| Nux | 
 |
(2.7.2011 22:10:07)
Z deprese vlastní vůlí? Vždyť právě vůle je v depresi oslabena. Tomu nerozumím.Měla jsi jaký druh deprese?
|
| °Míša°+1 | 
|
(2.7.2011 22:54:27)
Prostě jsem se snažila po nějaké době jen neležet,snažila jsem se jít ven,ale šlo to hrozně těžko.Jen se obléknout,nebo něco udělat doma bylo nad lidské síly.Rok jsem prostě nefungovala.
Nikdy bych nevěřila,jak může deprese člověka ochromit.Snažila jsem se sama,aby mě nepohltila..tak se to dá nazvat - vlastní vůle.
|
| claca+Dominik12/05+Matěj07/10 | 
|
(4.7.2011 9:35:56)
Míšo,vůle je důležitá,ale většině lidí na léčbu depres bohužel nestačí,já se ale vůlí dokázala dostat ze závislosti na neurolech,ale bylo to naporsté sebezapření,považuji to za největší úspěch ve svém životě,ale už bych to nechtěla znovu zažít 
|
| Nux |
|
(4.7.2011 11:34:13)
Když jsi začala ty Neuroly brát, tak předpokládám, že jsi je k něčemu potřebovala (úzkosti, patrně).
Na kolik mg ses dostala a jak dlouho Ti trvalo, než ses z toho dostala? Teď už si žádné benzodiazepiny brát nesmíš, co? Čím jsi Neurol tedy nahradila? Nebo ty potíže přešly samy?
|
| claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(4.7.2011 12:46:31)
Nux hodně,až 5 mg denně a vysadila jsem najednou,to bylo v 19-ti letech měla jsem tenkrát špatnou doktorku,která mě vůbec neléčila jen psala neuroly a poslala na krizové centrum na karlák,vlastně jsem pod neurolama odmaturovala a pak si nějak vůbec nepamatuju co bylo,jen vim,že jsem chodila a houpala se pode mnou země,musela jsem se přidržovat,no byla to hrůza ani nevim jak jsem se z toho dostávala,vlastně až když jsem se dostala k tehdejšímu lékaři-Mudr Zemkovi,teď je už po smrti,tak mě po správných AD z toho dostával,AD pak přestávala působit a měnil je za jiná,pak jsem nějaký čas léky ani nebrala a žila s úzkostma,jak se dalo,vlasně jsem žila nějak silou vůlepak jsme měla prvního syna a po porodu přišlo velké zhoršení,kdy jsem se nemohla na čas vyhnout neurolům,ale již pod dohledem a do 2 mg denně,tuším,prostě 2 prášky,nevim jestli ta gramáž nebyla i menší,jenže to bylo peklo a tělo potřebovalo stále více a více,doktorka mě posílala na léčení,že to sama nezvládnu,já ale podepsala revers a několik dní žila v takovém nějakém delíriu,ale neurol prostě nevzala,až to nějak přešlo,začaly působit AD a úzkosti povolily,teď je to v takovém stavu,že úzkosti sice mam,ale ovládam je a dokážu s nimi tak nějak fungovat,nefunguju jako jiní lidé,jsem více unavená,ale o děti se postaram a jsem na svůj stav zvyklá,občas mam ztuhlé svaly,knedlík v krku,nebo semi motá hlava,ale s tim jsem se naučila žít,ale tahle nemoc je prostě PEKLO a nikdy nevíš,kdy tě čeká recidiva,neni to lehký život,moc se to nedá napsat,tak to možná bude působit trochu zmateně,no kdyžtak se ptej
|
| Nux |
|
(4.7.2011 13:19:36)
claca,
no, mě to samozřejmě zajímá, protože Neurol a jiné BZD jsou návykové jako chlast, z chlastu já se taky dostávala sama, spíš proto, že nade mnou visel damoklův meč, a já se PL bála jak čert kříže.
Teď běru Rivotril, když už je mi fakt zle, nemívám už takové úzkosti, já hio beru spíše při náznahu depresivní epizody, když se rozjíždí...tohle mi ji pomůže přežít, zaspat, neudělat nějakou hloupost. Mám výhodu, že už mám děti větší a můžu si dovolit polevit. jen pracovat s tím moc nejde.
Stejně jako Ty jsem měla velké zhoršení po porodu, to byla hrozná poporodní deprese, a nikdo mi to nevěřil, proč bych měla být smutná, když mám vytoužené dítě...
Ano, vypadá to, že jak úzkosti, tak deprese (jsou to nějaké příbuzné asi), ze života už nikdy nevymizí, jestli se objevily jednou, budou mít vždy tendenci se vracet.
Jsi dobrá, že jsi zvládla odvykačku bez detoxu v nemocnici.
To musely být husté stavy.
Holky, co trpíte podobnými obtížemi, jak to zvládají vaši manželé? A co děti, vědí, že maminka má nemoc a potřebuje třeba klid? Jak toto řešíte?
|
| AneJa | 
|
(4.7.2011 14:44:15)
Beru už téměř dva roky nízkou dávku Sertralinu, k tomu mám "do kapsy" Neurol, ale za celou dobu jsem si vzala asi dvě tabletky, mám jen nizoučký 0.25 mg. Neurolu se bojím jako čert kříže, právě kvůli závislosti. I když moje psychiatrička říká, že je to bezpečné.
Manžel to bere dobře, protože teď jsem OK, jako dřív a funguju a řekla bych, že i líp žiju. Jasně problémy tu jsou pořád, ale já je vidím reálněji a jsem schopná je řešit. Děti jsou malé takže bych řekla ,že to nevnímají.
|
| Klárečka(Kiky+Terka) | 
|
(4.7.2011 15:03:33)
Vím co je to deprese, úzkosti atd. Nepřála bych nikomu, kdo zažil tak ví o čem píšu. Měla jsem chuť vyskočit z vlastního těla a utéct sama před sebou, nejde to ani popsat. Nikdo mi nevěřil, že mi je jak je. Z čeho taky?? Máš dvě krásný děti, manžela, barák SKORO hotovej. Deprese mi začla po prvním nevydařeném těhu, kdy jsem musela rodit mrtvou holčičku. Snažila jsem se to překonat, ustát. Oplakala si to a šla dál. Pořídili jsme si dvě další, do toho začli stavět domek, bylo toho moc. Zkrátka jsem se jednoho dne totál sesypala a nemohla už dál. Paradoxně až v době, kdy už bylo relativně všechno nejhorší za námi. Divný, co?
|
| AneJa |
|
(4.7.2011 15:08:13)
Klárečko, mě to divné nepřijde. Taky jsem se sesunula až když už bylo se synem vlastně z nejhoršího venku. Prostě už jsem nemusela fungovat, dostavila se úleva a tělo prostě vypovědělo službu.
|
| Nux |
|
(4.7.2011 15:21:42)
Přesně tak. Tělo funguje dokud musí. Jakmile největší zátěž poleví, tak se sesype. Je to zákonité. Já jsem se sesypala taky až v době, kdy děti byly "větší", a tudíž už nebyly 24 h závislé na mě, konečně jsem si mohla "dovolit" se taky složit i já.
Připomíná mi to takové ty situace, kdy člověk pomáhá při autonehodě, vše perfektně zvládne, a jakmile jsou zranění zajištění, odvezení do nemocnice, tak se doma sesype. 
To se mi osobně stalo. Ve stresu jakoby tělo fungovalo automaticky, a jakmile se pak uvolní, dá průchod svým emocím.
|
|
| claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(4.7.2011 16:46:24)
Klárečko,to divné neni,já se vždy sypu AŽ když je "klid",ve stresových situacích v podstatě funguju
Nux,děti mam malé-viz nick,takže nemohou ještě pochopit,že maminka potřebuje "klid",ale několikrát jsem se to snžila vysvětlit manželovi,dokonce byl i u mé lékařky,ale je bohužel vychován na venkově a starou výchovou a nějaké psychické podle něj výmysly prostě neuznává,podle něj jsem líná a histerická,nejdříve jsem to řešila,byla z toho špatná,pak jsem se na to vbyodla a přestala se tim zabývat,nebuju s nim,protože špatně je potom z toho akorát měje to škoda,protože náš vztah je díky tomu dost pokažený,ale já jsem teď díky vysokým dávkám léků dost "bezemoční"takže nemam potřebu to řešit,ale horší bude ažtu potřebu někdy mít budu
co se týče rivotrilu,tak tě obdivuji že po něm jsi schopná něco dělat,já se do půl hodiny ani neudržim na nohou a usnu i v seděstejně působí na mě třeba i Attarax,neurol byl jediný,po kterém mě povolí napětí a nechce se mi spát,to samé lexaurin
|
| claca+Dominik12/05+Matěj07/10 |
|
(4.7.2011 16:48:58)
jinak co se týáče vůle,tak mě doktorka říká,že vlasně vše zvládám silou vůle a že je mi to spíše na škodu,protože okolí fakt nic nepozoruje,já prostě "silou vůle"vše i v těch nejhorších stavech zvládla,na druhou stranu kdybych se nebránila tomu se "totálně sesypat"tak třeba by manžel pochopil,že asi neni něco v pořádku,ale já se už naučila hrát divadlo nejen před okolím ale už i sama před sebouproto jsem někdy k smrti unavená,je to totiž docela vysilující
|
| AneJa |
|
(4.7.2011 17:48:50)
Claco, to hraní divadla není k ničemu. Dělala jsem to takhle pár let a pak si to prostě vybralo svou daň 
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 2:37:05)
Tož to já jsem se párkrát i sesypal, a ex to k pochopení stejně nikterak nepomohlo. A to byla rovněž dvakrát na konzultaci u mé lékařky a nesčetněkrát jsem jí vysvětloval, co a jak. Závěrečný verdikt zněl „já si tvou nemoc nevybrala“. To, že mi do značné míry způsobila svým neustálým sekýrováním a vyvoláváním konfliktů kvůli prkotinám si nepřipouští...
|
| Nux |
|
(6.7.2011 8:16:19)
Hmm,
pochopení partnera je určitě důležité. Mít podmínky pro změnu. Na druhou stranu, oni nejsou zodpovědní za to, jek reagujeme my. Vždy máme možnost reagovat jinak.
Naše stavy jsou především o nás samotných.
Takže je to smutné, že nemáš podporu své ženy, ale můžeš pracovat na sobě, na tom, aby Tě její slova tak nezraňovala. Aby její sekýrování šlo mimo tebe a uvědomil si, že to prská ona(protože má sama problém), ale že ty si nemusíš nechat její prskání zasahovat do své psychiky. Vytvořit si obranu, mechanizmus, který tě ochrání. Jít na ryby, třeba. 
