodinu, byly pionýrské šátky, budovatelské filmy a vědomi, co se smí a nesmí říkat, mi dopis z Arcibiskupství přišel jak z Marsu. Fakt si pamatuju, jak jsem si i říkala, zda to není nějaký podvrh, prostě jsem vůbec nevěděla.. Ale jelikož máma byla příležitostně věrici, vzhlížela k predstavitelum cirkve, protoze to pro ni byli hrdinové, co odolávají těm komunistickým šmejdům, a taky proste dělala divný věci, tak jsem pochopila, že to podvrh není. Ona poslouchala zahraniční rozhlas, stýkala se s lidmi z kultury, kteří byli výrazně proti režimu. Celkově byla velmi kulturní, sectela, rovněž i otec byl vzdělaný, s prestiznim titulem. To jen pro ilustraci.
No, a když mi došlo, ze si na mě opravdu nekde stěžovala, tak jsem naštvala, to byla druhá emoce. Ublížení jsem v té době nepocitovala. To přišlo později.
A abych uvedla kontext. Mně nikdo neublížoval vědomě. Nikdo mě nebil, ani mi nenadaval. Ta její nemoc rodinu ovlivnila tak, že se všichni starali o sebe a ty kolem nebyla kapacita . Mama, aby nějak přežila, tata odešel, aby přežil, ale že někdo odejít nemůže, to neřešil a nezajímal se, neviděl mě třeba půl roku. A pak na chvíli a zas nic.
Ale podařilo se, ze jsem vždy mela a mám dobré sebevědomí. Takže dobry
(31.12.2023 19:06:00) Kat, jsou v mnohem horších. Já měla “jen” nemocnou mamu a tátu, co se nezajímal. Ale jak jsem psala, jinak to byli inteligentní a vzdělaní lidé, kteří mě vědomě nijak neublizovali.
Vědomi o psychiatrických diagnózách a péče o rodinu nemocných je teď lepší, ale otázka, zda nemocny chce pomoc využít a zda to umí přijmout, zařídit se podle rad apod. Když je nemocný člověk nějak vzdělaný je asi lepší, než když je nemocny člověk “jednodušší”, má nižší sociální statut, partner může byt alkoholik .. pak si ani nechci přestavovat, co zažívají ty děti. Ale nemusí to být pravidlo.
(31.12.2023 20:41:34) Beat, to je fakt tak pozoruhodný příběh, nebýt to pro tebe kdysi bolestné, tak odhlédnuto od toho, byl by to skvělý literární námět, i v těch souvislostech, co píšeš, politických, v postojích Tvých rodičů... jako prostě neuvěřitelný.
Kamarádka několik let vedla Ranou péči v jedné oblasti Rakouska a tam poskytovaliranou péči nejen dětem s postižením, ale tay dětem rodičů s duševním onemocněním, byly považované za podobně vývojově ohrožené. Tady v ČR sebohužel taková péče těmto dětem neposkytuje ani dneska, a je to škoda.
(31.12.2023 21:09:32) Angreste, ja vim, ze jsme se o tom jednou spolu bavily, myslet si ze muze vyresit problemy druhych lidi, je v podstate forma arogance. Ja je muze podporit a necem pomoci,ale vyresit si to musi sami.
(31.12.2023 21:15:08) Angrešt , že bych to sepsala? Ctu zrovna ted Morovou ránu od Betty MacDonald a směju se tu nahlas při jejím popisu rodinných historek. Kdybych kromě událostí s mámou přidala do rukopisu zážitky s další členem naši rodiny, který měl také vážnou psych diagnózu, tak bych Betty mohla konkurovat.
A co se týká pomoci dětem, kteří mají psych nemocné rodiče ..Asi kolem 40, to mama ještě žila, jsem od její lékařky dostala dvě brožury pro děti, název něco jako : Maminka je nemocna, aneb pomoc pro děti nemocných rodičů.. nebo tak nějak. Mám je někde doma. A když jsem tam četla, co můžu jako dítě prožívat, tak jsem si to v těch 40 pěkně obrečela. Ale pisu to proto, ze nějaká taková pomoc je.. jakože si dite může něco přečíst, haha.. no, kdoví, zda s nimi někdo mluví. To bylo na tom nejhorší, že se mnou o tom nikdo nemluvil, nevěděla jsem, co se děje, zda je tohle normální, a co může přijít.
(31.12.2023 20:36:45) Kat, pro mě je to téma složitý, mám v něm hodně vlastní nejistoty. A myslím, že to není úplněnormální, že zdravější je Tvoje nastavení s určitou sebejistotou, že to děláš správně a akorát :)
Nevím, co máš za trápení s dcerou, ale už to, že nad tím takhle přemýšlíš, je podle mě znak toho, že to děláš dobře. K patologickýmu rodiči patří podle mě prakticky stoprocentně nulová sebereflexe. Věřím, že jsi dceři fajn mámou
(31.12.2023 23:52:46) Kat, prosím tě, že bys byla fajn máma jinému děcku, neblbni, tomu nevěřím. Hele, to je normální se sama obviňovat, když není dítěti dobře. Tím taky trpím. S realitou to nemá moc co do činění. Fakt. Držím ti moc palce.
(31.12.2023 23:16:19) Angrešt, ano, podprsenku jsem si těžko vybojovávala. Naštěstí jsem to moc nepotřebovala, ale jak jsem si pak připadala dospělá. Jen ještě před tím jsem neměla dvoudílné ani celkové plavky a to ve věku, kdy už bylo zřejmé, že nejsem kluk. Mně to přijde jako snaha upřít dceři zralost, dospělost, svébytnost, a to už v počátcích. Zostudit. A pak ovládnout.
Ten sadismus mi nikdy na mysl nepřišel. Je skvělý, že to někdo vidí a popíše ti to. Já třeba spoustu věcí i věděla a úplně to vytěsnila. Až když to můj muž vyslovil, tak jsem si vzpomněla. Ale ono kolikrát lepší nevědět.
na co reagovat driv. Spoustu veci poznvam a delam/delame je. Treba to rozlouceni/truchleni za necim co melo byt nebylo. Vim, ze se to radi, rodicum, kterym se narodi dite s postizenim. Nejdriv obrecet rozloucit se s tim ditem, ktere ocekavali. Dite, ktere se bude norlane vyvyjet, bude chodit do skoly v sousedstvi atd..
I to vytvareni novych zazitku a duvernych vztahu a nenechat si ukrast mista, ktere jsme meli radi.
(31.12.2023 14:25:16) Jerry, jo, s tím odtruchlením jsem to taky někde kdysi četla jako radu v jiné souvislosti, tak jsem to zkusila použít i na svou a bylo to pro mě dobré.
Je to složitý, v případě sourozenců bohužel taky, no. Já o bráchu přišla dočasně, postupně k sobě nacházíme cestu zase zpátky. Ono je to prostě složitý, takovýhle zacházení s lidma prostě poznamená celej "ekosystém". ALe i ten ekosystém se po přírodní katastrofě dá regenerovat. ne do původního stavu, ale i ruderální porost má svou divokou krásu :) můj vztah s bratrem je teď náročnej, ale není nenávistnej, není ani lhostejnej, je vlastně láskyplnej, jen na něm leží velkej balík kamení, no. Tak držím palce se ségrou.
(31.12.2023 0:59:35) angrešte, moc díky za tvůj příspěvek. Je to povzbuzující číst, že se s něčím takovým lze vypořádat. Holky, díky všem, vaše příspěvky mi pomáhají si to nějak uspořádat v hlavě. Styděla jsem se to sem napsat, ale jsem ráda, že jsem to udělala.
(31.12.2023 9:59:49) Tatramelko, dekuju ti za moc milá slova. Prošla jsem si různými peripetiemi a trvalo to dlouho. Napsala jsem sem jen zlomek. I jsem vynechala další osobní věci, které mi pomohly k tomu, ze se teď citim se vsim vyrovnaná. Ale to už veřejně psát nechci. Každopádně nikdy není pozdě něco změnit, zlomit, nadechnout se jiného života. Jde “jen” o to, rozhodnout se, co je správně, co chci a za tím si jít, i když pro někoho to správně muže být něco jiného. Z toho, jak tě odtud znám, citim, ze jsou věci, za kterými si stojíš, jsi o jejich správnosti přesvědčena a jsi schopna si je hájit i proti většině. To se mi na tobe líbí. Ti, které historie zná, nebyli ti, co šli s davem . Tak ti přeju, aby ti tahle tvoje síla pomohla dobře vyřešit tvoje trápení, aby měla tvá rodina klid a věřím, že děti tohle všechno vnímají a bude vám spolu i v budoucnu dobře.
(31.12.2023 10:48:41) Kat, léčila se cely život. Resp začala už před mým narozením, pak to chvíli nějak šlo a cca od mých 9 to začalo být hodně náročný. A až do jeji smrti. Dožila se poměrně vysokého věku. Tahle nemoc se tehdy léčila dost špatně. Dnes už jsou možnosti medikace o něco lepší.
(31.12.2023 14:32:44) Beat, tohle píšeš krásně! "Každopádně nikdy není pozdě něco změnit, zlomit, nadechnout se jiného života. Jde “jen” o to, rozhodnout se, co je správně, co chci a za tím si jít, i když pro někoho to správně muže být něco jiného. "
(31.12.2023 10:15:17) Gir a Tatramelko, od včerejška myslím na to, že ti vaši muži vás musí moc milovat a musí to být Opravdu silní chlapi, když s vámi vydrží takovéhle vztahy a jednání vůči nim.