Zavřít se do pokoje a luštit křížovky. Jít se psem na procházku, než ji to přejde...
|
|
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(6.7.2011 14:00:58)
Máte pravdu, je to vlastně logický... Tělo funguje dokud "musí" a nemůže si dovolit vypnout. šupka přijde až největší stres opadne... :(
Samozřejmě můj zážitek z prvního porodu byl strašnej a silnej, nicméně jsem se prala "hlavou", že musím jít dál a že to stejně nevrátím.. Tak nějak jsem si logicky vysvětlovala jak se s tím poprat a co mám dělat.. Stejně mě to dohnalo, ale až po dvou těhotenstvích plných strachu z každé kapky krve či půl dne bez pohybu mimča v břichu... Pak hormony zapracují, matka kmitá a lítá kolem dětí... Do toho jsme stavěli barák, nebylo toho zrovna málo. Já se furt držela a držela.. A pak jsem zjistila, že spím i ve stoje, jak se mi motá hlava, celá se třesu.. Vyhodnotila jsem to jako nějakou chorobu.. :( Začla kolečka lékařů, však to určitě znáte. A skončila jsem nakonec u toho, že mě klouby, svaly a všechno bolí právě od stresu a skryté depky, která se mi rozjížděla pak už s rychlostí blesku. :( Denně jsem doma brečela už jen kvůli tomu, že je ráno a MUSIM vstat, abych zajistila děti. V noci jsem nespala ač jsem padala na hubu, protože jsem se bála ztráty kontroly nad dětma. Když usnu, třeba se něco stane... :( Začla jsem řešit nemoci blízkých a zabírala si osudy v podstatě cizích lidí.. Zkrátka na palici, měla jsem nechuť sama k sobě a už se mi o tom nechtělo mlčet ani mluvit... Takže nebylo úniku, nemít děti tak si to vážně hodím. Myslím, že jsem poznala tu opravdovou depresi, o které tu všichni mluvíme. A opravdu to nikomu nevysvětlíte CO VÁM SAKRA JE když se vám nic hrozného neděje!!! Nee, jen vám umírá duše
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(6.7.2011 14:03:19)
Partner mi nevěřil, že mi je jak je. Měl toho taky dost, nikdy nebyl o problémech zvyklý mluvit tak myslel, že to moje plácání je jen abych se vykecala.. :( Kolikrát mě opravdu srazil na dno svou nevědomostí. člověk v depresi si zabírá víc než ostatní, ale to fakt nemá cenu vysvětlovat. Až si sám sáhl na dno, kdy jsem chtěla zabouchnout dveře a odejít tak pochopil jak může být člověku zle. Od té doby obrat o 360st. Ale musel si sáhnout na dno. Dřív jsem neměla sílu si dupnout, to až teď, co jsem trošku "lepší" a snažím se problémy řešit :)
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(6.7.2011 14:06:42)
Jo a taky vypadám před okolím jak jsem happy a plná elánu a energie. Ale dá mi to práci. Já to nehraju na okolí, hraju to hlavně sama na sebe a pomáhá mi to odhánět depky a nepřipouštět si zbytečně moc černé myšlenky. Někdy to docela dobře funguje a já jsem ráda, že mě mají lidi rádi :) Depkaře nikdo totiž nechce... před nima každý prchá, že?
|
| Nux |
|
(6.7.2011 14:29:27)
Pravda, pravda. Depkaře nikdo nechce.
A to předstírání pohody...že to děláme pro sebe, to mi nikdy nenapadlo, ale cosi na tom bude.
|
|
|
| Nux |
|
(6.7.2011 14:28:22)
Co se partnera týče, taky muž nechápal co blbnu.
Až když bylo opravdu zle, tak byl nucen to vzít, co mu zbývalo, najednou viděl, že si to jen tak nevymýšlím. Ale i te´d ještě slyším často poznámky na to, že "nechci" najít pořádnou práci, že nic nedělám, že se málo snažím.
Zrovna teď už dva dny ležím v posteli. Muž je pryč, jedno dítě na táboře, druhé už samostatné. Takže mu jen udělám jednoduché jídlo, a zase zalehnu.Dnes se muž vrátí, to budu z postele venku a tvářit se O.K.
To fakt nevím, jestli zvládnu, jsem nějaká zpomalená, asi bych se měla projít ven.Ať se vzpamatuji. Mám ještě nějakou práci dodělat na PC a zítra to vzít do práce a tvářit se happy.
Dokud to ještě jde, tak je to dobrý. Horší bude, až to jednou nepůjde. Zajímalo by mě k čemu jsou ta AD, když se cítím takhle?
Možná to funguje na principu toho, že nemám ani energii se zabít.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 15:48:35)
Jestli ono to není spíš vyhoření než deprese (ono se to tedy bohužel navzájem nevylučuje).
Ale jedním ze zásadních rozdílů mezi vyhořením a depresím je právě vůle - při vyhoření funguje v zásadě normálně. Strašně se vám do něčeho nechce, cítíte se unavení, máte pocit marnosti, ale vůlí se to dá překonat.
O depresi já říkám, že je to takový mentální AIDS: Zatímco virus HIV napadá imunitní systém, takže se člověk nemůže bránit běžným nemocem, deprese napadá jako jedno z prvních vaši vůli. Do určité míry se to sice ještě dá překonat, ale od určitého okamžiku už ne. Vy si rozumově sice řeknete - měl/a bych vstát a tamto udělat. Ale okamžitě se ozve „čertík“: A proč vlastně? Vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží. Nikomu nezáleží na mně. Stejně to udělám špatně. Stejně to nezvládnu... atd. A pak se člověk třeba propadne do stavu, kdy už nemyslí vůbec na nic. Dokáže si jen lehnout a schoulit se do sebe - fyzicky i duševně, a alespoň si v sobě udělat takový malý pelíšek, kde snad se mu podaří dosáhnot jakéhos-takéhos rovnovážného stavu a nějak to přestát... a pak jsou stavy, kdy na vás volají „hlasy ze záhrobí“ a lákají vás k sobě. To není, že by se člověk chtěl zabít. Nebo si říkal, bude lepší se zabít než takhle trpět. To je skutečně jakési podvědomé nutkání. Něco tam člověka vábí a ono to vypadá strašně atraktivně. Kdo to nezažil, si to asi dost těžko představí. Je to, jako by vám někdo nabízel nějaký super drahý exotický zájezd all-inclusive... to je nejhorší - se těm hlasům ubránit. Je dobré mít pro takovou příležitost u sebe vždy třeba fotografie dětí, rodičů (pokud žijí) apod...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 15:51:49)
To samozřejmě platí pro všechny nepříznivé životní situace, ale mít v depresi kamaráda nebo kamarádku, který vás chápe a podrží, to je k nezaplacení. Pokud máte někoho takového, na koho se můžete spolehnout, nebuďte před ním vždy jen "free a happy". Řekněte mu/jí, co a jak. A nebojte se na něj obrátit, když vám je blbě...
|
| Nux |
|
(6.7.2011 17:52:49)
Jak Ti pomůže takový kamarád ve chvíli, kdy je Ti zle? Jak bys Ty pomohl jemu?
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 19:23:42)
Můžeš mu/jí zavolat. A říct, že je Ti blbě. A on/ona si s Tebou povídá. Poslouchá Tě.
Já znám, jak je snad patrné, všechny fáze deprese z vlastní zkušenosti, takže vím, jak jsou někdy ty úplně nejjednodušší věci těžké. Ale člověk musí neustále trénovat. Doporučuju film:
http://www.csfd.cz/film/12276-a-co-bob/
Sice to není vyloženě o depresi, ale to nevadí. Sám film člověk pozitivní naladí a navíc si z toho odnese "dětské krůčky". Tak to totiž. Spadneme, vstaneme, a znovu ťapkáme vpřed. Někdy máme pocit, že už to dál nejde, ale nějak to překonáme, a jdeme dál. Deprese je pro spoustu z nás partner na celý život. Na rozdíl od životního partnera bohužel docela věrný a stálý. Tak je třeba si na něj zvyknout. Naučit se s ním žít. Naučit se s ním komunikovat. Poznat, kdy nás chce zase dostat a zkusit to s ním nějak zaválet. Naučit se poznat, co mu "chutná" a co ne. A to, co mu chutná, mu nedopřávat a naopak dělat to, co mu nechutná. Já vím, že je to fuška a samotnému mi to vždycky nejde. Znám ty chvilky. Já mám prakticky dokonalou metodu, jak se udržet mimo depresi po hodně dlouhou dobu. Mám metodu, jak se dostat ze začínající deprese - dýchaní, meditace - a stejně mě deprese občas zaskočí a než se vzpamatuju, jsem ve stavu, kdy sice naprosto přesně vím, co bych měl udělat, ale prostě už se mi nechce. Připadá mi, že nemá cenu se snažit. Že to dá moc práce a nic z toho není. Že je lepší jenom tak ležet a vegetovat. No tak ležím, a vegetuju. A ono to pak přejde. A to taky poznám - kdy to vyležím, a kdy mě začnou napadat nebezpečné myšlenky. Když mám pocit, že bych mohl nebezpečným myšlenkám pomoci, volám. A třeba za někým jedu, abych v té krizi nebyl sám (protože žiju sám). Jo, opravdu se toho dá hodně naučit...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 19:24:35)
mělo tam být "nebezpečným myšlenkám podlehnout"... :o)
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 8:32:10)
Podle mě to není to samé, i když se to vzájemně může propojovat. Já to měla depresi spojenou právě se strachem a úzkostí, že se někomu z nás něco stane, že nebudem šťastni.. Nejvíc do depky mě dohání to, že nebudu třeba schopná se o děti postarat, protože na mě hodně psychicky "visí"... berou mě jako vzor, pro tu větší cácorku jsem nej na světě, často mi to říká. Děsí mě představa, kdybych tu pro ni nebyla.. Nebojím se o sebe kvůli sobě, ale hlavně kvůli nim.
Syndrom vyhoření mě občas postihne, ale tomu říkám taková "minidepka", kdy člověk nemá do něčeho chuť nebo ten správný elán. Deprese je něco jiného a daleko méně zvládatelného. Z části je to chemie, bez léků už se to nezvládne ať má člověk sebevětší vůli. Kdybych to tak neoddalovala a neříkala si jak jsem silná tak bych nemusela spadnout tak hluboko jak jsem spadla. Mohla jsem se ušetřit opravdu hnusných stavů..
|
| Nux |
|
(7.7.2011 9:59:21)
To je fakt, že čím dál se deprese nechá dojít, tím hůř se z ní vybrusluje. jenže jak se to pozná, když každej tvrdí, že to nic není, že to rozchodíš, stačí jen chtít a mít vůli...
Syndrom vyhoření považuji za jeden ze stupňů (nebo druhů)deprese.
Je ještě zvladatelný jen psychoterapií.
U těžší deprese bych si to bez prášků nelajzla. I když ani ty nejsou samospasitelné. Beru dvoje a propady mívám stále.
Svátky jsem proležela v posteli.
Dnes jsem ale už vstala a snad budu schopna něco dělat. Mně paradoxně pomůže vždycky práce, mám malý úvazek, vždycky se tam musím dokopat, ale pak jsem ráda, že jsem tam šla a odcházím z dobrou náladou.
Potřebuji komunikovat a tvořit, to mě naplňuje.
Klári, jak se máš dnes Ty?
jak to zvládáš s těmi prcky? To musí být v depresi obzvlášť náročné. Já jsem ráda, že mám děcka už větší, a že mě to nepotkalo dříve.
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 10:02:08)
Nux,já jsem cca 2 měsíce v práci, takže trošku vysvobození z mateřské "dovolené". Néé, že bych děti neměla ráda, ale znáte to, je to na palici, pořád dokola a vy nemůžete nic, vše podřídit jim. Takže si docela "užívám" tu změnu, i když je to zase stres ze změny (špatně snáším i pozitivní změnu, protože je to změna - tělo blbne a klepe se), ale bude lépe, zatím to jde.
|
| Nux |
|
(7.7.2011 10:18:43)
Jj, to znám, i když je to už deset let, co jsem šla z RD do práce, ale fakt jsem se tam někdy těšila (hlavně proto že mě bavila). Akorát děti to snášely hůře, než si zvykly...
To máš prima, že už nejsi uvázaná u prcků. Trochu té "svobody" hodně prospěje.
|
|
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 10:03:25)
Nux, co bereš za léky? Já Remood + Rivotril. Spasitelné není nic, ale nebráním se tomu, když to na mě jde, než aby se mi to rozjelo tak si Rivotril radši nárazově dám. Teď jsem začla po letech ještě HA, tak hormony trošku zlobí i psychiku, ale snad se to ustálí. Máte někdo depky horší při antikoncepci?
|
| Nux |
|
(7.7.2011 10:24:56)
Léky...já jsem vystřídala několik AD.
Teď beru Wellbutrin, max. dávku a Cipralex taky dost vysokou dávku.
Mám zásobu ještě asi na měsíc, dál mi doktor AD nepředepsal. Tak zas budu chvíli bojovat bez nich. Brala jsem je vkuse 7 měcíců a předtím 6 měsíců jiné (které mi byly ale k ničemu-Aurorix).
Nárazově taky slupnu Rivotril, ale když už ho potřebuji, tak musím aspoň 2 mg, abych ho fakt cítila a zklidnila se.
Píšeš o HAK, to jsou další hormony do těla. Ví psychiatr i gynekolog, že bereš jak HAK, tak i AD? Ony se některé spolu trochu nesnášejí, může to dělat neplechu.
Celkově bych se při psychických potížích bála HAK, protože často zhorší stav. ale co máš dělat, že, když nechceš řešit nechtěné těhotenství.
Máš po tom AD vůbec chuť na sex?
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 11:47:43)
Jasně, že doktorka ví, i gyndař. Oběma jsem řekla, že beru HA a AD, jestli se to nepoplete. Doktorka mě uklidňovala, že to ustojím a budu určitě klidnější než spoléhat na to, že se nám omylem nezadaří.
|
| Nux |
|
(7.7.2011 11:56:46)
Jo, to je fakt. Stres z otěhotnění neprospěje ke klidu.
|
|
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 11:47:58)
Nux, budeš vysazovat postupně, nee?
|
| Nux |
|
(7.7.2011 11:57:57)
Ne, ke konci snížím dávku, asi dva dny, pro jistotu. Ale už jsem tyhle léky vloni vysazovala, a bez problémů.
|
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(7.7.2011 12:04:54)
Co je to za blbost, že budeš bojovat bez nich? Jak často chodíš k psychiatrovi? Léky by Ti měly vždy vystačit do příští návštěvy. AD se nemohou jenom tak vysadit. To je pak celá léčba na kočku.
Jinak Welbutrin je fajn, ale má vedlejší účinek, že právě může podněcovat stavy úzkosti. Já jsem ho kvůlit tomu musel přestat brát, přestože mě jinak dokázal skvěle nakopnout.
Jinak ještě ke kamarádovi - když je fajn a trošku už se v tom vyzná (musíš ho proškolit :o)), tak dokáže z nastupující deprese vytáhnout. Protože vám pomůže odpoutat pozornost od sebe, pomůže vám rozptýlit některé ty obsedantní obavy apod. On se totiž do deprese člověk opravdu často uvrtá vlastním přičiněním. Známe to, že? :o) Deprese se ozve, a nám se zdá hned všechno špatně. A začnou ty obavy. Jestli budu mít dost peněz, jestli budu zvládat svou práci, jestli se dokážu postarat o děti atd... pak přijde třeba sebeobviňování, co všechno jsem v životě podělal/a, jak by mohlo být všechno jinak, kdybych tenkrát... vedle toho obviňování „světa“, který je tak hnusný, nechápe mě, ubližuje mi atd... kamarád vám třeba řekne: Neboj, když nebudou peníze, práce, něco vymyslíme, o děti se staráš skvěle, tehdy to přece vůbec nebyla tvoje vina apod... a když se trošku snažíte spolupracovat, tak to pokřivené, černé vnímání reality se maličko posune, že už není černé ale dejme tomu tmavě šedé, a to je dobrý začátek :o)
Bohužel je to tak, že deprese je práce na plný úvazek (takže člověk má vlastně hnedle dvě až tři zaměstnání - když započteme ještě domácnost a děti :o)). Proto je naprosto zásadní rozhodnutí: Tak jo, mám deprese, ale přece se z toho neposeru :o) Je třeba dodávat si pozitivní impulsy, jak to jen jde. Čímkoliv si můžete udělat radost, tak to bez váhání udělejte.
Mimo jiné jsou takové dva krajní stavy, které člověku dopomáhají k depresi: buď že je příliš velký sobec nebo je velmi málo sobec. To je třeba, aby si člověk sám se sebou vyřešil. Dokonce, byť to zní paradoxně, se může člověk nacházet v obou stavech současně. Má-li člověk rodinu, není to nic neobvyklého. Člověk prostě myslí na rodinu, a zanedbává sám sebe. Nic si sám pro sebe nekoupí, zanedbává odpočinek, své koníčky a záliby atd. Ovšem vedle toho očekává určitou odezvu od té rodiny. Od partnera, od dětí... a když ta odezva není taková, jak by si přál, přichází frustrace, k tomu únava a nespokojenost (protože si nic nedopřeje a neodpočívá)... a už je to tu... Takže je třeba uvést tyto dva stavy do rovnováhy - v rozumné míře si dopřávat a v té druhé věci mít na paměti, že, jak praví Buddha, je zdrojem utrpení touha. Takže se naučíme nemít přehnaná očekávání a snažíme se být vděčni za to, co máme. Protože většinou toho máme dost. Akortá už to dost často považujeme za samozřejmost a nevážíme si toho. :o)
Moje osobní zkušenost: Když se se mnou rozešla žena a vykopla mě z baráku, tak jsem zjistil, že se nedokážu sám vůbec zabavit, mít z něčeho radost. Fakt jsem před tím myslel jenom na rodinu a mým hlavním zdrojem radosti byl čas stráveny s rodinou. Když jsem mohl třeba pozorovat, jak jsou děti šťastné. Nebo jsme se jeli se ženou projet na motorkách, to je jedna z posledních hezkých vzpomínek, udělali jsme si fajn výlet, a pak jsme jeli přes jednu dědinu, a tam byla jakási hasičská zábava, tak jsme zastavili, koupili si tam nějaká grilovaná masa a klobásy, kofolu, seděli pod stromem, a byla náramná pohoda. A najednou jsem byl sám, a pokud sem neměl práci, nevěděl jsem, co s časem. Koukal jsem na filmy, ale to ke štěstí nějak moc nestačí. Tak jsem si koupil kytaru. Neměl jsem kytaru od doby, kdy mi děti obě moje kytary rozbily. To už bylo deset let. No a když přišla a já poprvé praštil do strun, tak jsem si řek: Sakra, jak jsem mohl tak dlouho vydržet bez kytary? No a tak jsem se začal postupně učit dělat si zas radost sám sobě. Teď jsem si v novém domě nechal instalovat nový záchod, sám jsem si to hezky obložil a vydláždil (jako vybral jsem si hezkou dlažbu a obkladačky, moje práce už tak 100% není :o)) a mám z toho radost. Kachličky jsou bílé a oranžové, působí to velmi vesele...
...což mě přivádí k další myšlence - rozhlédněte se po svém bytě. Jak na vás působí? Není moc ponurý? Nebo moc fádní? Nedal by se něčím osvěžit, prozářit? Veselejší, teplejší natěr na stěnu? Jiný koberec? Nějaký optimistický obrázek? Co kytky? Proto i to na člověka hodně působí, aniž by si to sám uvědomoval. Kór, pokud třeba bydlí na sídlišti. Klasické panelákové sídliště má děsně skličující účinek. To já mám výhodu, že se podívám z okna a vidím naše krásné zelené valašské kopce... takže pokud okolí vašeho bydliště není zrovna povznášející, je třeba se věnovat interiéru :o) Pozor na studené a tmavé barvy. Ze studených barev ještě tak sytě modrá, pokud je v kombinaci s nějakou teplou - žlutou nebo oranžovou. Ale modrou s bílou nebrat. Oranžová, žlutá, cihlová, světlý nebo zlatý okr... to jsou ty správné barvy... pozor na červenou.... také se podívejte, jaké linie převládají - vodorovné mají uklidňující charakter, svislé povzbuzují, pozor na diagonály, mohou působit dynamicky, ale současně vnášet do duše chaos a neklid, stejně vodorovné o nestejné výšce (když je např. každý kus nábytku jinak vysoký)... pak jsou další elementy jako rytmus atd.. je to docela věda. V současnosti je třeba hrozně moderní takový ten hrozně hranaty nábytek (jako tady: http://www.kuchynske-studio-ave.cz/graficke-navrhy.asp?sm=19 - to je přímo odstrašující příklad - studené, bez života. Jako ve špitále), tak na ten taky pozor, dost často působí takový byt velice stroze a neútulně. Mně osobně se to nelíbí a do bytu bych si to nedal. Můžete zkusit feng-šuej... :o)
|
| Lída. | 
|
(7.7.2011 13:25:11)
nevím, teorie o domácnosti vypadá zajímavě, ale podle mě je to jen teorie, na kterou se není možné upínat. Výhled z okna mám ideální, svůj pokoj taky, ale myšlenky na sebevraždu se mě držely pěkně dlouho. Ten pohled na něco optimistického pomůže na pár vteřin, maximálně minut.
Depresivní může být člověk i za slunečného dne, podle mé zkušenosti je to v takové dny spíš horší.
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 13:51:12)
Tak my máme doma veselé a teplé barvy. žádná šedá domácnost :) A co je špatné na červené? U mě spíš vyvolává pocity lásky :))))
|
| Spiklenec slasti | •
|
(7.7.2011 14:34:33)
Na červeného není špatného nic :) Jenom je to hodně agresivní barva, musí se s ní opatrně. Taky záleží na konkrétním odstínu. Prostě se s ní musí opatrně.