(31.12.2023 12:08:31) Holky, já si tohle nějak vůbec nedovedu představit. Přemejšlím o tom z druhé strany. Porodila jsem vychovala tři děti. Rozhodně zabíraly a zabírají nadále většinu mého času, energie, myšlenek atd atd. A najednou by se mohlo stát, že by ty vztahy dopadly tak, že by mě chtěly vyškrtnout ze svého života, nemluvily se mnou, vnoučata by mě někdy později nesnášely? Jak se to stane? Moji rodiče sem tam pronesly nějakou poznámku, když se jim něco nelíbilo,ale jinak se nám většinou do ničeho nikdy nepletli.Neučili se. s námi, nezajímali se o náš výběr škol, partnerů, způsobu života, prostě to tak nějak více či méně respektovali. A když jsme u nich byli s dětma, tak spíš přehlíželi u našich dětí i to,co by u nás nikdy nepřehlídliDěti jim vždycky volaly, rády jezdily na návštěvu. Předělat se je nikdy nesnažily. Tohle všechno je docela smutný...
(31.12.2023 12:18:08) Federiko, četla jsi ty příběhy? Vyžaduješ od svých dětí naprostou poslušnost a vydíráš je při té příležitosti varováním, že jinak je nebudeš mít ráda? Chystáš se "fyzicky vychovávat" nezbedné vnouče tak, že mu poteče krev? Kydáš pomluvy na kamarády svých dětí? atd atd... Tak se to stane.
(31.12.2023 12:24:44) Babi, ne, já to nekritizuju, jen nechápu.,proč se to děje,k čemu? Já jsem ráda, že jsem si svý děti vychovala, těším se, až budou úplně samostatní, že si pak už budu jen užívat a těšit se z jejich občasných návštěv, vnoučata budu kazit a rozmazlovat a stejně jako nemám ráda, když někdo kecá do život mně, nebudu mít tendenci kecat do života já jiným, proč si komplikovat i svůj život, vlastní. Z jakýho důvodu mají ti lidi potřebu to dělat náročný sobě i svým dětem?
(31.12.2023 12:44:08) Z jakýho důvodu mají ti lidi potřebu to dělat náročný sobě i svým dětem?
Federiko,
protoze nic jineho neumi. Hlubsi vztahy vubec nechapou.. Jejich emoce zamrzly na urovni trileteho ditete. Jsou totalne egocentricti a sobecti. Trilety dite chape, ze nema kricet, jinak se bude maminka zlobit, coz je pro nej neprijemne..
Treba uz destilete dite vi, nebudu kricet maminku by bolela hlava.
Trilete dite chce auticko tak udela scenu v obchode. Co si myslis ty nebo okoli je mu fuk. Dospeli clovek s emocemi triletaka dela ty sceny o auticko ponekud rafinovaneji.
(31.12.2023 13:03:14) já bych řekla, že některý maminky nezvládly dospět, nemají pocit jistoty, tou jedinou jistotou jsou její děti, a když se ty děti chtějí osamostatnit, což je přirozený, postupný proces, ony najednou cítí, že ztrácí kontrolu nad dítětem, tím ztrácí svou jistotu a začne se bránit
někdy je to výchovou, někdy osobností, životními karamboly, určitě je to kombinace toho všeho, není jeden důvod a snadný řešení, žádná šablona neexistuje, a ani ochota to řešit, protože by se tím nejspíš otevřely hodně hluboké rány
dá se to vědomně přerušit, nepředat to do dalších generací, ale není to snadný
(31.12.2023 14:08:00) K tomu bych dodala,že někteří sice dospějí,ale pak nezvládají, když nemohou "provozovat" svou nepostradatelnost. Byl k tomu pěkný díl v Nevychově a poslala mi ho moje máma Přitom máma mi furt radí,co všechno mám vylepšit atd., a že dítěti mám dát odklad dalšího, nemám dávat do školky, nemám si zvyšovat v práci úvazek, atd. Naštěstí od muže mám opak- ve všem podporu. Naši prostě nezvládají, že máme víc dětí, lepší bydlení, dokonce otec hudruje,jakože máme větší pračku, než oni (nás je 5,oni jsou 2)...
(31.12.2023 12:58:43) Fed, každý z nás si na svět přinese uzlík plný faktorů, které určují kdo z nás bude... Výchova a prostředí pak může ten základ nějak formovat, něco potlačit, něco zvýraznit, něco se naučíme kompenzovat, ale ten základ, to gró, to prostě v nás zůstane... Nevím, jak moc jsem z běžného vzorku populace, když to tu čtu, tak možná i jo, ale v rodině máme slušnou sbírku různě vyšinutých jedinců míchá se to v nás, asi si podvědomě hledáme "narušené" partnery a přivádíme na svět další vyšinuté jedince... Když se podívám detailně na své předky, vidím tam více či méně úspěšný boj se sebou samým... Vidím třeba neskutečný posun u svého táty, kdyby mi někdo v mých 16 řekl, jak pohodový vztah budeme mít, považovala bych ho za hlupáka... I já sama teprve s věkem dokázala postupně přehodnocovat vztahy v naší rodině, musela jsem asi něco odžít, museli jsme společně projít nějakou tou cestou... Ve vztahu k dětem se snažím především budovat jejich sebepřijetí, a "modlím se" a doufám, že jejich boj bude čím dál snazší a třeba se ta vyšinutost časem úplně smaže a vytratí...
(31.12.2023 12:36:25) Federiko, i lide, kteri by zadne deti mit nemeli maji je. Co pises o sebe a svych rodicich. Tak jis vyrustala v prostredi, kde si byla milovana, respoktovana a to same dopravas vlastnim detem. Taky jsou matky, ktere vlastni deti maji jako panenky. O miminka pecuji, ale cim vic dite roste a vytvari si vlastni osobnost o to vic se ho snazi zadupat. Chteji dite vlastnit a mit pod kontrolou. Protoze nemaji zadny pocit studu nebo hodnotovy zebricek, tak se uchyluji k naprosto silnym vecem. Na druhou stranu umi dobre kopiravat chovani a chovat se podle ocekavani.
(31.12.2023 12:43:40) No, já jsem ve skutečnosti vlastně žádný děti nechtěla Bála jsem se zodpovědnosti a právem. Pořád mě ta zodpovědnost děsí Ale právě proto budu ráda, když pak budu smět vypustit a nestarat se. Vždyť ti prarodiče mají taky svůj život. Já jsem se nesnesla s tchyní, nebyla jsem ten typ, kterej by ona chtěla,pro svýho syna. Tak jsem tam občas přijela, tiše zuřila, ale věděla jsem,že odjedu a bude zas všechno po mým. Ti prarodiče ale ubližujou hlavně i sami sobě.
(31.12.2023 12:51:27) No, já jsem ve skutečnosti vlastně žádný děti nechtěla Bála jsem se zodpovědnosti a právem. Pořád mě ta zodpovědnost děsí
Federiko,
to jsem mela-mam stejne. Ja chci aby se mely dobre a zily samostatny spokojeny zivot. A obcas si na mne vzpomely. Podle mne moje maminka mela to same. Ona nas nade vse miluje. Ale byla, rada kdyz jsem vyletely s hnizda..
(31.12.2023 13:09:31) Původně jsem děti nechtěla, starala jsem se o mladší sestru, o 7 let, věděla jsem přesně, co to obnáší a když dospěla , chtěla jsem mít klid
Bála jsem se další zodpovědnosti, jsem ráda, že děti dospěly a už jim nemůžu uškodit, i když bát se o ně budu pořád, naposled při událostech na FF.
(31.12.2023 13:44:48) Federiko, vím, že to myslíš jen a jen dobře, ale připomněla jsi mi Libika, který v podobných tématech často přispěla něčím cca jako "já nevim, jak tak skvělé dcery můžou mít tak hrozné matky"
(31.12.2023 14:02:32) Čumčo, po pravdě mě to spíš vyděsilo naopak. Že by se se mnou někdy přestaly stýkat moje děti a jejich děti, protože bych byla tak hrozná.
(31.12.2023 14:17:29) já ti rozumím, Fed, úplně, taky mi moje děti možná něco někdy vyčtou (a právem), není to toho druhu, co se stalo v dětství mně, ale i tak...
taky jsem někdy nevěděla, na koho se zlobit víc, na sebe, na mámu, na babičku za to, jaké peklo udělala mámě
(31.12.2023 14:04:35) Čumčo, taky jsem si na libik vzpomněla a k tomu přemýšlím, jak se to přihodí, že většinou to byla babička, kdo situaci zachraňoval... Jestli to byla matka otce nebo té "špatné" matky - čím to pak je?
(31.12.2023 14:10:16) možná to ta babička vidí víc nestranně, všimne si něčeho, protože v tom nežije pořád, není tou pomalu vařenou žábou, která to nevnímá
(31.12.2023 14:46:54) Rose, u mě to byla a je babička z tátovy strany. A proč - no, to já nevím, jako dítě má člověk celkem omezené možnosti těch "náhradních mateřských postav", někdy to může být třeba učitelka nebo tak, ale jinak - kde jinde lovit než ve vodách, se kterými se aspoň trochu potkává? (i když samozřejmě moje matka mému kontaktu s touhle babičkou dost aktivně bránila, ale aspoň pro formální zdání by "vypadalo blbě", kdybychom nebyli voděni k prarodičům, tak jsem měla možnost s babičkou trávit nějakej čas:) )
(31.12.2023 16:08:41) Angrešt, u tebe tomu rozumím lépe, agresor byla matka i její matka, záchrana ze strany tátovy matky dává smysl... Spíš jsem si říkala, když to byla ta druhá babička, která tu matku vychovala... Tam to pak musí být mnohem těžší, když musí koukat na to, jak špatně se její dcera chová ke svým dětem...
(31.12.2023 14:42:45) Federiko, pokusit se dostat vlastního rodiče ze svýho života pryč je strašný, strašně těžký, strašně bolestivý, a vyrve tím člověk i kus sebe, kterej bude chybět už definitivně, nejde to trhat bez kořenů. A aby se k něčemu takovýmu rozhod, to fakt není "máma mě nasrala, taková pitomá poznámka, s ní prostě končim...". Defaultní lidský nastavení je naopak k rodičům lnout, někdy složitě, někdy i bolavě, ale pořád lnout. Aby to člověk přetrh, to fakt už musí bejt. U mě je to vlastně čirá sebeobrana. Ochrana vlastního života, a to teď myslím jak obrazně, tak doslovně. Primárně normální útěk z prožitků čirý hrůzy. Postupně přetavenej různými způsoby do určitýho vyrovávnání se, to ubývání (původně dětskýho a skutečně bezmocnýho) strachu jako primární motivace, do jeho nahrazování spíš prázdnotou s uvědomováním si, že její moc nade mnou v dospělosti už je na hony vzdálená tý dětský bezmoci a že ten živočišnej strach je už jen relikt, že reálně má těch protředků mě ohrozit sice čím dál míň, ale o to urputněji je používá a hlavně na mý děti... a tak. Ale protě fakt se to neděje jen tak samo od sebe. K tomuhle by se mnohem líp moh vyjádřit někdo nezúčastněnej, třeba někdo z psychologů, kdo sem chodí. Pro mě de facto není možný vidět to nezaujatě a nezatíženě. Tak dokonalýho zenovýho odstupu vážně nejsem schopna a nedokážu si do příběhů jiných sebe vůbec nepromítat :)
(31.12.2023 15:26:31) Angrešt, děkuji, že tom píšeš, musí to být velká velká bolest. Přišla jsi na to, proč se matka takto chovala ? Nedovedu si představit tu příčinu, obzvlášť když je to člověk v jiných vztazích funkční
(31.12.2023 15:47:08) Buřte, teď nevím přesně, jak to myslíš - jakože jestli moje matka je v jiných vztazích funkční? Ne, to není, jen je v různých vztazích nefunkční různým způsobem, i třeba týrání bráchy bylo jiné než mě. Jinak prostě záleží, jak vůči kterému příbuznému. Vůči nepříbuzným vztahy nemá, přátele nikdy žádné neměla, tak tam jsem si neměla čeho všimnout. Jestli myslíš vztahy čistě pracovní, tak jo, tam asi funkční je, s dodržováním pracovních smluv a závazků problém nemá.
A proč je jaká je... hele, to mně asi nepřísluší. Já ani úplně přesně nevím, "jaká je". Vím, jaké jsou její projevy ke mně a lidem, které znám a vidím. Ale co je za tím - to fakt nevím. Nechci se pouštět do nějakého diagnostikování a rozkrývání, to je práce pro profesionály, já jsem v tomhle insider, nejsem prostě schopna odstupu a nadhledu, kteej by pro tohle byl nutnej. Možná časem někdy v budoucnu budu vůči ní schopna i jakéhosi velmi odosobněného soucitu, protože podle toho, co vím (a co mi prováděla její matka ve spolupráci s ní, pásly se na mě obě), tak je možný, že ona sama byla týraná...ale fakt nevím. V současný době jsem tam, kde jsem, nebráním se možnosti, že to zůstane takhle, ani možnosti, že se to posune někam jinam...prostě nevím.
(31.12.2023 16:46:02) Ahoj Jerry, tohle jsem si nepustila, ale koukala se na ten tvůj odkaz před par dny a pustila si něco a moc se mi to líbilo, ale někde tam říkali nebo psali, ze nejlepší pomsta narcistnimu rodiči je…. už nevím přesně, asi že se nenecháme zničit. A to jsem vůbec nechápala. Někdo se fakt asi má potřebu mstít, ale měl by zrovna pomstychtivost terapeut posilovat? Já navíc tuhle potřebu vůbec nemám, natož pak k někomu, koho miluju. Výsledek je, že trpím já tím, že milovanému člověku nemůžu být nablízku, ku pomoci, vyhovět jeho přáním. Asi jako když ten tříleťák řve, že se nevyhověl jeho požadavku jít sám bez držení přes silnici. Tak řve jak tur. To jeho utrpení je reálné a každý ĺskyplný člověk prostě trpí s ním. No a jasně, že by mu hrozně chtěl vyhovět, kdyby to jen šlo a ukončit tak jeho i své vlastní utrpení. To je ta Netrpělivost srdce. Chce to šílenou disciplínu. A strašně to bolí
(31.12.2023 17:17:49) Zasjaj, chápu, že ztratit blízkost, rodinu, je utrpení. Ale trpět, protože nemohu plnit přání člověka, která jsou mj částí týrání a trápení a mají dotyčného ovládat, to přece nemůže být líto? Vždyť to nejsou přání. To bývá jen to vodítko a ovladač.
(31.12.2023 17:30:29) Zasjaj, pardon, dočítám. Tohle, tu zodpovědnost za blaho všech, nutkání všem pomáhat, dokazovat, že si zaslouží lásku, to má moje maminka. Prostřední, nechtěná, braná jako ta méně schopná atd. Byly tam další věci nic moc. Ale myslím, že narcismus a manipulace tam nebyly. A myslím, že u mě v rodině tohle taky nebylo. Jako rodiče mají svoje specifika, to ano. Ale ten pocit zodpovědnosti za všechny, všechno, a sebevědomí někde na nule , to jsem měla fakt dlouho. Myslím, že částečně je to povaha. A lze s tím pracovat. Je mi hrozně líto, že zrovna ty máš takové trápení. Vždyť jsi báječná.
(31.12.2023 17:38:55) Kat, díky. To je tak milé, co píšeš.
Hele já nevím, nejsem žádný odborník, tyhle rysy jsou jistě i u jiných typů, jiných motivů. Já jsem toho jen o narcismu četla spousty a tuhle potřebu u sebe trochu poodhalila z toho úhlu. A zapadlo mi to do toho narcistního, že je to všechno jen o mně. I nějaká potřeba dokonalosti. Chtěla bych se toho aspoň trochu oprostit.
(31.12.2023 17:43:15) Zasjaj, máš li možnost, zkus to s někým zpracovat. Jenom můj pocit - nikoliv narcistní, ale syndrom hodné holky. Když nebudeš dost hodná a úžasná, tak si přece nezasloužíš.... Ale to je fakt jen můj dojem. Nebrat vážně, jen plkám.
(31.12.2023 19:34:49) Zasjaj, ahoj.. Ja jsem si to s tou pomstou tam nenasla a poslouchala jsem to jeste jednou. Ale asi jsem se nesoustredila. Ja si teda o sobe myslim, ze jsem laskyplna a citliva, pokud se nekdo pokousi se mnou manipulovat, tak me neskutecne se.e, ikdyz toho cloveka miluju viz. dcerenka nebo muj tata to obcas taky zkousel a verim, ze ten dotycny pocit zalu a utrpeni proziva opravdove.. Ale nevim, co bych delala kdybych mela takovou matku.
(31.12.2023 17:40:30) "...nezajímali se o náš výběr škol, partnerů, způsobu života, prostě to tak nějak více či méně respektovali."
Federiko, a jak projevovali zájem? Nebo zájem z jejich strany nebyl? Bylo jim jedno, co studuješ, kdo je tvým partnerem, jak žiješ... Pro mě dost divný a jsem ráda, že u nás to tak nemáme (ať už já v původní rodině, tak ani v rodině stávající - zajímá mě, jak moje děti žijí, jak studují,...).
(31.12.2023 17:47:42) Inko, přesně. Samozřejmě jsem občas kroutila očima, když se podle mě zajímali moc, ale pořád lepší než vůbec. Ve vztahu ke svým dětem to mám podobně, určitě jsem jim občas lezla (a lezu ) na nervy, ale vědí, že tu jsem pro ně a že mi na nich záleží nejvíc na světě, což holt projevuju i tím, že se zajímám.
(31.12.2023 17:57:51) Kaipo, přesně, pro mě je hrozně důležité, aby syn věděl, že jsme tady vždycky pro něj, máme ho rádi, jsme připravení mu vždycky pomoct, vyslechnout, nebo poradit, pokud bude potřebovat a chtít. Ale zároveň, že mu nehodláme do ničeho kecat, nebo se mu vnucovat. Jen že jsme tady prostě vždycky pro něj... Stejně jako jsem to cítila vždycky já od mých rodičů.