Jinak nic samo o sobě není samospásné. Jestli nějaké onemocnění opravdu vyžaduje holistický přístup, tak je to právě deprese. Jasně, že občasným propadům se člověk těžko vyhne. Ale dají se dost omezit a zmírnit. Už to, že člověk přenese svou pozornost z toho, jak trpí na to, jak upravit svůj život a své okolí, docela dost pomůže. Pak se člověk zaměstná trošku jinou činností než jsou všechny ty rutinní úkony, které musí dělat v práci a okolo domácnosti. Začně myslet kreativně. Má radost, když se mu něco povede... prostě si pouštět co nejvíc toho slunce do duše :o)
|
| Lída. |
|
(7.7.2011 23:41:28)
já ti nevím, měl jsi někdy deprese? Tenhle návod mi přide dobrý pro člověka, kterému je smutno.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(8.7.2011 10:33:45)
Lída K: Četla jsi i mé ostatní příspěvky za poslední dobu? Myslím, že je z nich docela patrné, že s depresí mám opravdu „hluboké zkušenosti“ :o) (Měl být spíš smutný smajlík, ale to by mě mohlo hodit do deprese :o)). Opravdu jsem si zažil i ty nejhorší stavy a vím, moc dobře, ostatně to tady skoro pokaždé píšu, že po překročení určité hranice si už člověk sám nepomůže. Ale všechny ty věci, o kterých tady píšu, fungují velice dobře jako prevence a také při lehčích stavech, kdy mohou člověka z depky buď vytáhnout úplně, nebo částečně nebo mu alespoň pomohou k tomu, aby se nepropadl ještě hloub.
Nux: Fakt nevím, pořád se mi zdá ta vaše komunikace psychiatr-psychoterapeut-pacient jako nedostatečná. Vy byste se měli společně shodnout na diagnóze. Měli byste zvážit všechny eventuality. Říkáš, že máš jako hlavní dg. úzkostnou poruchu. No, ale co když je to špatně? Já mám také úzkostné stavy. Někdy tak silné, že nemohu nic polknout, jak mám stažený žaludek. Přesto vím, že primární je deprese a úzkost vychází z té deprese, nikoliv naopak. Můžeš na tom být podobně. Měli byste probírat, jak reaguješ na ty či ony léky apod. Konkrétně Welbutrin na úzkostnou poruchu? Když Welbutrin může úzkostné stavy podporovat? A to, jak Ti předepisuje léky, se mi už vůbec nepozdává. AD se nepředepisují, jak si řekne pacient. Není možné je hned vysadit, hned nasadit. TO může dělat pěknou paseku...
|
| Nux |
|
(8.7.2011 11:15:12)
Věřím, že můj text tady působí značně zmateně. Je to tím, že nejde do pár příspěvků vypsat celá moje anabáze s příznaky, léčbou a stavy, kterými jsem prošla.
Léky mi doktor nenasazuje, jak si řeknu, a Wellbutrin mi nebyl nasazen na úzkostnou poruchu. S tou jsem tam přišla před 3 lety, kdy jsem brala Aurorix na SF.
Diagnoza není vůbec důležitá, vše se nedá zaškatulkovat do krabiček.
Každý pacient a jeho prožívání je originál. Tak léčba odpovídá aktuálnímu stavu pacoše. Když mi dával Wellb., stěžovala jsem si na depresivní propady, málo energie, a žravost.
Na to je Wellb. jak dělaný.
Ale bohužel příliš slabý. Mně se zdálo, že se mi po něm ohromně spravila nálada, ale byl to jen došasný efekt.
Ty další účinky (anorektické, zvýš. sex. chuti,celkové nabuzení) se u mě vůbec neprojevily.
Jen přechodné zvýšení úzkosti zpočátku.
možná se z mého psaní jeví, že si nasazuji léky jak se mi zachce a doktor skáše jak já pískám. :)
Ne. jen se mnou konzultuje, co bych potřebovala a co by pro mě bylo nejlepší.
¨Wellbutrin beru 7 měsíců, z toho 4 měsíce max. dávku, to není krátká doba na to, abych poznala, jestli funguje. Zabral mi parádně, první měsíce. To bylo O.K. Pak mi přidal Cipralex. Obojí teď dobírám. Předtím jsem brala jiná AD, celkově beru vlastně rok v kuse nějaká AD.
A ještě předtím jsem měla nějakou dobu pauzu )asi rok.
Víš, u mně je skoro jedno, jestli něco beru nebo ne. Ono to pomůže, na chvíli.
Navíc tím, jak to zkreslí autentické prožívání to celkem vadí v terapii.
Takže AD beru jen v době, kdy hrozí něco fakt zlého, že bych si hodně ublížila nebo tak.
Ale já si ubližuji i přes AD.
|
|
| Lída. |
|
(9.7.2011 3:00:23)
Spiklenec: "Ale všechny ty věci, o kterých tady píšu, fungují velice dobře jako prevence a také při lehčích stavech"
vždyť to píšu. Jsou pro toho, komu je smutno. Taky si neumím představit, že by pomohly někomu s depresí. Člověk v depresi bude těžko přestavovat pokoj a přemýšlet o výhledu z okna
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 3:24:01)
Asi si trochu nerozumíme - nepíšu o stavech akutní deprese, ale o depresi, která člověka provází životem. Jako mě. Takže to není pro lidi, kterým je "smutno". Je to pro lidi nemocné depresí, kterým to může pomoci lépe tu nemoc zvládat a nedostávat se moc často do hlubokých akutních depresivních stavů. Všechno jsou to takové "autopsychoterapie".
|
| Lída. |
|
(9.7.2011 3:28:00)
Hm, zřejmě jsem přeskočila tohle stádium a přešla z "je mi smutno, rozveselí mě, když si koupím kytku" do těžké deprese. Nic mezi tím.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 3:39:09)
Jak dlouho s tím zápolíš? AD bereš?
|
| Lída. |
|
(9.7.2011 3:43:35)
neberu nic, chodí to ve vlnách, zatím se snažím každou tu novou vlnu ustát.
no nic, už to zabalím 
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 3:47:51)
Vždycky to chodí ve vlnách. Různě dlouhých. Jeden, dva dny se dá docela zvládnout. Týden už je horší, měsíc a déle je peklo... AD doporučuju (samozřejmě po poradě a na předpis psychiatra). Pomohou člověku vyhrabat se z nejhoršího - aby pak mohl dělat ty další věci, jako upravit si byt, pěstovat muškáty apod. :o)
|
| CPO |
|
(9.7.2011 14:23:23)
Spiklenče,
já vím moc dobře, co to je deprese až na dřeň. Taková ta co se nezabiješ jen proto, že už ani to ti nestojí za to
Prostě, v depresi samozřejmě je mi úplně JEDNO, co je kolem mně v bytě, protože v tu chvíli je mi úplně JEDNO, JEDNO, JEDNO, že tu po mně zůstane opuštěný nezletilec, nezplacený úvěr, nedodělaná práce...jen se cítím  . A přísahám, že jinak by se v mém bytě příznivci feng-šuej vyloženě tetelili blahem! 
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 16:12:35)
To je jak u blbejch, Breb, fakt. Přečti si to trošku zpátky :o)
|
| CPO |
|
(9.7.2011 16:24:04)
Spiklíku, já jsem reagovala na tvoje "Jasně, že občasným propadům se člověk těžko vyhne. Ale dají se dost omezit a zmírnit. Už to, že člověk přenese svou pozornost z toho, jak trpí na to, jak upravit svůj život a své okolí, docela dost pomůže. Pak se člověk zaměstná trošku jinou činností než jsou všechny ty rutinní úkony, které musí dělat v práci a okolo domácnosti. Začně myslet kreativně. Má radost, když se mu něco povede..." a to předešlé líčení, jak si to máme udělat doma hezký
Prostě, DEPRESE je od toho NEMOC, že se nedá vyléčit ba ani zmírnit nějakejma takovejhlema rozveselovacíma praktikama. Aspoň já buď mám totální "propad", a pak je to jak jsem psala, prostě cokoliv mi přijde "na nic"...a nebo se "držím", ale prostě to znamená že "funguju", rozhodně mi nemůže "zlepšit náladu" nějaká barva nebo úprava nebo koníček, všechny tyhle věci mě ZATĚŽUJOU jako jakékoliv další "povinnosti" (jako jít si koupit chleba, když doma žádný není).
Asi jsou fakt různé stupně deprese a ty si  , že tvoje depky nejsou až takový. 
|
| CPO |
|
(9.7.2011 16:27:20)
Deprese, jak víme, je NEZÁVISLÁ na vnějších okolnostech, takže by mě prostě přepadla nezávisle na tom, jak moc "dobře a kreativně" bych se v tu chvíli cítila (odzkoušeno, samozřejmě, těmahle kravinama člověk s "léčbou" deprese začíná, to dá rozum).
|
| CPO |
|
(9.7.2011 16:30:32)
A prostě takovýhle řeči mě štvou, zvlášť v tomhle ranku Rodiny, protože to zase posouvají do kategorie "kdybyste trochu víc chtěli a snažili se, tak žádnou depresi nemáte!"
(což si může fakt myslet jenom "chytrej" člověk, kterej sám v životě něco takového nezažil)
|
| Borovice9 | 
|
(9.7.2011 22:57:05)
Brebberry, díky za všechny tvoje příspěvky. Srozumitelně jsi popsala to, v čem jsem se několik měsíců plácala. Doufám, že budu mít štěstí a samo to odejde. Zatím mi ten vývoj takovou naději dává.
|
| CPO |
|
(18.7.2011 13:00:07)
Borovice,
můžeš mi napsat na brebberry zavináč volny tečka cz.
|
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 23:46:22)
Víš, Brebbery, nechci moc opakovat obecně známé věci, ale každý člověk je jiný, jinak prožívá, jinak se vypořádává s různými situacemi včetně nemocí.
Takže Ty tvrdíš některé věci, které možná platí pro Tebe, ale obecnou platnost nemají.
Ano, deprese je nemoc. Ale:
1. Není pravda, že je nezávislá na vnějších okolnost. Proč by se jinak mluvilo o SPOUŠTĚČÍCH? A stejně, jako jsou spouštěče, jsou i antispouštěče.
2. Nikde jsem nenapsal, že se "nemoc" dá "vyléčit" - proti "obveselovacím praktikám" se ovšem ohrazuji. Zlehčuješ něco, o čem buď nic nevíš, nebo jsi to možná zkoušela, ale TOBĚ to nefungovalo, tak to shazuješ. Kdyby tyhle věci nefungovaly, tak k čemu by byly různé psychoterapie? Jenže i psychoterapie je na prd, pokud člověk očekává, že přijde psychoterapeut a s člověkem "něco" udělá.
Skoro u každé nemoci závisí její průběh a léčba kromě lékařských zásahů, medikace apod. také na tom, jak se k tomu pacient sám postaví. Jestli bude bojovat nebo ne. Další celá řada problémů se dá zmírnit nebo i odstranit změnou životosprávy.
A s depresí je to stejné. Nezpochybňuj prosím, zda jsem měl depky takové či makové. Asi se tady nebudeme předhánět v tom, kdo v tém víc lítá.
S depresemi jsem si užil a užívám svoje. A věci, které jsem si vytvořil, fungují. Alespoň mně. A jsem přesvědčen, že mohou fungovat i ostatním. Podstatou ale není samozřejmě to, zda je pokoj vymalovaný na zeleno nebo na modro. Podstatou je PŘÍSTUP. Ten Tě sice deprese nezbaví, ale dokáže hodně.