(31.12.2023 17:49:34) Kaipo, taky je to pro mě divný a jsem ráda, že naši se vždycky o všechno zajímali, nevyzvídali a nenaléhali, spíš řekli svůj názor, nic nám nenutili, ale ten zájem prostě měli. A spoustu věcí jsme s nimi probírali. Manžel to má se svojí mamkou podobně. Stejně se to snažím dělat i se synem, on sám od sebe až tak často nepřijde, nebo není tak sdílný, ale když za ním přijdu a zapředu tak nějak nezávazně hovor, tak se často rozpovídá...a je vidět, že je nakonec rád, ale sám od sebe by třeba nepřišel.
(31.12.2023 18:06:18) Naši se o mě taky vždycky zajímali, hlavně maminka. Poradila, řekla svůj názor, ale tak od cca 15 let mě do ničeho nenutila. A já jsem se jí vždycky svěřovala. Zajímala jsem se i o svoje děti, ale třeba ve věci výběru střední školy jsem měla jen poradní hlas, u vysoké už mi bylo jen oznámeno, kam nastoupí. Vztahy s partnery jsem nikdy neřešila, to bylo čistě na dětech, ale o synovy partnerky jsem se přiměřeně zajímala, tj. byla jsem ráda, když mi je představil a chovala jsem se k nim přívětivě a nikdy je nekritizovala. V současnosti se zajímám, co děti dělají, jak se jim daří, telefonuje mě si, občas se vidíme. Vím, že děti vědí, že jsem tu pro ně, a že jim vždy pomůžu, jak to bude možné. Věřím, že kdybych něco potřebovala, pomůžou mi taky.
(30.12.2023 11:07:36) "udivili reakce, že někteří obhahují styk toxickým ubližujícím prarodičem"
ono nejde o obhajování toho prarodiče, jako spíš o vysvětlování a možná obhajobu toho rodiče... že není pro něj snadné se odstřihnout od toxického rodiče... Že musí nějak porovnat jak z toho ven... A jestli jde o jednotlivé excesy, kterým se dá nějak zabránit (kratším kontaktem) nebo ani to ne... Ono nejde obvykle o jednoho pra/rodiče agresora, ale často je ve hře ještě druhý pra/rodič, "nevinný" nebo zbytek rodiny...
(29.12.2023 8:52:48) Girili, kdyby moje matka jakkoliv ublížila mým dětem, přestala bych se s ní stýkat. Moje děti naštěstí moji matku ještě nikdy neviděly a ani nikdy neuvidí.
(29.12.2023 9:27:45) Termix, vím, že máš za sebou nepěkné zážitky z dětství a úplně to chápu. Jsem za tebe ráda, žes to dokázala utnout.
Máma dokáže být i pečující a milující, ale jak stárne, tak se to takhle překlápí čím dál tím hůř a častěji. To, jak je manipulativní, jsem si v dětství neuvědomovala. Jednak to nebylo tak strašné - byla mladá, jednak jsem byla celkem bezproblémové dítě a jednak tam byl táta, který to držel pod kontrolou. Proto jsem doteď (téměř) neuvažovala o tom utnout kontakty úplně.
(29.12.2023 8:59:29) Girili, to me moc mrzi😢 Vanoce predevsim jsou v tomhle hrozne osemetne, clovek chce vyhovet ve jmenu rodinnych vztahu vsem, ale nejde to, mam to taky za sebou... Pokud se necitis dobre Ty ani syn, proste zustat doma a lezet..i kdyz jsou Vanoce.. S mamou bych na nejaky cas prerusila kontakty, co bude o Tobe rikat v pribuzenstvu a u znamych je mimo tvuj vliv, patrne si vymysli, co bude chtit, nezavisle na tom, jak se budes chovat Ty.. A pozdejsi pripadne navstevy bych vyrazne omezila, na " otocku ", hodinka u kafe a bez deti, i kdybych mela prespat v hotelu.. U takovych lidi plati jen jasne NE, kdo se podvoli, je za onuci..odted by vsechno melo byt naprosto v tve rezii, pri prvnim naznaku se zvednout a nazdar..
(29.12.2023 9:48:15) Breburdo, máš pravdu, neměli jsme tam jet, když jsme nebyli úplně zdravotně ještě ok. Ale ráno nám bylo celkem dobře, máma přemlouvala, že tam bude mít syn v baráku víc prostoru a klidu, než u nás v bytě, celý pokoj pro sebe, že si může zalézt a že se sejdeme všichni i se sourozencem. Loni měl s ní něco právě sourozenec, ani nepřišel dál a děti to pak mrzelo. Nevyhodnotila jsem to správně.
(29.12.2023 20:26:49) Girili u nás se chování máti k dětem nikdy nedostalo za hranu nucení předškoláků a mladších školáků "odpočívat" po obědě, protože si babička potřebovala lehnout a buzerace ve smyslu "řekla jsem, že spát půjdeš v devět, takže se otoč od televize a spi my se na tu pohádku dokoukáme sami". Což mělo bleskurychlý následek - nechtěly tam jezdit (a já jsem byla ta špatná, protože "jsem je naváděla"). Všichni jsme u nich nespali nikdy, nebylo naštěstí kde, ale i návštěvy začaly být nepříjemné. Po okamžiku, kdy jsem se ve 42 letech konečně vymezila následoval půlroční trest nekomunikací, ale přiznám se, že mně nevadil, naopak, pak zas chování jako by nic. A od té doby využívám toho, že velký dům máme my, nebo, pokud nemám morál na vizitu na domácí půdě, prostě uspořádám sedánek v hospodě. Doma děti v tom okamžiku věděly, že jsou na svém prostoru a když babi začala vyšilovat, prostě se zdekovaly do svých pokojů. Já její výpady odrážím pokrčením ramen a formulkou "no a já to dělám takhle". K nim do bytu chodím pravidelně jednou za rok - pověsit záclony, jinak jsem tam letos byla tuším dvakrát, jednou sama, jednou na hodinu s manželem, s dědou (jejím manželem, není to můj otec), se vidíme několikrát do měsíce. Jediné, z čeho mám upřímnou hrůzu je budoucnost, dokud jsou dva soběstační, je to OK. Jsem "řešič", tchýni jsme tu už měli několikrát i na několik měsíců, moji babi 10 let na 3-10 měsíců v roce, moji máti kdysi 6 týdnů po zlomenině nohy a vzpamatovávala jsem se z toho dva roky - a to byla ještě v pohodě. Nedovedu si představit delší soužití, ona samozřejmě ani neuvažuje o tom, že bybylo třeba přemýšlet nad alespoň chráněným bydlením, bezbariérovým bytem, "ona se přeci o sebe dokáže postarat" a strkám hlavu do písku. Jinak souhlasím s tím, co tu bylo někde řečeno, pozor na ostatní děti, ať nemají pocit, že se zas tak moc nic nestalo, nebo že si to ségra zasloužila.
(29.12.2023 9:08:08) Girili,to je hrůza. Určitě bych o tom s dětmi mluvila (můžeš to podat tak,že babička není psychicky O.K.,jestli nechceš říkat,že má hnusnou povahu) a hlavně zrušila všechny pobyty přes noc,pokud nechceš utnout kontakt úplně. Vypadá to, že se situace s věkem zhoršuje a matka se nedokáže ovládat - to,že nějakou dobu to vydrží, znamená, že si je vědoma alespoň do určité miry, co je a co není O.K.,ale nemá sebeovládání.
(29.12.2023 9:15:06) Girili, soucítím, to je fakt hnus. Sama mám náročnou dceru (teď už celkem pohoda, jen jí zůstala přednas.anost, brblání a držkování), také trpěla noční enurézou a občas i ve dne "nedoběhla", to fakt nesouvisí s výchovou. Moje máma má tendence poučovat, výchovu jsme měly přísnou (občas, jak to bývalo zvykem i fyzickou), ale milující. Prostě nás seřvala, poliskala a tím to bylo uzavřeno, zase jsme se váleli smíchy a bylo všechno v pohodě. Na moji výchovu (i sester) měla taky připomínky. Např. tvrdila, že nejmladší (ta náročná) řve x hodin denně, protože ji rozmazluju. Pak jsem k ní přijela, ona hlídala holky a já ve sklepě šila. Za půl hodiny telefon: "Pojď sem, řve." "Tak ji nech, říkala jsi, že ji to přestane bavit." "Okamžitě přijď, ona řve jinak, to jsem nezažila, ona tě potřebuje." Dcera řvala i se mnou, ale trochu jinak. Teď, když Magrátka držkuje nebo háže ksichty, má mamka sice připomínky, ale už jsou značně obroušené hrany, leze mi to na nervy asi stejně jako chování mého děcka. Kdyby ji zbila, dcera by ji do smrti nenáviděla. Ničeho jiného by nedosáhla a sama si to určitě uvědomuje. A co si pamatuju, vnoučata maximálně v batolecím věku plácla přes ruku, ale ani tím si nejsem jistá. Na matku bych se vykašlala, pokud bych nechtěla být očerňena před celou rodinou, občas bych se stavila na kafe, za hodinu odchod. Nějak bych se vymluvila, že je mi blbě, zapomněla jsem doma léky...
(29.12.2023 9:33:26) Magrato, tvoje maminka má sebereflexi, to je skvělé. Moje máma pak při nějakém zájemném vyříkání si nakonec trochu přizná, že přestřelila, možná aby mě neztratila úplně (i když stejně si myslím že to děláš blbě...), slíbí, že do výchovy našich dětí nebude mluvit a zasahovat a pak zase začne. Spíš setrvalý posun k horšímu jak stárne.
pokud je Narcist, tak emoce druhych lidi vubec nechape a nezajimaji ji. Jediny proc prizna, ze sehala, je protoze citi ze bys ji mohla zavrhnout. Diky tomu te drzi v porad na niti. Nema cenu ocekavat, ze te pochopi atd.. protoze na to nema bunky. Ten clovek zamrzl emocionalne ve veku tak trileteho ditete. Zas na druhou stranu v ostanim vyvoji sla dal, tak se naucila tychle nedostatky kamuflovat. Pokud se chova mile a starostlive, tak je to jenom, protoze citi, ze je to pro vyhodne. Ocekovat, ze se po emocionalni strance bude chovat dospele, je stejne jako ocekavat od mentalne postizeneho, ze pochopi abstraktni matematiku..
Je k tomu spousty videi.. Tady treba test a kniha.. https://nakladatelstvi.portal.cz/nakladatelstvi/aktuality/97959/test-vykazuje-vase-matka-priznaky-narcismu
Tohle je dlouhy, ale dobry.. https://www.bing.com/videos/riverview/relatedvideo?q=naricstni+matka&mid=F0894169AD4526B0542EF0894169AD4526B0542E&FORM=VIRE
(29.12.2023 10:58:34) Gir, ať tě matka pomlouvá, jak chce. Její boj. Už bych tam nejela. Netuším, proč by děti měly koukat na to, jak babička ubližuje své dceři. A po tomhle může být ráda, že jsi ji neudala na policii. Pokud tě drží v šachu pomluvami, nevyhraješ to nikdy. Nepristupuj na její pravidla. Evidentně je to cvok. Psala jsi tu během let už pár jejích excesů, není jediný důvod to tolerovat.
(29.12.2023 11:07:29) Tak myslím,že kromě pomluv je "ve hře" ještě jeden barák... Ale ani kvůli tomu bych tam za těchto okolností nebrala děti na víc dní.
(29.12.2023 11:07:41) Ještě takhle: pokud návštěva, tak zcela dle tvých pravidel. Tak, aby pro sebe a děti minimalizovala jakékoliv úlety. Z pohledu dětí to musí být strašně náročný, ty reakce. Navíc to ještě neumí popsat a zhodnotit. Jen ví, že je něco špatně. Nemáš možnost se ubytovat jinde? Užít si přátel, stavit se u mámy na 2 hodiny a zase jít? A ještě jedna zkušenost, nevysvětluj, neobhajuj se. Nemá to cenu.
(29.12.2023 11:26:04) Nejde mi dopsat příspěvek a uložit. Stanov si svoje bezpečné hranice. Nečekej, že to bude pochopeno. Naopak nastane asi pořádný cirkus. Oznamuj svá rozhodnutí. Vysvětlování je cesta do pekel. Ale je možné, že pokud tu hranici udržíš, máma se trochu stáhne. Zjistí, že už na tebe nemůže. S dětmi to otevři, uvidíš, co a jak. Budou vědět, že to není tabu. A drby a pomluvy? Kdo tě zná, ví. Kdo ne, ať si trhne. Okolí s tvou mámou nežilo a nežije.
(29.12.2023 11:55:34) Holky, moc dík za podporu a za náhledy. Není to tak, že bych to neviděla, ale jsou i dobré chvíle a já pozapomenu, věřím, že hranice už byly nastaveny a mám to pod kontrolou. Zjevně to ale nejde mít pod kontrolou, když mám s sebou tři děti, není mi úplně dobře, nemůžu být na více místech najednou a jsme tam přes noc. S dětmi jsem dnes trochu mluvila. Dceřin pohled je jasný a pochopitelný - nechce se s babičkou vidět. U obou synů to bylo paradoxně složitější - jich se to osobně netýkalo a mluví o tom tak, že mě to trochu děsí. Malý papouškuje cokoliv, co uslyší, ale co si skutečně myslí, pořádně nevyjádří. Nějak to vymyslíme, aby kontakty měly jinou podobu. Dcera se s mámou nebude zatím vídat vůbec.
(29.12.2023 12:09:26) Gir, zeptám se možná drze - co ty kontakty s babičkou dávají tvým klukům? Jak to vidí manžel? Přece návštěva, kde jsi neustále na trní a musíš hlídat mámu, protože netušíš, co jí za chvilku popadne vůči dětem i tobě.... To je přece stres jak blázen? Dala bych velký pozor na to, aby to děti nevnímaly jako "vlastně se nic neděje, kdyby to bylo vážné, určitě nás tam rodiče nepustí".
(29.12.2023 12:22:58) " co ty kontakty s babičkou dávají tvým klukům? "
kat, tohle je zajímavá otázka, ale odpověď fakt není jednoduchá... osobně si ji trochu vztahuju i na sebe, protože jsem hodně přemýšlela, jak s dětmi a tchýní - ta se vůči nám (zatím?) neprojevuje nijak agresivně, ale je tam docela dost slovních výpadů, které mohou ranit a já zvažovala, jestli tam nezačít jezdit raději bez dětí... jenže na druhou stranu mi pak došlo, že i ty nepříjemné chvíle jsou pro ně důležité... nějak asi potřebují babičku vídat a vlastně si myslím, že je pro ně dobré i poznat, jak to může vypadat... samozřejmě tedy s tím, že před i po návštěvě to cestou hodně rozebíráme... postupně jsem zjistila, že obzvlášť holky s ní komunikují celkem hezky, že jsou připravené přejít některé její věty, úplně ignorovat, když spustí, že jsme minule odjeli a holky jí něco sebraly, případně babiččino obviňování, že u ní děti něco rozbily... dokonce se jich to ani nedotkne, vědí, že problém má babička a ne ony... pravda, když jsou svědky toho, jak babička začne nadávat švagrové (své dceři), raději se klidí z místnosti, to snášejí hůř, tam je totiž už ta snaha švagrovou urazit, ranit ji (to nám nedělá)...
jednak asi nejste v prvni vlne. Babicka ma asi k manzelovi vetsi resekt. Ja mam doma druhy extrem. Chovani Babicky s dedou se vzdy omouvala oni jsou preste takovy. Dite pak nedokaze rozlisit, co jsou zdrave vztahy a co je extrem. I psycholozka mi rekla, ze mam jasne vytycovat hranice a pojmanovat, ze chovani babicky s dedou je absolutne za hranou.
(29.12.2023 14:21:56) jerry, u nás je trochu jiná ta situace, tchýně není z podstaty zlý člověk, maximálně je tak trochu ublíženecká a negativní a nedokáže odpouštět, ale její excesy jsou způsobené asi demencí nebo tak něco... k nám se chová lépe prostě proto, že nemám tendence ji uvádět do reality (a muži jsem to doporučila stejně)... švagrová má pořád potřebu jí vysvětlovat, že je něco jinak, než ona si myslí... takže třeba když tchýně začne, že jí děti kradou cigarety, tak já se zeptám, jestli chce nalít čaj (nebo cokoliv, jako by nic neřekla), případně, jestli mám na seznam připsat cigarety, jestli jí docházejí - ona to pak přejde taky a nic dál neřešíme (myslím, že to téma okamžitě zapomene)... ovšem švagrová jí začne vypočítávat kolikrát byla kouřit a že jí nikdo nic nekrade a vykouřila je sama a babička se začne rozčilovat, že co jí má kdo počítat kolik toho vykouří a že je snad dospělá a se švagrovou se rozhádá... no a taky mám vypozorováno, že docela dobře dokáže zrcadlit nálady (což platí třeba i o mé babičce s alzheimerem), takže čím bezstarostněji se tvářím, tím pohodovější je i babička, naopak švagrová se na ni "zlobí" (a plně to chápu, je těžké takhle přicházet o mámu) a tak se babička zlobí na ni... (což teda naprosto nesouvisí s vaší situací, se situací girili asi jen okrajově - píše o tom, že léky to částečně tlumily, takže tam nějaká porucha asi bude, spíš to bylo původně zamyšlení, jestli takové vztahy něco přinášejí i dětem, nebo jestli je spíš izolovat... v případě girili bych asi děti taky neizolovala, ale omezila návštěvy na krátkodobé, což teda je odvislé i od počtu kilometrů, které je dělí, my to máme do 120, to je v pohodě, takových 400 se pak řeší určitě hůř...)
(29.12.2023 15:22:00) Rose, máte to taky náročné. Možná se trošičku líp pracuje s tím, že jde evidentně místy o úplně nesmyslné věci. Viz ty cigarety. Tak i děti asi dokážou líp pochopit, že babička prostě blbne. I tak je to ale těžký.
(29.12.2023 20:16:26) Těžký jo, ale tohle jsou typické projevy spouštějící se demence..někdo jim něco odnáší, krade, schovává. To se myslím dá dětem vysvětlit. Ten Girilin příběh je o dost mrazivější.
(29.12.2023 12:46:28) Dala bych velký pozor na to, aby to děti nevnímaly jako "vlastně se nic neděje, kdyby to bylo vážné, určitě nás tam rodiče nepustí".