Už jsem tady psal, že někdy, když to chytnu včas, dokážu nastupující depresi doslova rozdýchat. Já prostě odmítám zaujmout stanovisko, že MÁM NĚJAKOU NEMOC, se kterou nemůže NIC DĚLAT, kromě braní a AD a ČEKÁNÍ AŽ TO PŘEJDE. Ano, MÁM NEMOC
|
| Spiklenece slasti | •
|
(9.7.2011 23:47:27)
odeslalo se mi to dřív, než jsem to dopsal... mělo to pokračovat:
ANO, MÁM NEMOC, ale je toho SETSAKRAMENTSKY HODNĚ, CO S TÍM MŮŽU DĚLAT!!!
|
| Spiklenec slasti | •
|
(9.7.2011 23:54:44)
A ještě jednou zopakuju: Ano, jakmle se člověk dostane v depresi pod určitou mez, mohou ho z ní dostat už jenom léky.
Ale to všechno, o čem tady celou dobu píšu, to děláš, dokud v tom nejsi. Prostě jenom tak odevzdaně nečekáš, až to na Tebe přijde, ale děláš všechno pro to, aby to prostě nepřišlo. Právě proto, že deprese JE NEMOC, je třeba mít na paměti, že člověk je nemocný furt - i když je mu momentálně dobře. Takže když je mu dobře, musí pracovat na tom, aby mu bylo dobře co nejdéle. A pokud mu přestane dobře, tak aby to nebylo tak zlé a netrvalo to moc dlouho. A s tím se dá hodně co dělat.
|
| CPO |
|
(18.7.2011 13:09:47)
"Prostě jenom tak odevzdaně nečekáš, až to na Tebe přijde, ale děláš všechno pro to, aby to prostě nepřišlo. Právě proto, že deprese JE NEMOC, je třeba mít na paměti, že člověk je nemocný furt - i když je mu momentálně dobře. Takže když je mu dobře, musí pracovat na tom, aby mu bylo dobře co nejdéle. A pokud mu přestane dobře, tak aby to nebylo tak zlé a netrvalo to moc dlouho. A s tím se dá hodně co dělat."
No, nevím, co zabírá na ostatní - a je mi to stejně houby platné - já mám prostě průběh deprese takový, že o ní pořád VÍM, s obrovskou námahou se různými "silami vůle" a podobnými praktikami jako líčí Spiklík vždy krátce "držím" (nikoli "nahoře", ale v nezáporných číslech) a pak dlouze ve fázi, kdy bych si každou čtvrthodinu hodila mašli a je mi všechno "už" jedno. Opravdu nejsem typ, který by něco "podceňoval", tím méně "prevenci".
Jen trvám na tom, že záludnost deprese (tedy minimálně mnou prožívaného typu) je PRÁVĚ v tom, že prostě "nemá" (jasný) spouštěč, prostě asi jakmile trochu polevím (únava apod.), okamžitě v tom lítám naplno, bez ohledu na veškerou předchozí "prevenci". Nicméně BOJUJU. A zároveň ten permanentní, nekončící boj a "nutnost neustálé bdělosti" mě vyčerpávají tak, jak to chápe jen ten, kdo prožívá totéž - což bohužel je nás hodně, jak je vidět z této diskuse.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(18.7.2011 14:14:14)
Brebbery: „…já mám prostě průběh deprese takový, že o ní pořád VÍM, s obrovskou námahou se různými "silami vůle" a podobnými praktikami jako líčí Spiklík vždy krátce "držím" (nikoli "nahoře", ale v nezáporných číslech) a pak dlouze ve fázi, kdy bych si každou čtvrthodinu hodila mašli a je mi všechno "už" jedno. Opravdu nejsem typ, který by něco "podceňoval", tím méně "prevenci".
Jen trvám na tom, že záludnost deprese (tedy minimálně mnou prožívaného typu) je PRÁVĚ v tom, že prostě "nemá" (jasný) spouštěč, prostě asi jakmile trochu polevím (únava apod.), okamžitě v tom lítám naplno, bez ohledu na veškerou předchozí "prevenci". Nicméně BOJUJU. A zároveň ten permanentní, nekončící boj a "nutnost neustálé bdělosti" mě vyčerpávají...“
Ale jo, to popisuju. Zrovna včil mám obrovský pocit marnosti. Vrátili jsme se s dětmi z Anglie. Děti si to užili, ale já tam odjížděl s chřipkou, ještě teď jsem zahleněný, Navíc jsem tam musel po nocích pracovat na zakázkách, takže jsem se moc nevyspal. Přijeli jsme domů, předal jsem děti, chtěl jsem si je vzít zase v pátek, ale ex mi je nedá. Žil jsem v domění, že mám děti na polovinu prázdnin, ale ona na mě vytáhla rozsudek, a já koukám, že jsem fakt tehdy ve svém nepříliš dobrém psychickém rozpoložení dopustil, aby tam bylo jen 14 dní každý měsíc... zase mě častovala slovy jako „ubožák“ apod. Nechápu, jak se může tak chovat. Mám obavu, že z dětí nakonec vyrostou podobně bezcitná a bezohledná stvoření... takže jsem unavený, mám pocit marnosti, beznaděje... na to mám „fígl“, že se s tím neperu. Přesunu to „mimo sebe“ a přecházím do režimu „robot“. Mechanicky funguju, nevnímám, necítím...
|
| CPO |
|
(18.7.2011 14:30:58)
Spiklouši,
samozřejmě se nebudeme přít o to, "čí depka je horší" , já jen tvrdím, že "deprese" NENÍ to, že je mi smutno nebo jsem naštvaný KVULI NĚČEMU (např. že moje exmanželka se chová jinak, než já bych preferoval), byť je to možno vnímat jako obtěžující.
Podstatou deprese je, že přichází "zčistajasna", obvykle, když je člověk nejvíc "v pohodě", a TÍM se právě liší od jiných "smutných stavů". Já například nikdy nemám depresi, když k tomu mám "objektivní důvody", to jsem naštvaná nebo smutná, ale rozhodně se nikdy nechci zabít nebo se necítím "zbytečná" a není mi "všechno jedno".
|
| Spiklenec slasti | •
|
(18.7.2011 14:43:32)
Já to mám různé. Někdy tam spouštěč je, někdy není. Hodně často dojde k propadu po nějakém nevšedním hezkém zážitku, když se člověk zase vrátí do všední reality. A někdy se s depresí už probudím... ale ty věci, o kterých jsem psal, pomáhají. A trvalo to dlouho, než jsem je sám pro sebe objevil a naučil se je jakž-takž používat - byť to pořád není stoprocentní... ale ve většině případů se mi daří alespoň udržet hlavu těsně nad hladinou...
|
| CPO |
|
(18.7.2011 14:59:58)
"ale ve většině případů se mi daří alespoň udržet hlavu těsně nad hladinou..."
To mně v těch případech, kdy jsem na sebe opravdu velice PŘÍSNÁ.
Jak si trochu "povolím", už to jede.
Ale mně se nelíbí takhle žít, sám sobě otrokářem a otrokem depky, kterou jsem získala blbě po předcích...jak k tomu přijdu? 
|
| Spiklenec slasti | •
|
(18.7.2011 15:28:14)
Mně se to také nelíbí. Ale tak už to prostě je. Je třeba to akceptovat a naučit se s tím žít. Myšlenky typu „jak já k tomu přijdu“ je třeba si nepřipouštět (i když se samozřejmě neustále vnucují).
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| ter33 bez reg | •
|
(10.7.2011 0:05:36)
vy oba víte o čem to je.
Jenže oba máte naprosto jinou zkušenost - nechápu, proč si nerozumíte v tom základním, resp. chápu.
Protože vy oba asi špatně čtete to, co ten druhý píše.
Nezlobte se, mám ten pocit. V 99% shoda.
A zbytek je o tom, že jste si vzájemně NESDĚLILI DIAGNÓZU. Nemůžu si pomoci. Nezlehčuju.
Ke spouštěčům - zpravidla jsou. Jen někdy si člověk ani neuvědomí, s čím se potkal, pokud léčí depresi, nikoliv cestu, kterou k ní došlo.
I tak se deprese léčit dá. Spouštěč jsem pochopila za poměrně dlouhou dobu poté. Měla jsem smůlu na analytiky - ale obecně jsem Pat s Matem v kombinaci, takže pokud zjistím, že tohle vypadá jako dobrá cesta, zkusím to po ní. Když to nezhorší nic, hurá. Nejsem ochotná absolvovat terapii, abych se zhoršovala a pak prozřela, nástup léků kdysi stačil - ale vystačila jsem s tím. Pokud to nevyjde příště, když to přijde, budu hledat cestu jinou, třeba i s analytiky.
Jenomže - mám diagnostikovanou jen panickou poruchu. Jestli tohle všechno nebude o tom... tudíž o PP klidně pokecám, ale s vyšším levelem bych si taky rady nevěděla.
A mé zasvěcené rady tady možná pomohou někomu, kdo vyhrál PP po nějakém psychickém tlaku a spouštěčem bylo fyzické napadení... nebo podobná věc.
Přesto nejsme stejní a neví nikdo, co bude spouštěčem pro jiné. S jinými panikáři či lidmi v depresi mám společné fyzické i psychické pocity, tudíž budu radit způsob boje, který pomohl mně. Ale... mně pomohla aktivita, jinému pomůže, když se KONEČNĚ DOBŘE VYSPÍ.... třeba.
Tak proč se dohadujete (vlastně nedohadujete - vy docela souzníte krom detailů) o tomtéž, když to není totéž?
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 1:37:52)
Ahoj Terezko :o)
A dyk já to tam dole v podstatě všechno píšu :o) A už hodně od začátku si dávám pozor na to, abych vždy nezapomněl uvést, že cokoliv uvádím, je jen „mustr“ - potenciální zdroj inspirace pro vlastní cestu. Ono nejen, že na každého funguje něco jiného, ale jednoho a téhož člověka také mohou působit různé věci v různý okamžik. Někdy je třeba dobře se vyspat, někdy je naopak třeba to se spánkem nepřehánět, protože spavost vede k ještě větší spavosti. Ale vždy je základem změna přístupu - ne, že MÁM NEMOC a NIC s tím nemůžu dělat. Možná nemůžu. Ale alespoň to zkusím. A na to jde pamatovat i v té nejtěžší depce, i když se to zdá být na nic. Já to znám moc dobře. Ležím v posteli. Mám depresi i panickou úzkost. A říkám si: Měl bych se rozmotat z toho klubíčka a lehnout si na záda a začít dýchat. Vím, že mi to pomůže. Ale stejně to neudělám. Už jsem za hranicí, už se mi nechce, i to převalení je moc velká práce. Navíc si říkám: tak co, rozdýchám to, rozpohybuju, začnu fungovat... a co z toho? Stejně můj život stojí za hovno a bude stát za hovno až do smrti. Tak začnu o tej sebevraždě uvažovat, a to si vzpomenu na kamaráda, jak jsem stál vedle jeho rakve a říkal si, jak ta rakev vypadá malá, když to byl chlap jak hora... a to už se mi nechce nějak do té bedny spěchat... tak na to raději myslet přestanu. A pak to bývá různé. Většinou nakonec usnu. Třeba v pravé poledne. No a když se probudím, bývá to lepší. Většinou. Úzkost jakž-tažk zvládám. Ta prostě je. Je to nepříjemné. Tuhle jsem se třeba nemohl ani napít. Potřeboval jsem zapít prášek, a jak jsem polkl, měl jsem pocit, jakoby mi někdo vrazil do břicha kudlu. Tak jsem si zase musel lehnout, chvilku to rozdýchávat... no pak už to šlo... ale obvykle takový úzkostný stav přetrvává dva až tři dny. Ráno je to horší, k večeru to obvykle trošku poleví...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 1:55:27)
...ale zatím neumím moc aplikovat...
...depresi, či minimálně apatii, u mě způsobuje změna tempa. Nahoru i dolů. Abych byl konkrétní: mám třeba zakázku. Tak na ni pracuju. To je fajn. Ale musím držet plynulé tempo,jako při vytrvalostním běhu, ale bez toho finiše na závěr. Protože když tam ten finiš je, tak v okamžiku, kdy mám možnost odpočívat, se dostaví únava, a já obvykle neodolám tomu pokušení zahálet, když mám tu možnost. A to je chyba. To hned nějaká, alespoň menší, deprese ohlásí. Je to podobné, jak dávali kdysi ještě za totáče takový seriál o horolezcích, Jacksonina cesta se to jmenovalo. Oni už tam toho měli nahoře plný brejle a chtěli se jen nějak dostat dolů, a vždycky, když byl některý z nich v krizi, tak mu říkali: nesmíš usnout. A furt jít. Protože jak se zastavíš, tak už se nerozejdeš. Takže pořád udržovat mírné tempo, pořád být lehce ve střehu. Na tom ale ještě musím zapracovat, protože jsem v zásadě hrozný lenoch :o)))
|
| Nana*81 | 
|
(10.7.2011 2:02:58)
Spiklenče, to spíš zavání tím, že zahálení je pro Tebe pobídkou k pocitům viny a spouštěčem deprese.
Ti nijak neporadím, ale mě neučilo pravé zahálce tohle těhotenství. že mám povinnost nedělat nic co by mě štvalo, že hned jak se mi chce spát, tak prostě jdu, že jsem líná i na to, se naštvat nebo zneklidňovat. Myslím že lenost je naopak vlastnost, která by se měla hýčkat. Dokázat chvíli nic nedělat je velmi prospěšné.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 2:07:38)
Ono to bude složitější proces - ten pocit viny tam může být a nemusí, přijde na to, jestli mám nebo nemám nějaký "úkol". Spíš bych to viděl, že jak klesne dolů celková aktivita, tak i ty adrenaliny apod. klesnou, čímž se člověk dostane do určitého útlumu... a tak dál...
|
|
|
|
| ter33 bez reg | •
|
(11.7.2011 22:43:21)
Bez spojení není velení...
Já vím, že píšeš a snažím se tomu rozumět, ale nemůžu a proto hledám styčný bod mezi tebou a holkama, co mají tu Panickou nebo Depresi, Úzkostné poruchy... mnoho různých diagnóz - fůra spouštěčů.
Prostě jiná věc je panická porucha, deprese vyvolaná nějakým nárazem a jiná diagnóza a bohužel i život s maniodepresí jako takovou.
Pokud jsem tu provařila něco, o cos nestál, omluva, ale úmysl.
Domnívám se, že srovnáváme nesrovnatelné. Pokud se má PP nebo deprese nestane chronickou.... je to jako bych si zlomila nohu, která se možná zahojí, nebo zkroutí...
snaha je asi stejná.... Ale amputace nohy se léčit nedá, buď prostě budeme hopkat, nebo to nepřežijeme, nebo.... bez nohy nebo se zázrakem techniky nebo na vozíku vyhrajeme maratón.
Chápeme se?
Mně připadá ataka deprese dneska jako běžná nemoc... něco jako chřipka a zároveň rakovina (na obojí se dá i umřít, někdy i rád... ), ovšem... deprese může být ataka.. anebo chronický problém (obojí je nutné léčit) - v tom se shodneme.
ale - mám li depresi (ano vím, že ve stádiu deprese a ještě když člověk neví, co se děje... JÁ SI PRO LÉKY PŮJDU - bojovala jsem dlouho bez nich... ), nepřipadá mi nějak strašný prát do sebe tu hnusnou chemii - i bolest hlavy řeším studenou sprchou... protože léky potřebuju.
nesrovnatelné s tím, co žiješ ty. Ale indikaci léků prostě chápu.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(12.7.2011 3:07:02)
Jednak s těmi léky - zdá se mi to, nebo jsi z něčeho, co jsem napsal, pochopila, že někomu radím nebrat léky? Protože ono je to právě naopak - pořád opakuju, že AD je třeba užívat a nebrátnit se jim :o)
A rovněž si myslím, že dostatečně jasně píšu o „životě s depresí“ tj. ne o nějakých jednorázových, byť možná kritických stavech. Do toho nevidím. To, co tady píšu, je pro lidi, co maj "definitivu". Teda s největší pravděpodobností. Proto naděje umírá poslední,a nakonec se z toho člověk dostat může. Ale většinou, když už se to s ním táhne 6-7 let, tak by si měl pomalu začít zvykat a zařídit se podle toho :o)
|
| ter33 bez reg | •
|
(12.7.2011 22:30:56)
No jo, psaní a já... neslučitelné ...
Já to myslela právě tak, že s TEBOU 100 % SOUHLASÍM
|
| Spiklenec slasti | •
|
(14.7.2011 5:44:21)
Tak je fajn :o))
Jinak je to běžný problém téhle virtuální komunikace - a čím víc toho má člověk na srdci, tím hůř se to vyjadřuje a tím větší hrozí nebezpečí, že ten druhý to ne vždy úplně přesně pochopí :o)
|
|
|
|
|
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 1:48:48)
Souhlasím sTer absolutně.
Snad bych doplnila spiklence, že ve chvíli, kdy ještě deprese nemá svou sílu, má význam sledovat určité signály, které k tomu vedou. Rovněž požádat blízkou osobu, aby mě sledovala a výkyvů si všímala.
Když je zle, tyhle rady, že je třeba s tím bojovat, posouvají směrem dolů.
Mně pomohla homeopatie, v současné době ještě působí, jsem naprosto bez příznaků, na rozdíl od pomoci ATd, kdy něco stále zůstalo. Ale pomohlo to, že jsem homeopatičku vyhledala ve fázi, kdy to ještě šlo.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 2:04:37)
Ahoj Nano, o tom už jsem také dřív psal - I o tom, jak je hrozně fajn a důležité mít osobu blízkou, kterou si "zaškolíme" - partnera/partnerku/kamarada/ku... je to pár stránek zpátky. Zase většnou ohlasy, že kamarád může tak maximálně vyslechout a jinak nic... to mi vždycky vytane na mysli ona okřídlená floskule, že kdo nechce, hledá důvod... člověk by očekával, že když přijde s nějakou pozitivní radou či návrhem, tak lidé, co mají podobné problémy, řeknou - to zní zajímavě, to bychom mohli zkusit - místo toho začně většina oponovat, že to je k ničemu apod.. někdy dokonce i podrážděně, jakoby jim bylo nepříjemné pomyšlení, že s ten jejích problém možná dá, byť třeba jen částečně, nějak řešit. Což ano, i to může být příznak deprese. Je mi blbě, ale v podstatě jsem rád/a, že mi je blbě, protože když je mi blbě, nikdo po mně nemůže nic chtít. Ani já sám/sama po sobě. Dokonce nemohu sám/sama po sobě chtít ani to, abych se snažil/a, aby mi přestalo být blbě.
Já vím, je to svině ta depka. Skutečně napadá v prvé řadě psychickou imunitu. Ale na tom všem se dá makat....
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:08:54)
Je mi blbě, ale v podstatě jsem rád/a, že mi je blbě, protože když je mi blbě, nikdo po mně nemůže nic chtít. Ani já sám/sama po sobě. Dokonce nemohu sám/sama po sobě chtít ani to, abych se snažil/a, aby mi přestalo být blbě.
Ano, pro depresi je charakteristické uspokojení z toho, že je člověku zle, myslím že to je hodně o principu viny a trestu, nesplněného očekávání okolí i sebe. A dojde k tomu, že je člověku příjemné nic po sobbě nechtít, prostě podlehnout a na ten posraný boj a honičku se vyprdnout, podlehnout osobní bolesti a pocitům děsu a zla, protože ta stálá obrana vysiluje.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 2:10:45)
Nana: Pravdu díš :o)
|
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:11:51)
Ale v té fázi už těžko s tím něco dělat, velmi těžko, člověk ani rohlík neunese, tak se nediv, že Tvé dobře mířené rady lidi, co tyto težké fíze prodělali, dráždí. Protože těch rad slyšíš od okolí furt a vyznívá z nich nedůvěra ve skutečně těžký stav.
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:12:38)
fáze, né fíze
|
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:17:04)
Já v depresi jsem si přála jen, aby mě ostatní laskavě nechali být. A nepomáhali mi svými blbými způsoby. Ale jaksi rodina vyžaduje aktivní matky a né toto. Prevence je být líná. Členové rodiny si postupně zvykli, že furt spím, i ve dne si jdu lehnout, dítě ví, že si toho spousta musí zařídit samo (koupel, jídlo), jako né vždycky, ale že se stává, že maminka není k dispozici, ale nabírá síly. Prostě nedopustit, aby ode mě okolí tolik očekávalo, a abych byla nezastupitelná.
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 2:22:03)
Já si prodělal fází...
Deprese je začarovaný kruh. A chce-li mít člověk naději nějak s tou depresí vykývat, musí ten kruha alespoň na jednom místě maličko porušit. A od toho okamžiku už to pak jde. Pokud se člověk pořád motá v tom kruhu a všechno jde od desíti pěti, musí hodně spolupracovat s psychiatrem, zkoušet různá AD, třeba se i nechat na pár týdný či měsíců hospitalizovat.
Já jsem byl nějakou dobu v tak těžké depresi, že to vypadalo na invalidní důchod. Prostě jsem nebyl schopen ani vstát z postele. To jsem ještě nebral AD. Pak zabraly AD, a zlepšilo se to, mohl jsem jakž-takž fungovat, ale pořád jsem měl pocit, jako bych byl pod vodou těsně pod hladinou a nebyl schopen udělat to rozhodující tempo, abych se vynořil a nadech. Ten stav trval asi rok. A pomohla mi z něj aktivita - konkrétně v mém případě motorka. Jízda na motorce ve mě spouští nějaké velmi pozitivní chemické reakce. Takže jsem se najednou vynořil a nadechl. Od té toby je vývoj stabilně pozitivní - propady jsou - taky to nemám v životě jednoduché - ale ta přímka jde pořád šikmo vzhůru, akorát halt člověk občas najednou šlápne do džuzny... ale jak se z ní vyhrabe, nepokračuje zas od začátku, ale tam, kde přestal... vyhráno samozřejmě není, protože člověk nikdy neví...