Kat, jo.. To je hlavni tema dcerine terepie. Vlastne to tak hrozne nebylo, kdyz to mama celou dobu snasela a omlouvala. Jak chovani manzela tak tchanovcu, a sestrenice se jenom snazila to ""delat hezky"".
Ja vim, ze se jsem v vyhranena, ale setkavani s takovym clovekem nedava diteti podle mne vubec nic.
(29.12.2023 20:29:43) Kat, nevím, některé věci mě napadají, ale ne příliš zásadní. Ráda bych, aby i děti viděly, že o staré rodiče se zajímáme a staráme...
(29.12.2023 20:40:28) Gir, to je v pořádku. Zajímat se děti ale mohou z bezpečného místa. Nebo po krátkou dobu. Musí taky vědět, že být zrovna matkou, nebo dcerou, neznamená nechat si líbit cokoliv. Jsem toho názoru, že péče je nesmírně důležitá. Ale neznamená to nechat se zničit.
(29.12.2023 21:11:36) "Ráda bych, aby i děti viděly, že o staré rodiče se zajímáme a staráme..."
Girili, to jim vštípíš a je to jistě dobře, ale přeci jen to otřese i jejich vírou ve tvou sebeúctu - pokud jednoznačně nevidí, že se zastaneš jich i sebe
Máš to hrozně těžké
A jaká byla dříve, když jsi byla malá, dospívající a tak?
(30.12.2023 17:35:52) Jako mladá byla asi taky manipulující, ale tyhle agresivní výpady nemívala. Možná párkrát vůči tátovi ze žárlivosti. Moc jsme toho nebyly jako děti svědky. Když o tom tak přemýšlím, tak tyhle fyzické výpady vůči mě jsou až v posledních několika letech, po smrti táty. Zřejmě to dřív dělala tátovi, teď zpětně mi dochází, že indicie byly, ale asi jsme to nechtěli plně vidět.
(29.12.2023 23:25:46) "Ráda bych, aby i děti viděly, že o staré rodiče se zajímáme a staráme..."
Girili, za předpokladu, že jim prarodiče neubližují, za ochranu dětí jsme zodpovědní my, rodiče. Tvoje matka je dospělý člověk, který je zodpovědný za svoje chování, její rozhodnutí, zda bude brát léky a jak se chová.
(29.12.2023 23:30:15) Já jsem teda asi extrém. Ale kdyby nějaký můj příbuzný zbil moje dítě tak, že by mu tekla krev, tak bych se teda zřejmě odebrala na policii. Přece nebudu krýt pachatele (nejspíš) trestného činu, ještě vůči dítěti? To se přece nedá omluvit.
(30.12.2023 10:49:56) "kdyby nějaký můj příbuzný zbil moje dítě tak, že by mu tekla krev, tak bych se teda zřejmě odebrala na policii. Přece nebudu krýt pachatele (nejspíš) trestného činu, ještě vůči dítěti? To se přece nedá omluvit"
Muumi, to máš pravdu...kdyby to udělal kdokoli cizí, rodiče to budou řešit, u příbuzného "to nějak projde", násilí je v rodinách pořád tolerováno. A jak psala Tinity, styk s takovým příbuzným dítěti nic nedá, naopak.
(29.12.2023 17:23:50) Girlli, děti tomu samy od sebe nerozumí, jsme to my, rodiče, kdo by jim měl ukazovat ty hranice. Malé dítě bude brát jakékoliv chování jako normu - agresivní babičku bude brát jako tak, že babičky jsou všechny agresivní. Budeš jim to muset říct a vysvětlit - ale ne stylem, že babička je špatná - ale že babička má momenty, kdy se nechová správně. A bavit se o tom, že to bylo hezké, že nám babička upekla bábovku - ale to, že uhodila dítě, to správné není. A nikdo nemá právo někomu ubližovat - ani babička, ani paní učitelka, ani kamarádi, ani další příbuzní.... prostě to zobecnit. Děti vyrůstají s tím, že přejímají vzorce chování od rodiny / autorit - tak je třeba je připravit na to, že některé chování není v pořádku, ani když je od příbuzných / autorit...
(29.12.2023 20:49:48) Čumčo, když jí řeknu, že potřebuje medikaci, tak argumentuje, že není blázen, ale přesto mi chtěla vyhovět, tak kdysi domluvila psychologa, ale já jsem tam s ní nešla. Když jsem byla před 5i lety těhotná, tak skutečně přišla s tím, že našla nějakou psycholožku (nepředpokládám, že šlo o někoho seriózního, ti byli a stále jsou nedostatkoví a člověk se k nim nedostane že dne na den). Měla s ní prý nějaká sezení a pak jsem měla přijít já nebo obě(?), už nevim. Já jsem s ní k psycholožce, která údajně došla k závěru, že máma je úplně ok a chyba tedy musí být ve mně nechtěla jít a fakticky ani nemohla, bylo to krátce před porodem, neměli jsme hlídání, měli jsme svůj dost nabitý rozvrh a nemohla jsem jen tak odjet sama takovou dálku na termín, který mi někdo určil. Od té doby jsem já ta, která zmařila veškerou její snahu o nápravu našich vztahů...
(29.12.2023 20:56:05) Gir, řeknu to velmi obecně - máma tam buď vykládala svůj pohled na věc, nebo sama sobě lhala. Nedávná velmi drsná zkušenost z velmi blízkého okolí - i v léčebně ti bude takový podobný typ osoby tvrdit, že tam nemá co dělat a všichni to tam ví.
(29.12.2023 22:19:35) Kat, tohle pravě velmi dobře znám, jak lže a manipuluje. Ale jí se to hodí, aby mě obvinila, že já jsem její bohulibou snahu o nápravu našeho vztahu zmařila...
(29.12.2023 21:01:44) "psycholožce, která údajně došla k závěru, že máma je úplně ok a chyba tedy musí být ve mně"
Girili, nevěříš tomu, že ne? Takový posudek by odborník "od boku" nikdy nehodil, to zní velmi nepravděpodobně, když vaši interakci psycholožka nikdy neviděla
A hlavně to zase vypovídá o tom, že má tvoje maminka snahu manipulovat s fakty
(29.12.2023 22:23:53) Čumčo, já vím, jen že to používá proti mně. Jsem ji tehdy ani neposílala na psychoterapii, jsem ji jen prosila, ať bere znovu ten Citalec. Tohle byla její iniciativa, aby dokázala, že ho nepotřebuje a že já jsem ta, kdo má problém a všechno bourá.
(29.12.2023 22:36:10) Girili, je to strašná škoda, protože medikovaná mohla na terapii dobře reagovat a vidět svět v jiném světle Jestli se teda jednalo o seriózní pomoc a ne někoho, kdo jí říkal to, co chce slyšet za její peníze... Je i možné, že někomu naletěla
(29.12.2023 21:07:03) no ta medikace je zásadní, jestli ji vysadila, tu příležitost zlepšit vzájemný vztah zahodila sama - jestli to bylo nasazené správně a byly výsledky, je to strašná škoda...
(29.12.2023 21:10:39) Girili ale to, že je "v pořádku" je vlastně karta do tvé ruky. Pokud se takto chová jako zdravá a tobě a tvým dětem to nevyhovuje, není nejmenší důvod se s ní stýkat. Život je hrozně krátký na to, nechat si ho kazit jedem ostatních.
(31.12.2023 15:28:17) "Když jsem byla před 5i lety těhotná, tak skutečně přišla s tím, že našla nějakou psycholožku (nepředpokládám, že šlo o někoho seriózního, ti byli a stále jsou nedostatkoví a člověk se k nim nedostane že dne na den). Měla s ní prý nějaká sezení a pak jsem měla přijít já nebo obě(?), už nevim. Já jsem s ní k psycholožce, která údajně došla k závěru, že máma je úplně ok a chyba tedy musí být ve mně nechtěla jít a fakticky ani nemohla, bylo to krátce před porodem, neměli jsme hlídání, měli jsme svůj dost nabitý rozvrh a nemohla jsem jen tak odjet sama takovou dálku na termín, který mi někdo určil. Od té doby jsem já ta, která zmařila veškerou její snahu o nápravu našich vztahů..."
Girili, myslím, že ti před těma 5 lety radila intuice a pud sebezáchovy naprosto dobře A jak to bylo dál? Nepřišly výčitky svědomí?
Jinak vzpomínám si na období, kdy jsem já čekala dceru, je to moment, kdy žena ve vztahu k matce prochází takovou zvláštní fází, zdály se mi sny, mysl nabízela dávno zapomenuté vzpomínky na mámu, všechno se tehdy ve mě mlelo - když jsem čekala syna, byla jsem v tomhle ohledu naprosto v klidu - zažily jste některá něco takového?