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:25:29)
Motorku moc nechápu, ale vím že má na lidi fajn účinky. Na mě takhle pozitivně půobila jízda na koni. A vůbec pobývat ve společnsoti koní.
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:26:44)
A vůbec společnost zvířat je léčivá. Hodně stresu odbourá kočka (hlazení), velmi dobře je pravidelné venčení psa.
|
| ter33 bez reg | •
|
(11.7.2011 22:51:30)
tohle je hodně individální, mně zabralo, někomu třeba rybičky
|
|
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 2:36:05)
Koník musí být určitě také moc fajn! Zvlášť, když se dá vyjet nějak do lesů, vod a strání! - sice jsem to nikdy nezažil a už asi nezažiju, ale dovedu si to živě představit :O)
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 2:49:50)
Pročpak nezažiješ? Já jsem jezdila dokolečka, jako kurs jezdectví, vyjížďka taky paráda, ale báječný vliv na mě měla i práce kolem koníků, jen je vodit na vyjížďku s jinejma lidma nebo tak. Prevence je mít něco, coo mám vždycky rád(a)
|
| Spiklenec slasti | •
|
(10.7.2011 14:05:01)
Dokolečka jsem jezdil taky, to mě neba :o)
|
| Nana*81 |
|
(10.7.2011 22:15:54)
Když se chceš naučit klusat, musíš na lonži dokolečka
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Nux | •
|
(7.7.2011 16:05:09)
Jak nepředepsal? Jednoduše proto, že si myslel, že vypadám v pohodě.
AD jsem brala poslední rok takřka nepřetržitě.
Jinak mi říkal, že jestli chci, že mi klidně něco předepíše...ale vypadalo to prostě, že je to vlastně jedno. Tak asi je to jedno.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(7.7.2011 16:27:38)
Mám takový pocit, že by to asi chtělo jiného psychiatra...
|
| Nux |
|
(7.7.2011 18:15:50)
Ne, to si nemyslím.
Už jsem jiné měla, a tenhle z nich vyšel zdaleka nejlépe. Dá se s ním na ledasčem domluvit.
Ale když mu neřeknu, že je mi blbě, tak jak to má vědět, že jo...
|
| Spiklenec slasti | •
|
(7.7.2011 18:27:56)
Tož říct bys mu to měla, to je základ :p)
Ale stejně se mi to zdá podivné. Jako psychiatr by měl přece vědět, že u deprese je stav značně proměnlivý a momentální pohoda nic neznamená... vysazení AD by se mělo pečlivě plánovat. Já jsem jednou vysadit chtěl (a také jsem vysadil), ale moje lékařka mě od toho docela zrazovala...
|
| Nux |
|
(7.7.2011 19:11:35)
Nejsem si jistá, jestli doktor má v papírech, že mám depresi, já jsem tam začala chodit s úzkostnou poruchou. Na to se taky dává AD.
A když jsem mu řekla, že nejsem v pohodě, tak mi zas AD nasadil. Jinak on celkově moc není nakloněn nějaké medikaci, pokud to není nutné. On je i terapeut (ne můj). Kouká na problémy trochu celostněji, což mi vyhovuje.
Ale nezná mě natolik, aby věděl, nakolik to je se mnou vážné, když se snažím chovat normálně a nehrát mu tam divadlo.
Ad mi teď pomohlo, to zas jo, ale doživotně ho brát nechci.
|
| Spiklenec slasti | •
|
(7.7.2011 20:43:21)
Ty si děláš prdel, ne? Tak ty jsi přesvědčená, že trpíš depresemi, a Tvůj psychiatr o tom neví? Takže Ty se diagnostikuješ sama a jenom doktorovi říkáš, co Ti má napsat? A hraješ mu tam divadlo? Z toho mi jde hlava kolem...
|
| Nux |
|
(8.7.2011 9:04:20)
Je to trochu slopžitější.
On mi do papírů píše (když píše zprávu někam)PP, GAD. SF, nebo prostě úzkostná porucha.
Deprese se na to často a logicky nabalují.
Moje deprese nevznikla jen z ničeho nic, je spíše důsledkem, nepíše tam každé projevy.
takže nevím, jestli tam má v papírech přímo deprese, protože to není moje primární dg.
On je doktor, co neléčí nemoci, ale člověka.
O mých depresivních náladách ho podrobně nereferuji, protože na to není prostor, už tam chodím jen pro léky a na moje pocity a stavy je tu můj psychoterapeut. Ten ví vše. když je nutno, tak se spolu spojí a domluví se na společném postupu, jestli do PL nebo co se mnou.
|
|
| Nux |
|
(8.7.2011 9:06:43)
S tím hraním divadla...no, nechci tam právě naopak hrát moc sklíčenou, připadala bych si jako histrionka, ale když potřebuji AD, tak mu to prostě řeknu. Doktore, je mi fakt blbě, potřebuji zvýšit léky. Je s ním dobrá domluva a na mé pocity dá.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Klárečka(Kiky+Terka) |
|
(7.7.2011 8:32:59)
Kamarád může jen vyslechnout a možná i poradit, ale v depce mi to nepomůže, mám pocit, že mi nerozumí nikdo a nikdo to necítí jak já. Toť moje zkušenost.
|
| CPO |
|
(7.7.2011 8:46:45)
Klári, máš mail
|
|
|
|
|
| CPO |
|
(6.7.2011 15:58:44)
"Je dobré mít pro takovou příležitost u sebe vždy třeba fotografie dětí, rodičů (pokud žijí) apod... "
Jenom upozorňuju, z vlastní zkušenosti, že v opravdovém záchvatu depky se stává otázka "nebude tu po mně dítěti/rodičům/partnerovi smutno" bezpředmětnou...mně nejvíc paradoxně pomáhá říct si "stejně by jim to bylo jedno!"
Nalepila jsem za to smajlíka, ale myslím to vážně!
|
| Spiklenec slasti | •
|
(6.7.2011 16:26:30)
To je pravda - ale ty fotky apod. mohou člověku pomoci, aby se úplně na dno nedostal. Nebo alespoň oddálit... do té doby třeba zaberou prášky, někdo přijde apod... člověk prostě musí bojovat všemi prostředky, dokud to jde :o)
|
| Nux |
|
(6.7.2011 17:51:49)
Nemusím mít fotky, mám je doma v živém provedení. Vidím děti a muže každý den. Každý den mi připomíná pohled na ně, že by je to asi zasáhlo...
To z deprese nevyvede. Bohužel. V takových chvílích je mi to prostě jedno.
Někdo si myslí, že sebevražda je sobectví. Já si to nemyslím. Když někdo umírá na rakovinu a trpí, tak jeho touhu po smrti taky nenazveme sobectvím, naopak mu přejeme brzký skon.
|
|
|
|
|
|
|
| Nux |
|
(6.7.2011 14:17:05)
Klárečko, tohle je síla, tedy. Co člověk všechno vydrží...
Co ženská musí všechno vydržet...
|
| CPO |
|
(6.7.2011 14:29:41)
Ahoj holky, Klárečko a Nux,
zajděte na Mezi námi ženami
|
| Nux |
|
(6.7.2011 17:54:18)
A kudy se tam dostanu? Já tady pořád tápu a nevyznám se v těch diskuzích.
|
| CPO |
|
(6.7.2011 18:01:06)
Nux, skoč na odkaz
http://www.rodina.cz/scripts/diskuse/novep.asp?id=3347
|
| CPO |
|
(6.7.2011 18:02:24)
nebo http://www.rodina.cz/nazor15381541.htm
|
|
|
|
|
|
|
|
| Nux |
|
(4.7.2011 17:39:00)
"ale několikrát jsem se to snžila vysvětlit manželovi,dokonce byl i u mé lékařky,ale je bohužel vychován na venkově a starou výchovou a nějaké psychické podle něj výmysly prostě neuznává,podle něj jsem líná a histerická"
--------------------------------------------------------
Tak to se zvládá blbě, bez podpory, co?
Ale to, že byl za Tvou lékařkou bych docela brala jako projev zájmu a snahy pochopit... No asi se jí nepodařilo ho přesvědčit, co?
Můj muž se o mého psychoterapeuta začal zajímat až ve chvíli, kdy mého muže i moje setra začala tlačit do toho, že něco se mnou není O.K.
Tak zvedl telefon a chtěl se zeptat na můj zdravotní stav. Doktor se s ním odmítal přes telefon bavit, že pokud o tom já vědět nebudu, nemůže podávat žádné info. Ale nabídl mu schůzku, kde bychom byli všichni tři a tam by mu vše řekl.
To manžel, ješita, odmítl, že jestli není pro doktora dostatečný partner, tak se na něj může...tentononc. Myslím, že manžel ve skutečnosti ani nic o mé nemoci slyšet nechtěl, že jen podlehl naléháná mé sestry, která o mě měla strach. Můj muž si myslí, že terapie je mi k ničemu, ale nekecá mi do toho a nechá mě tam chodit.
-------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------
"co se týče rivotrilu,tak tě obdivuji že po něm jsi schopná něco dělat,já se do půl hodiny ani neudržim na nohou a usnu i v seděstejně působí na mě třeba i Attarax,neurol byl jediný,po kterém mě povolí napětí a nechce se mi spát,to samé lexaurin"
-------------------------------------------------------------------
Tak to já jsem na Rivotril zvyklá, začala jsem ho brát kvůli úzkosti a velkému třesu, kterým jsem trpěla. Ono je to i antikonvulzovum, myoleraxans, a antiepileptikum.
Celkově zklidňuje celé tělo a uvolŇUJE KŘEČE.
Výborně mi sedl.
Když je mi moc hnusně, sním jich docela dost. Jindy si nevzpomenu, jak je týden dlouhý.
jednou jsem spřiotrávila Rivotrilem, ve snaze zahnat úzkost, a pořád to nefungovalo, tak jsem vzala nenačatou lahvičku Haloperidolu (hodně tlumicí antipsychotikum) a celou jsem ji vypila.
To byla síla. Nikdy více.
Až se budu chtít zabít, tak tuhle kombinaci opravdu vynechám, je to hnus fialovej. Navíc to zapsali jako pokus o suicidu, což nebyl.
Lexaurin já na sobě necítím, a Atarax nesnáším, je mi z něj divně. Hlava šrotuje naplno, ale oči se zavírají nekontrolovaně, a usnout se nedá...brrr. Nikdy více.
|
|
|
|
| CPO |
|
(4.7.2011 15:10:54)
"Paradoxně až v době, kdy už bylo relativně všechno nejhorší za námi. Divný, co?"
Naopak. Na tom není vůbec nic divného. Jinak  , užila sis svoje.
Člověk pořád táhne, táhne...a najednou se úplně poskládá. A okolí nechápe...a úplně nejvíc mě deptají ti, co v takovou chvíli člověku předhazují "děti v Africe", ač jsou sami zdraví a nemají žádné závažné problémy, které by u nich spustily depku.
|
| Nux |
|
(4.7.2011 15:24:32)
Brebberry:
"...a úplně nejvíc mě deptají ti, co v takovou chvíli člověku předhazují "děti v Africe", ač jsou sami zdraví a nemají žádné závažné problémy, které by u nich spustily depku. "
Ano, tohle mě taky vždycky dostává...děti v Africe....ty argumenty.