(29.12.2023 18:04:04) Girili, fyzicky napadnout vnučku, to si vůbec neumím představit, ani že to udělá babička, ani jak to bude vnímat vnučka, ale ani ostatní, kdo to viděli kdo u toho byl? Jak reagovali? nebyl tam nikdo dospělý? chápu, že nemůžeš být pořád všude, to si nemůžeš vyčítat, i když chápu, že to může mrzet
když slyším, jak za problémy dětí může covid a Ukrajina, houby, za většinu problémů může rodina, všechno to kolem jenom může něco zhoršit, právě proto, že ta rodina nefunguje, jak by měla
taky za sebou mám složitou situaci, moje maminka se mnou půl roku nemluvila, předstírala, že neexistuju, že mě nevidí a neslyší, když jsme se potkaly, já jsem pozdravila, ona ani neodpověděla já jsem si zdravotně procházela opravdu náročným obdobím, fakt mi její chování nepomáhalo, ale ona o tom ani neví
bydlíme v jednom domě, přesto neví vůbec nic
a důvod, proč se mnou nemluvila -rozhodla jsem se, že synovi upečy tvarohový koláče, aby se mu líp odvážely, nebudu dělat vdolky, jenže tvarohový chtěla dělat ona, a taky jsem odmítla pečivo, o kterým jsme se asi týden před tím bavily, že dělat nechci, že nemáme chuť, ona udělala tři a dva nám dávala, já jsem si teda jeden vzala, ale druhý už jsem nechtěla
no a druhý den jsme se s ní potkali venku, manžel já a pes, maminka mluvila na manžela a na psa a dávala si velký pozor, aby se nepodívala na mě a aby mi neodpověděla, tak jsem pochopila, že se mnou nemluví už to občas udělala, ale dost dávno a maximum byly tři měsíce, teď skoro půl roku, mezi tím asi tři věty, když jsem měla narozeniny, uklízeli jsme venku, tak tam na minutu přišla popřát mi, a zase dva měsíce nic,
a teď se chová, jako by se nic nedělo, mně bylo fyzicky zle, když jsme se u nic měli potkat teď o Vánocích s mými sourozenci, jsem ráda, že jsem to zvládla
blbý je, že to není věkem, je jí skoro 79, ale byla taková i dřív
(29.12.2023 18:34:01) jo, maminka je manipulátor a toto jsem vyhodnotila jako psychický týrání, který nebudu nijak řešit, protože není jak dřív jsem se snažila nějak to prolomit, tentokrát ne, jen jsem vždycky pozdravila a myslím, že jí to bylo nepříjemný minimálně stejně jako mně, všichni věděli, jak to vzniklo, nikdo z mých kluků neměl chuť se s ní moc bavit, ale skutečně jsem počkala, až začne ona, aby musela ona udělat ten první krok
vztahy v rodině jsou největší problém, na ten se pak může nabalit něco dalšího, ve škole kolikrát řeším nějakou blbost a už je mi jasný, že to je jen ta poslední kapka, kterou to přeteklo, že ten pravý důvod je jinde a zatím se mi asi nestalo, že by to tak nebylo, bohužel
(29.12.2023 18:51:44) Vítr dik. Obdivuješ ale něco, co nemám. Proste na mě tvuj příspěvek nějak zapůsobil a jednou větou jsem se k němu vyjádřila. Ale v pohodě, nechme to byt.
(29.12.2023 18:59:13) Beat, tohle není téma na rychlé soudy, fakt ne. Člověk zná svou matku celý život a neumí kolikrát vyhodnotit, co může být nastupující stařecká demence a co prostě projev zloby...
A navíc se musíš zodpovědně rozhodnout, jestli do té zátěže přibrat své děti a "dopřát" jim to samé dilema... Já se třeba rozhodla, že ne, že do té minulosti svoje děti nezavleču. To je moje bolest a nikoho jiného.
Možná kdyby někdo ztloukl tvoje vlastní dítě, taky bys to vnímala dost ostře
(29.12.2023 19:15:51) Čumčo, já jsem se rozhodla reagovat slušností, pozdravit
ale jinak nic, žádná vstřícnost, takže vlastně totéž, dokonce se nejmladší jednou ptal, jestli nejsem stejná. Ne, nejsem, pozdravím, udělám vlastně ten první krok, otevřu tu možnost, navíc nejsem ta, kdo s tím nesmyslem začal. Ale je to hodně náročný Od velikonoc do půlky září, do listopadu možná deset vět a teď jako by se nic nestalo.
Akorát ta komunikace je jak mezi cizími, bohužel. Jen nutné věci, nic osobního. Vlastně jsem se odstřihla, jak jen to jde vzhledem k bydlení.
(29.12.2023 19:27:15) Yuki, víš, co mě vždycky zajímalo? Jak je tomu manipulátorovi, který začal takové dusno
Podle mě je mu asi podobně, ale stejně v tom jede dál...a jak je mu taky blbě, dává to dítěti za vinu, ačkoli tu dusnou atmosféru sám přivedl na svět...
Před lety něco podobného rozehrála tchýně, viděla jsem po nějaké době svého manžela, jak trpí jak zvíře...tak jsem jim to rozetla, manžel na mě koukal jako na přízrak. Zeptala jsem se tchýně, jaký má problém a co se vlastně stalo...Vůbec nedokázala říct, co jí vlastně vadí. Ona vůbec nepředpokládala, že by si někdo dovolil to dusno prolomit. Proto z ní každé slovo lezlo jako z chlupaté deky...
Byla zvyklá na to, že to bude držet x týdnů, nebrat telefony, případně je vytípávat, ignorovat osobní kontakt, a potom milostivě dusno rozpustí a bude se chovat jako obvykle. Byla v tom vždycky taková blahosklonnost toho, kdo šéfuje té situaci, toho, kdo rozhoduje o tom, kdy bude konec.
(29.12.2023 19:38:51) Jako základ je to, že ten agresor nepochybuje zřejmě o svém jednání. On je v právu. Jedná do určité míry instinktivně. Naučeně. Potřebuje ten pocit kontroly, abyste cítil v bezpečí. Pokud tam je nějaká sebereflexe, asi s tím jde trochu pracovat. Pokud není, je potřeba do nějaké míry utéct. Ať už mentálně, nebo fyzicky.
(29.12.2023 20:05:11) hlavně je těžké, když ho už označit za agresora - on totiž vlastně nic nedělá, na nikoho nekřičel, ani nezvedl hlas, nikomu jednu nestřelil, jen velkomyslně mlčí a ignoruje něčí přítomnost a jeho projevy, otázky...
co jsem tak zažila, dělají to rodiče svým dětem, a manželky manželům, je to typicky ženská taktika, je v tom obrovská moc někoho nad někým, manžel byl vždycky sesypaný na hromadu
(29.12.2023 20:04:56) Čumčo, ono ve velké míře záleží taky na tom, jestli jde o naučený vzorec nebo přirozený... V tom prvním případě to zafunguje jak píšeš, agresor je vyveden z míry, že jeho vzorec náhle nefunguje, něco je jinak, může se i do budoucna poučit... Ale pokud jde o přirozené jednání, pak na tom ani konfrontace nic nezmění, ten agresor má pocit, že je v právu a konfrontaci považuje za neopodstatněný útok... To dělá má starší sestra, jakmile se jí něco nelíbí, stáhne se a třeba přestane komunikovat, nechce si nic vyříkat, když už nechce být "uražená", zamete to pod koberec a dělá jakoby nic... Se mnou téměř nemluvila několik let a nebylo jak to utnout, než přistoupit na "nic se nestalo", což zase nedělá dobře mně... Přitom šlo o hloupost, kdy si špatně vysvětlila mou poznámku (a ani nešlo o můj "humor", prostě jsem projevila starost o ni), kdyby byla ochotná o tom mluvit, vysvětlily bychom si to, takhle to jen řekla druhé sestře (po pár měsících), jinak bych ani netušila, co se děje... a teď mezi námi vládne křehké příměří, kdy si dávám pozor na pusu, hlídám, aby nedošlo na žádné nevhodné téma - je to náročné, ale mám ji ráda a potřebuju, aby věděla, že tu jsem pro ni, kdyby něco...
(29.12.2023 20:21:58) Čumčo, já nevím... Ona ví, že tím toho druhého zraňuje a přesto to dělá... Když se jí nelíbilo, co jí řekli rodiče, tak "za trest" za nimi nepřišla s neteří... Třeba dva dny se neukázala a pak přišla jakoby nic .. nebo pak zakázala neteři, aby k nim šla... je to určitá forma pasivní agresivity...
(29.12.2023 20:23:55) Moje tchyně to rodině dělala taky. Ale teda víc jak týden to asi nikdy nebylo. Já na to zpočátku koukala jako puk - z domova jsem to neznala. Ta byl kolikrát řev a cirkus, ale pak se vyčistil vzduch a jelo se dál. ...
(29.12.2023 23:07:53) Čumčo, jo, myslím, že ten, kdo to dusno začal, taky není v pohodě, přitom ale určitě má ten pocit, že to má pod kontrolou
já jsem tentokrát neudělala vůbec nic pro změnu a do komunikace se nehrnu ani teď Na druhou stranu se o něco víc bavíme s mým málomluvným neskutečně nespolečenským tátou
(29.12.2023 23:22:55) Yuki, ubližuje i sám sobě, ale hlavně že je pánem situace, že?
Jak by to dopadlo, kdybys ji přímo konfrontovala?
Mně to kdysi vyšlo, ale já nebyla účastníkem, jen samozvaným moderátorem té situace. Ale už jsem to nemohla vydržet, navíc si pamatuju z dětství, jaký to je pocit a co to dlouhodobě s člověkem dělá.
Pamatuju si, že člověk je tím manipulátorem jako uhranutý, a jak je ti ouzko, tak ani nic nevymyslíš, tak silná je ta energie, kterou rodič na dítě působí. Pamatuju si, že to člověk prostě pasívně bezmocně přijímá a v hlavě má jako vymeteno...
(30.12.2023 0:04:03) víš, já jen že jsi psala, jak ti bylo letos z toho kontaktu až fyzicky blbě (což znám, když ti je z někoho psychicky tak zle, že tě to fyzicky ochromuje), tak mě napadlo, jestli by to nestálo za vyzkoušení
(30.12.2023 10:46:47) Čumčo, je po Vánocích, návštěvu mám za sebou, komunikace teď nějak probíhá, takže na otázky není vhodná doba, vracet se k tomu nebudu
až/jestli se to znovu zopakuje, budu se rozhodovat zase podle své momentální situace, jak budu reagovat
ono je blbý, že člověk neví, jestli to nemluvení je teď toto jeho odpoledne, což nemá smysl si ani všímat, nebo z toho bude půl roku, asi by mohlo mít smysl třeba po týdnu se zeptat, jestli se mnou nemluví, nebo předstírat, že jsem si nevšimla a prolomit to, ale otázka je, jestli to v té chvíli člověk chce udělat Po měsíci už nechce,
(29.12.2023 20:10:44) Čumčo, znám i chlapa co se takhle chová "za trest" a trestá tím svoji rodinu. Není to normální, dělají to manipulátoři - muži i ženy.
Yuki, nechápu, že tohle tvé matce "nevysvětlí" někdo z tvých mužů - manžel nebo synové. Musí být strašné v tomto žít. Překvapuje mě, že o té osobě píšeš jako o "mamince".
Girili, s dětmi o tom mluví a zdůrazní jim, že ty s tím nesouhlasiš, že se jich zastaneš a že tam nemusejí jezdit.
(29.12.2023 22:02:53) Velšice, potvrzuji, dělají to i muži. MM stačila sebemenší záminka a já se pak snažila, omlouvala a zpytovala svědomí, co jsem měla v kterém okamžiku udělat, nebo říct jinak, aby nebylo zase dusno. A tím, že jsme spolu byli dlouho (od mých 16 let), tak jsem se pak hlídala úplně automaticky. A když si vzpomenu co všechno jsem radši "neviděla", nebo se tvářila se že mi nevadí, jen aby byl klid, tak jsem na sebe naštvaná.
(29.12.2023 22:09:55) Tyhle Vánoce byly mi jen potvrdily, že rozhodnutí se odstěhovat bylo správné, všechno zase podle stejného scénáře, navíc na tom opravdu není dobře psychicky a já mám výčitky že v tom nechávám staršího syna, ale po pěti dnech jsem byla ráda že mám kam odjet.
(29.12.2023 22:10:12) aha, já myslela, že to je čistě "ženský rukopis", nepoznala jsem žádného muže, naopak z doslechu o několika ženách, které mučí dusnem...
potom znám ještě demonstrativní odchod, když dojde k neshodě "dotkli jste se mně, nedám vám možnost to vysvětlit, odcházím středem pryč" - obojí je šílené
(30.12.2023 11:14:39) To dusno a odpírání pozornosti dělala moje máma, vždycky řekla, že už mě nemůže mít ráda a přestala mluvit, a to jsem byla skoro vzorný dítě. Ale vyžadovala absolutní poslušnost a nesměla jsem mít jiný názor, to byla drzost.
napřed jsem byla fakt naštvaná, a potom jsem si řekla, že pro maminku je největší trest to, že když se mnou nemluví, nemá informace o mojí rodině, a to ona fakt chce
klukům sice občas napsala, ale první měsíce asi ne, oni jsou v cizině, tady málokdy nejmladší se omezil na pozdrav, manžel taky. vlastně jsme jí to takto vraceli, možná je to blbý, ale neměli jsme sílu na nic víc, potřebovali jsme co nejvíc sil sami pro sebe
nejstarší syn se jí někdy na začátku prázdnin zeptal, proč se mnou vlastně nemluví, prý na to neuměla odpovědět nebo nechtěla, asi si to pamatuje a možná i jí došlo, že to byla blbost
(29.12.2023 23:43:46) Okolíku, já jsem měla spoustu starostí sama se sebou, neměla jsem sílu ani chuť řešit nějakou uraženou ješitnost nebo co to bylo teď je to studený, jak mezi cizími,
brácha mi řekl, že vůbec nechápe, jak jsme schopní s ní vyjít, že jim stačí jeden den návštěvy u nich a mají dost
maminka je hodně složitá osobnost, uvědomila jsem si ve svých 19, že opravdu nechci být stejná a myslím, že se mi to daří
(29.12.2023 19:05:34) vždycky když jsem někde četla, že lze dítě trestat upřením pozornosti (žádný oční kontakt, žádný jiný projev, jako by dítě neexistovalo), bylo mi blbě už z toho čtení textu Je to totiž něco hroznýho...
(30.12.2023 0:51:32) Tatramelko, to jsi se tolik lekla, žes následně smazala skoro celý svůj příspěvek?
Četla jsem ho, nemáš to jednoduchý... Ale ono by se něco stalo, kdybyste trávili svátky sami, podle svých představ a viděli se s původní rodinou jen na kafe a kratší návštěvu? Takhle je to hotové trápení...
(30.12.2023 8:48:08) Čumčo 😉, bylo to hrozně dlouhé a asi mi stačilo, že jsem se vypsala. Rozhodnout co bude dál stejně musím sama a cesty jsou jen dvě.
Máme to k rodině 3 hodiny cesty a tak tam vždy spíme a poslední rok už jen 1 noc.
(29.12.2023 9:25:07) Měli jsme doma všechny děti, doufám, že ne naposled. Nejstarší žije s přítelem, tak nevím, jak to proběhne příští rok. MM letos nachystal stromek den předem, předchozí roky nás s tím deptal, že šel třeba v 15 hod. hledat stojan. I smažení letos nějak odsýpalo. Dárky některé nedorazily, hlavně mě štve myčka, která měla dorazit týden před Vánoci a furt nic. Druhý den jsme byli u našich a u ségry, předali si dárky, ségra mi pak volala, že bych se mohla živit výrobou hořčice, že tak skvělou ještě neměli a že už mám zahájit výrobu pro švagra k narozkám. To mě potěšilo, oni jsou poněkud majetnější než my, vždycky jejich dárky řeším nějakými domácími produkty a když mají úspěch, potěší mě to.
No a od 27. do 31. mám zábavu na celé dny - chodí mi sem dvě holky na přípravy na talentovky, které jsou 3.1., dělá je i dcera. A musím říct, že učit něco vlastní dítě je děs. (chybí mi smajlík rvoucí si vlasy)
(29.12.2023 21:08:04) Vrtáku musí to být náročné, místo povánoční pohody stěhování - ale bude líp. Jinak se dá zažádat ČEZ o ukončovací odečet, většinou to umí i na dálku, hodiny se většinou neodpojují, protože když je odpojíš, před dalším připojením (asi ne vždy, nejsem elektrikář, ale takhle to vysvětloval obecní technik) se musí udělat i nová revize.
(29.12.2023 21:52:45) Vrtáku chápu a proto píšu o okamžitém odběru a vyúčtování k datu - v tom okamžiku se energie překlopí zpět na firmu a ta je až bude mít dalšího nájemce přemyklíkuje zas na něj.
(29.12.2023 22:33:26) To je tak krásné slovo "přemyklíkovat". Nikdy jsme ho doma nepoužívali, setkala jsem se s ním až v dospělosti a obzvlášť se mi líbí. Ani nevím proč - je výstižné, libozvučné, neformální a ve světle toho, co tu teď řeším, hlavně úplně nekonfliktní.
(31.12.2023 0:28:24) Kvůli covidu online mezi pokojem a ložnicí.
A padly všechny naše návštěvy, protože manželka to dostala a nás ostatní samozřejmě nikdo z rodiny vidět nechtěl.
Až dneska jsme jeli konečně k synovi, snaše a její babičce do města na okraji StČK. Dali jsme si dárky a povečeřeli jsme. Jenom já a dcera. Manželka ještě pořád má slabonký druhý proužek, kvůli komplikaci bere atb a trochu kašle.
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
na hodinu v místním kostele na zpívání koled. Pak muž osmažil řízky.
), včera manžel upekl kuřecí stehna ke zbylému brsalátu, dneska udělal kuře na paprice. A uvidíme dál, jak nám komu bude :) 
jinak když nevíme kam, jdeme loď do Matyldy, máme to blízko 
Nakonec jdeme jenom s MM. 
. Jenom se divím, po kom to ten potomek může tu slípkovitost mít 
. O mobil by se samozřejmě zajímal taky.
. 
.
. I smažení letos nějak odsýpalo. Dárky některé nedorazily, hlavně mě štve myčka, která měla dorazit týden před Vánoci a furt nic. Druhý den jsme byli u našich a u ségry, předali si dárky, ségra mi pak volala, že bych se mohla živit výrobou hořčice, že tak skvělou ještě neměli a že už mám zahájit výrobu pro švagra k narozkám. To mě potěšilo, oni jsou poněkud majetnější než my, vždycky jejich dárky řeším nějakými domácími produkty a když mají úspěch, potěší mě to. 
(chybí mi smajlík rvoucí si vlasy)
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)