Mně tedy ještě nikdy nepomohlo vědomí, že někdo je na tom ještě hůř. Akorát to podnítí pocity viny z toho, že "já nemám proč a stejně je mi mizerně".
|
| CPO |
|
(4.7.2011 15:32:46)
"já nemám proč a stejně je mi mizerně"
Ono to samozřejmě takhle jednoduché není, že by se člověk úplně hroutil "jen tak".
Podle mě prostě většinou jsou nějaké geneticky dané dispozice (např. my máme depresi v rodině, po jedné linii) a nějaká obtížná situace nebo třeba i dlouhodobě nadměrná fyzická zátěž, těžké onemocnění, problematické těhotenství či porod... ji prostě "spustí". Pak se člověk z toho "dostane", ale jen opticky, uvnitř se vlastně třeba nevyrovnal s tou situací, nebo vlastně stále trvá...a proto trvá i deprese.
Nevěřím, že kdyby se OPRAVDU z života podařilo dostat všechno závažné, co tam člověk nechce mít, že by se člověk i z deprese tak nějak nevyhrabal sám...ale já když jsem loni psycholožce předestřela svou aktuální situaci, tak jen zalapala po dechu a řekla, že mě obdivuje, že vůbec ještě funguju aspoň takhle, ona že by si hodila mašli.
Tož už jsem k takové psycholožce příště nešla, co tam
|
| CPO |
|
(4.7.2011 15:37:08)
Člověk taky postupně přijde o většinu "přátel", protože v depce má buď tendenci si stěžovat, a nebo radši mlčí, aby neotravoval...prostě není dostatečně "zábavný společník". O vlivu na partnerské vztahy ani nemluvě...
Já už vlastně se takhle peru s depresí docela dost let, hrozně se to podepisuje i na mém zdravotním stavu...postupně se vždycky rozhodnu, že už FAKT s tím "něco" musím dělat, protože si přece depresí nezkazím CELÝ život, nebo se neoběsím jako babička...je to moc moc těžké, ale přesto bych to strašně moc chtěla dokázat!!!!!!!
|
| Nux |
|
(4.7.2011 15:45:11)
Brebberry,
Ty vypadáš na fakt silnou osobnost, Ty to zvládneš. Jeví se to tak. Bojuješ opravdu obdivuhodně.
U nás žádné velké postižení nebylo jen jedna sebevražda, bez předchozího varování.
to byla moje sestřenka, taky navenek hrála free, a happy, a druhý den ji našli s jehlou v žíle (byla zdrav. sestra, věděla co si píchnout).
O mě okolí moc neví, co mě trápí, taky buď mlčím, nebo do společnosti nejdu, pokud mi není dobře.
Dokonce mi šéfová min. týden řekla:
"Ty??? Co Tebe tak může trápit? Vždyť Ty jsi naprosto v pohodě."
To mě upřímně rozesmálo. Ano, v práci jsem v pohodě, protože jsem tam šťastná. Škoda, že jsem tam tak málo.
|
|
|
| Nux |
|
(4.7.2011 15:39:50)
"Tož už jsem k takové psycholožce příště nešla, co tam"
No to se nedivím...
Patrně Tě chtěla pochválit, žes to zvládla bez sebevraždy, ale způsob jaký zvolila, je vpravdě netradiční.
Já mám psychologa fajn, je to tedy spíše terapeut, ale je to i klinický psycholog, takže diagnostikuje.
Je to drsný chlapík, ale mám ho ráda pro jeho přímost.
někdy se tedy "na smrt urazím",
ale ve skutečnosti vím, že má pravdu. Jen ji říká tak nějak moc bez obalu.
Teď má 3 týdny dovolenou a mám absťák, potřebuji se vykecat, proto tady i otravuji na rodině.cz.
|
|
|
|
|
| Nux |
|
(4.7.2011 15:26:54)
Jinak, Klárečko,
ten zážitek s tím prvním porodem, to tedy není jen tak, to se nedá zasunout, a i když sis to oplakala, ono to tam je, bohužel.
To muselo být hrozné, nejhorší, co ženu může potkat. Děsivé. Na mašli...
Zvláště u prvního dítka....
|
|
|
|
|
|
|
|
| Nux |
|
(4.7.2011 11:43:25)
Míšo, možná se to dá ovládnout ještě v době, kdy do toho člověk zcela nespadl. Já myslím, že se každý zpočátku snaží silou vůle bojovat. Že nikdo do deprese nepadá rád a dobrovolně, fakt není o co stát.
Ale pak je bod, ze kterého už není návratu jen vlastním rozhodnutím.
Jak hluboká jáma, Spadneš do ní, a snažíš se vyšplhat. Několikrát, Vylezeš do půlky a spadneš, pořád, dokola, tak dlouho, dokud nedostaneš do ruky provaz, kterého se dá držet a pomalu lézt nahoru.
Ten provaz nejsou ani děti, ani rodina, přátelé, okolí...to čeká nahoře, jako odměna, jako motivace, za kterou polezu s pomocí toho provazu.
Ten provaz, to je léčba. Farmakoterapie, psychoterapie.
Bez ní od určité fáze prostě zůstaneš ležet na dně té jámy...
|
| CPO |
|
(4.7.2011 11:58:52)
Trpím častými, dlouhodobými a velmi silnými depresemi s pravidelnými myšlenkami na zkratkovité jednání. Ale intenzivně s tím bojuju "vůlí". Nevím, jestli je to dobrý postup, ale kdysi jsem krátce brala AD (už si nepamatuju co). Výsledkem bylo akorát to, že jsem byla "happy", ale zmizela motivace nějak ŘEŠIT tu situaci, takže po vysazení AD se mi zase "depky" vrátily...ale odmítla jsem pokračovat v užívání AD, nechtěla jsem se stát závislákem, neschopným sám udělat něco se svým životem.
To neříkám, že je správný přístup, ale znám ze svého okolí několik lidí užívajících AD, bohužel nikoho "dobře fungujícího". Nevím, zda se dá deprese vlastně vůbec vyléčit, nebo je to celoživotní prokletí popř. nutnost už být dosmrti na AD?
|
| Nux |
|
(4.7.2011 13:23:58)
Já myslím, že deprese se zcela vyléčit nedá, dispozice zůstanou. Zaujalo mě, jak jsi psala, že AD Tě zbavilo motivace něco řešit. To je možné, asi dobře zabralo.
Mně se nikdy nepoštěstilo, aby mi AD zabralo tak, že bych se cítila naprosto vyléčená a bez důvodu na sobě pracovat. Ale přiznám se, že kdyby se něco takového našlo, tak to klidně budu brát do smrti. Hlavně ulevit od bolesti...
Zrovna dnes jdu k doktorovi řešit co s medikací, potřebovala bych to změnit, vypadá to fakt, že to po několika měsících přestává působit! Zvláštní.
Přitom jsem si Wellbutrin tak chválila. Ale ten doplatek 600 Kč za měsíc mě jako nevydělávající osobu tedy nevyhovuje silně...
Můžu se zeptat, jaké máte zkušenosti s jednotlivými AD?
|
| CPO |
|
(4.7.2011 13:35:45)
Už jsem si vzpomněla, brala jsem Zoloft, ale je to tak 15let, spíš ještě dýl. Myslím že nějak 2tbl ráno...nebo 1+1, už nevím. Jaktěživo v životě jsem se necítila takhle , zabralo mi to asi za 2týdny. Vydržela jsem asi 3 měsíce, a pak jsem řekla, že to takhle nejde, jsem happy, ale pod práškama, a přijde mi "zbytečný" řešit depresi, když je mi "dobře"...tak jsem postupně vysadila. No, humus, ta odvykačka, najednou jsem zase spadla do stoupy...ale vyhrabala jsem se z toho, teda, nevyhrabala, ale naučila jsem se s tím "žít" bez prášků.
Není to ale "život", je to přežívání...ale na prášcích by to bylo totéž, ne?
|
|
|
|
|
|
| alivia | 
|
(3.7.2011 10:55:36)
ja jsem deprese nemela, ale blizka osoba v rodine a u ni byla spoustecem nemoc vlastniho ditete...neustala to. koncilo to i nekolika pokusy o sebevrazdu a hospitalizaci na psychiatrii. trvalo to 4 roky nez se z toho dostala...nemela zajem o nic...sebe, deti atd....jen lezela v posteli a porad plakala....nyni je z ni velmi silna zena, ktera nasla sama sebe . dulezite bylo v tomto pripade i okoli, ktere moc pomahalo a neodsuzovalo. nikdo neni v depresi z vlastni vule. nevim uz jaky druh deprese to byl, byla jsem tenkrat na zacatku puberty a do podrobna to nevnimala ty lekarske nazvy. tohle se proste muze stat kazdemu....tim vsim jsem ti chtela rict, ze je potreba neustale bojovat a nevzdavat to, i kdyz nekdy treba i sila chybi. drzim ti pesticky, at to zvladnes
|
| Nux |
|
(3.7.2011 16:30:09)
Hmm, když ona deprese je dneska taková nějaká "módní".
Takže se to nebere moc vážně.
Stejně tak jako když řeknu, že mé děti mají ADHD, tak nad tím učitelka mávne rukou, že to má dnes každé dítě, ale pak se hrozně diví, že nedokáže tohleto a támhleto, že nezvládne několik povelů po sobě si zapamatovat a vykonat, že má prostě typické znaky poruchy pozornosti...
Hodně se diví.
Jako kdyby nevěděla, co to ADD a ADHD je.
Jako by to byla jen výmluva.
Tak je to i s tou depresí.
Kdekdo má dneska "depku", ale když prostě řvu celý den jako kráva, nebo chodím naopak bezemočně (pod prášky) po světě jako tělo bez duše, mají lidi dojem, že jsem fakt nějaká divná...no jsem, ale proč je to tak udivuje, když každej "ví" co je deprese?
|
| AneJa |
|
(3.7.2011 18:31:06)
Jo jo, to máš pravdu je to tak jak píšeš. Můj starší nemá tedy ADD ani ADHD, ale má vyšší inteligenci a na druhou stranu o to nižší socioemoční složku. Taky jsme s tím bojovali ve školce, ve škole narazil na skvělou učitelku, ale teď budou mít jinou...
Je fajn, že se tvůj zmobilizoval a pomáhá. Mě to, že jsem práci sehnala brzo dost zvedlo sebevědomí. Ale dělám v oboru ve kterém není takový problém práci najít a hlavně jsem z Prahy.
Snad brzo něco najdeš a bude líp
|
|
|
|
|
V její náručí
Objevte adrenalinový ráj! Dolní Morava nabízí zážitky, které jen tak někde nenajdete
Pivní slavnosti a výstava historických vozidelSvitavy 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Co se nese v leseTeplice 
Historické slavnosti Jakuba KrčínaJindřichův Hradec 
O PalečkoviKutná Hora 
Pivní slavnosti a výstava historických vozidel
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Co se nese v lese
Historické slavnosti Jakuba Krčína
O Palečkovi
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)